Jak zvýšit úrodu okurek?

Ze všech plodících druhů zeleniny je nejdůležitější právě zalévání a hnojení (přihnojování) okurek. Bez dostatečného množství dusíku, draslíku a fosforu se prostě neobejdou. Jinak se listy nevyvíjejí tak, jak mají, objevují se na nich plísně, chřadnou, jsou příliš křehké, žloutnou a hnijí. Zásadně okurky nesnáší chlór, snesou jej jen malé množství, proto je třeba zalévat výhradně vodou dešťovou či neupravovanou vodou studniční, nikoli z vodovodního řádu a ještě k tomu neodstátou. 

Okurky můžeme přihnojovat živným roztokem a to i na list a nebo granulemi NPK. Pokud se rozhodneme pro živný roztok na list, aplikujeme jej zásadně ráno, voda na rostlinách nedělá v noci dobrotu, napomáhá šíření plísní. Ale to platí prakticky pro veškerou zeleninu. Důležité je také kypření půdy, ale pozor, jen jemné a opatrné, jelikož kořeny okurek se rozrůstají mělce pod povrchem, nejdou do hloubky.

Dalším dobrým trikem pro zvýšení úrody okurek je nastýlka, v jejímž případě není třeba kypřit. Nastýlka (např. slámou) je vlastně mulčí, která udržuje v půdě vodu. A co víc, níže rostoucí plody (ale ani listy) pak nepřijdou do styku se zeminou a jsou méně náchylné k hnití.

Zásadní je též rychlé sklízení plodů. Čím rychleji sklízíme okurky, tím rychleji nám vyrostou další. Rostliny toho prostě neunesou extrémně mnoho naráz a plození si samovolně zpomalí. Okurky dokonce rády odvrhují i mladé, nedozrálé plody, pokud ty již zralé pravidelně netrháte (mladé plody začnou od špičky žloutnout, hnědnout - hnít). Nesmíme zapomenout, že prvotním cílem rostlin je množení a nikoli „vyplodit lidem co nejvíce zralých plodů.“ Vše živé na této planetě je prostě nějak „naprogramováno,“ ovšem mnohé programy lze nějak obejít.
Okurkám též může ublížit nešetrná sklizeň. Plody prostě zásadně netrháme silou, nýbrž lehce odlamujeme či ustřiháváme. V opačném případě bychom mohli poškodit stonky, načež by odumřel celý plodící výhon. Již neplodící výhony a výhony, které odvrhávají mladé, nezralé plody, je však třeba likvidovat (uštípávat) a dávat prostor novým výhonům jejich vyvazováním. Okurka je prostě liána.

Okurky rádi pěstujeme ve sklenících, ty však jsou mnohdy špatně větratelné a vedro uvnitř bývá za extrémně horkých dní až děsivé. Proto je vhodnějším řešením fóliovník, který lze v případě potřeby zcela odkrýt (nebo alespoň všechny jeho stěny) a zase zakrýt. Pravda, okurky mají rády léto a mladé sazenice musíme na jaře vyloženě chránit před chladem, ovšem vyloženě extrémní horko jim na rozdíl od paprik a rajčat vyloženě škodí.
Moje babička pěstovala nakládačky ve fóliovníku stanového tvaru délky cca 8 metrů a šířky 1,5 metru, přičemž měla přístup k okurkám z obou podélných stran. Přes den okurky zcela odkrývala tak, že fólii zdola zatíženou latí zvedala vzhůru k hřebeni stanu. V případě potřeby to pak nahoře nějak zatížila (měla tam k tomu účelu přitlučené dřevěné latě, za které se materiál zachytával, stačilo pak vzít dlouhou kulatinu a tu položit přes nahrnutou fólii). Zcela zůstávaly zakryty jen oba štíty. Pokud se chystalo na silný déšť a bouřku a vždy k večeru okurky opět zakryla. Její úspěchy v pěstování a nakládání okurek byly každý rok úžasné. Hnojila na jaře roztokem ze zkvašených slepičinců (guana), jelikož chovala slepice a měla tak k tomuto hnojivu nesnadnější přístup a pravidelně přidávala NPK. Každodenní ranní zálivka byla samozřejmostí.
Samozřejmě záleží i na výběru odrůdy a její odolnosti např. vůči plísním. Ovšem právě proti plísním lze účinně zasáhnout již na jaře, kdy kořenový bal sazenic namočíme v roztoku „chytré řasy“ Pythium oligandrum. Jde o přímého mykoparazita, který napadá fytopatogenní houby a plísně (parazituje na nich), ovšem nejen je. Za silné koncentrace by dokonce zlikvidoval třeba i známé hříbky. Pomocí enzymu rozkládá těla (mycelia) hub a také rozmnožovací orgány (sklerocia). Tím si Pythium oligandrum usnadní pronikání svých vláken do hub, čímž získává živiny. Fytopatogenní houby přitom vysává tak dlouho, dokud je zcela nezničí. Poté se zapouzdří a čeká na další výživu, přičemž žije v symbióze s kořenovým systémem ošetřovaných rostlin pomocí nízkomolekulárního proteinu oligandrinu. Tento protein je translaminární, což znamená, že v rostlinách indukuje přirozené ochranné schopnosti (rezistenci) vůči houbovým chorobám. Vlastně spouští jakýsi rostlinný imunitní systém. Rostliny pak omezují klíčení spor fytopatogenních hub a potlačují růst jejich mycelia. A zároveň ztloustnou buněčné stěny ošetřovaných rostlin. Bližší informace o této řase najdete zde.
Zdroj: ČESKÉSTAVBY.cz, shutterstock.com