Jarní cibuloviny jsou pojmem, který má vlastně dva zcela odlišné významy. Rozlišujeme dva druhy jarních cibulovin. Ty, které v předjaří a na jaře kvetou a ty, které se na jaře teprve vysazují, aby nám vykvetly mnohem později. Z cibulovin kvetoucích na jaře určitě každý zná například sněženky, bledule, modřence, krokusy (šafrán), hyacinty, narcisy a tulipány. Za těmito pojmy se však ukrývají další parádnice toužící po naší přízni, třeba puškinie, ladoňky, hyacintovce, lilochvostce, řebčíky a kandíky psí zub.
Jako první kvetou něžné sněženky, květiny vysílající své květy ke slunci skrze sněhovou pokrývku
Ano, v žebříčku popularity vede výše zmíněná první skupina cibulovin. A mezi nimi se právě něžné a drobné kvítky sněženek prodírají často již ze sněhové pokrývky, sotva se trochu oteplí. Ostatně nejsou jedinými, kdo z rostlinstva dobře snáší zimu, některé rostliny u nás kvetou dokonce po celou zimu, hovoříme však o jarních cibulovinách, a proto u nich zůstaneme. Sněženky jsou prvními cibulnatými posly jara.
Co jsou vlastně cibuloviny?
Cibulovinami jsou v očích zahradníků všechny květiny, které tvoří podzemní zásobní orgány. A nejde jen o cibule, ale také hlízy a podzemní oddenky. Rostliny do těchto podzemních orgánů ukládají každoročně živiny pro další vegetační sezónu. Dovedou díky tomu přečkat až několik měsíců v klidovém stavu. V přírodě mohou díky svým podzemním zásobním orgánům cibuloviny růst i na extrémních stanovištích (stepi, vysoké hory, případně bažinaté a zaplavované oblasti).
Pokud chcete, aby vám na jaře v zahradě vykvetly cibuloviny, které tam dosud nebyly, musíte jejich zásobní podzemní orgány, cibule, zakoupit či jinak získat a vysadit již na podzim (přesné termíny se druh od druhu mírně liší). Bez toho to prostě nejde. Jedině, že si o dost připlatíte, nakoupíte si na jaře již kvetoucí cibuloviny v malých plastových květináčích a vysadíte na venkovní záhony.
V zahradní tvorbě mají okrasné cibuloviny široké a nezastupitelné využití. Vysadit je můžeme jak na záhony, tak do trávníků, jelikož odkvetou a začnou se zatahovat zpět do země dříve, než bude třeba poprvé trávník posekat. Uplatní se nejčastěji jako podrosty dřevin a přírodních parterech zahrad a parků. A zde také rády zplaňují (ztratí vlastnosti získané záměrným šlechtěním). Záhonové výsadby s cibulovinami pak mohou mít rozličný charakter, od záhonů ornamentálních složených pouze z cibulovin, až po smíšené záhony trvalkové. Ornamentální výsadba má ale tu stinnou stránku, že musí s odkvětem cibuloviny nahrazovat jinými druhy.
Mezi cibulovinami, jejichž zásobním orgánem jsou cibule a těmi, jejichž zásobním orgánem jsou hlízy, je jeden zásadní rozdíl. Ty první kvetou na jaře a vysazují se na podzim, ty druhé vysazujeme na jaře a kvetou od léta až do podzimu, v našich podmínkách by jejich hlízy totiž nedovedly přezimovat. Cibuloviny lze vysadit i do květináčů a truhlíků, mít je přitom můžeme i v teple, neznamená to však, že bychom jejich obvyklé chování zásadně zvrátili. I když jsou výjimky, třeba kvetoucí rychlené hyacinty se prodávají v květináčích už od prosince.
Kombinace jarních cibulovin
Sněženky kombinovat s jinými na jaře kvetoucími cibulovinami příliš nemůžeme, výjimku představují pouze žlutě kvetoucí talovíny. Prostě odkvetou dříve, než své kvetení nastartují jiné. Podobné je to s bledulemi, ty se však také mohou teoreticky potkat s jinými druhy. Třeba s časně vykvetlými narcisy. Ovšem kombinace kvetoucích žlutých a bílých narcisů, modrých modřenců, různobarevných tulipánů, hyacintů a krokusů vypadá vždy neuvěřitelně. Navíc můžeme přidat i další druhy, předně hlíznaté bramboříky, pryskyřníky a sasanky. Ano, tyto druhy představují mezi hlíznatými cibulovinami výjimky, které nekvetou na podzim, nýbrž na jaře. Ale také v úvodu zmíněné cibulnaté puškinie, ladoňky, hyacintovce, lilochvostce, řebčíky a kandíky psí zub. Povíme si k nim něco blíže.
