Ze všech plodících druhů zeleniny je nejdůležitější právě zalévání a hnojení (přihnojování) okurek. Bez dostatečného množství dusíku, draslíku a fosforu se prostě neobejdou. Jinak se listy nevyvíjejí tak, jak mají, objevují se na nich plísně, chřadnou, jsou příliš křehké, žloutnou a hnijí. Zásadně okurky nesnáší chlór, snesou jej jen malé množství, proto je třeba zalévat výhradně vodou dešťovou či neupravovanou vodou studniční, nikoli z vodovodního řádu a ještě k tomu neodstátou.
Okurky můžeme přihnojovat živným roztokem a to i na list a nebo granulemi NPK. Pokud se rozhodneme pro živný roztok na list, aplikujeme jej zásadně ráno, voda na rostlinách nedělá v noci dobrotu, napomáhá šíření plísní. Ale to platí prakticky pro veškerou zeleninu. Důležité je také kypření půdy, ale pozor, jen jemné a opatrné, jelikož kořeny okurek se rozrůstají mělce pod povrchem, nejdou do hloubky.
Dalším dobrým trikem pro zvýšení úrody okurek je nastýlka, v jejímž případě není třeba kypřit. Nastýlka (např. slámou) je vlastně mulčí, která udržuje v půdě vodu. A co víc, níže rostoucí plody (ale ani listy) pak nepřijdou do styku se zeminou a jsou méně náchylné k hnití.
Zásadní je též rychlé sklízení plodů. Čím rychleji sklízíme okurky, tím rychleji nám vyrostou další. Rostliny toho prostě neunesou extrémně mnoho naráz a plození si samovolně zpomalí. Okurky dokonce rády odvrhují i mladé, nedozrálé plody, pokud ty již zralé pravidelně netrháte (mladé plody začnou od špičky žloutnout, hnědnout - hnít). Nesmíme zapomenout, že prvotním cílem rostlin je množení a nikoli „vyplodit lidem co nejvíce zralých plodů.“ Vše živé na této planetě je prostě nějak „naprogramováno,“ ovšem mnohé programy lze nějak obejít.
Okurky vhodné k nakládání
Okurky vhodné k nakládání
Okurkám též může ublížit nešetrná sklizeň. Plody prostě zásadně netrháme silou, nýbrž lehce odlamujeme či ustřiháváme. V opačném případě bychom mohli poškodit stonky, načež by odumřel celý plodící výhon. Již neplodící výhony a výhony, které odvrhávají mladé, nezralé plody, je však třeba likvidovat (uštípávat) a dávat prostor novým výhonům jejich vyvazováním. Okurka je prostě liána.
Okurky rádi pěstujeme ve sklenících, ty však jsou mnohdy špatně větratelné a vedro uvnitř bývá za extrémně horkých dní až děsivé. Proto je vhodnějším řešením fóliovník, který lze v případě potřeby zcela odkrýt (nebo alespoň všechny jeho stěny) a zase zakrýt. Pravda, okurky mají rády léto a mladé sazenice musíme na jaře vyloženě chránit před chladem, ovšem vyloženě extrémní horko jim na rozdíl od paprik a rajčat vyloženě škodí.
Fóliovník je k pěstování okurek ideální
Moje babička pěstovala nakládačky ve fóliovníku stanového tvaru délky cca 8 metrů a šířky 1,5 metru, přičemž měla přístup k okurkám z obou podélných stran. Přes den okurky zcela odkrývala tak, že fólii zdola zatíženou latí zvedala vzhůru k hřebeni stanu. V případě potřeby to pak nahoře nějak zatížila (měla tam k tomu účelu přitlučené dřevěné latě, za které se materiál zachytával, stačilo pak vzít dlouhou kulatinu a tu položit přes nahrnutou fólii). Zcela zůstávaly zakryty jen oba štíty. Pokud se chystalo na silný déšť a bouřku a vždy k večeru okurky opět zakryla. Její úspěchy v pěstování a nakládání okurek byly každý rok úžasné. Hnojila na jaře roztokem ze zkvašených slepičinců (guana), jelikož chovala slepice a měla tak k tomuto hnojivu nesnadnější přístup a pravidelně přidávala NPK. Každodenní ranní zálivka byla samozřejmostí.
Sklkizeň nakládaček
Samozřejmě záleží i na výběru odrůdy a její odolnosti např. vůči plísním. Ovšem právě proti plísním lze účinně zasáhnout již na jaře, kdy kořenový bal sazenic namočíme v roztoku „chytré řasy“ Pythium oligandrum. Jde o přímého mykoparazita, který napadá fytopatogenní houby a plísně (parazituje na nich), ovšem nejen je. Za silné koncentrace by dokonce zlikvidoval třeba i známé hříbky. Pomocí enzymu rozkládá těla (mycelia) hub a také rozmnožovací orgány (sklerocia). Tím si Pythium oligandrum usnadní pronikání svých vláken do hub, čímž získává živiny. Fytopatogenní houby přitom vysává tak dlouho, dokud je zcela nezničí. Poté se zapouzdří a čeká na další výživu, přičemž žije v symbióze s kořenovým systémem ošetřovaných rostlin pomocí nízkomolekulárního proteinu oligandrinu. Tento protein je translaminární, což znamená, že v rostlinách indukuje přirozené ochranné schopnosti (rezistenci) vůči houbovým chorobám. Vlastně spouští jakýsi rostlinný imunitní systém. Rostliny pak omezují klíčení spor fytopatogenních hub a potlačují růst jejich mycelia. A zároveň ztloustnou buněčné stěny ošetřovaných rostlin. Bližší informace o této řase najdete zde.