Puškinie (Puschkinia sciloides) je drobná vytrvalá cibulovina, která nám za velmi krátkou dobu vytvoří souvislý hustý porost. Její listy jsou lesklé, barvy svěží zelené, květy jsou bílo-modré, případně bílo-fialové a na jednom stonku jich vykvétá vždy několik. V době kvetení puškinie dosahuje výšky přibližně 20 cm a kvete především v březnu až dubnu.
Vyžaduje stanoviště slunné nebo polostinné, půdu humózní a mírně vlhkou, nejlépe s vyšším obsahem listovky. Je ideální na vlhčích místech skalek, na březích zahradních jezírek, jako podrost vyšších dřevin, ve svazích a jinak problematických místech a také v přírodních trávnících. Hloubku výsadby její cibule vyžadují 6–10 cm, přičemž je vysazujeme přibližně 10 cm od sebe.
Ladoňka (Scilla) a také ladonička (Chionodoxa) jsou vytrvalé a velmi nenáročné nízké cibuloviny, vlastně se trošku podobají puškiniím. Jejich květy jsou však o něco větší, navíc jsou doširoka a vzhůru rozevřené a uspořádané nejčastěji v zářivě modrých soukvětích. Pěkně ale vypadají i růžově kvetoucí kultivary. Ladoňka má listy žlábkovité a v době kvetení téměř zakryté květy. Kvete také především v březnu až dubnu, přičemž dorůstá výšky 15 cm. Stanoviště i hloubku výsadby cibulek má s puškiniemi totožné.
Hyacintovec (Hyacinthoides) je tak trochu pozapomenutá cibulovina, ale neprávem. Je totiž nádherná! Více byla pěstována hlavně v 16.?století. Vytváří růžici listů širokých přibližně 20 mm a dlouhých až 20 cm. Květy má zvonkovité a převislé, nesené jsou stvoly dlouhými až 25 cm. Barva květů hyacintovce je bílá, růžová anebo modrá. Na rozdíl od předchozích dvou popisovaných druhů však kvete až v květnu a červnu. Dobře vyniká v menších i větších trsech.
Hyacintovec preferuje stanoviště slunné či polostinné a půdu humózní a mírně vlhkou. Nejlépe se mu bude dařit na větších skalkách, okrajích květinových záhonů, v předzahrádkách, jako podrost vyšších dřevin, ale i na březích jezírek a ve vegetačních nádobách. A pozor, hloubka výsadby cibulek je v tomto případě 20 cm.
Lilochvostec (Eremurus) je opravdu impozantně působící cibulovina konce jara a začátku léta. Když právě kvete, stává se opravdovým zahradním pokladem, který vyniká jednotlivě i ve skupinách. Hodí se i do moderních, nově zakládaných zahrad. Vzpřímená soukvětí tohoto krasavce jsou složena z mnoha žlutých, případně žlutooranžových květů. Oproti nim jsou listy méně nápadné. Hlavní dobou kvetení je květen až červen, kdy rostlina dorůstá výšky až 200 cm.
Lilochvostec upřednostní slunné stanoviště s výživnou a dobře odvodněnou půdou, nesnese vlhká místa zahrad. Vhodný je do květinových a štěrkových záhonů, do předzahrádek a ve skupinách s okrasnými travinami. Cibulky tohoto druhu vysazujeme do hloubky 25 cm.
Řebčík (Fritillaria Michailovskyi) je co do výšky růstu i květů oproti lilochvostci o dosti skromnější, přesto však působí velice elegantním dojmem. Květy má zvonkovité, převislé a v barvě tmavě bordó až žluté. Na jedné rostlině jich vždy vykvétá několik. Listy má barvy svěží zelené. Rostlina dorůstá výšky přibližně 30 cm a kvete především v dubnu až květnu. Vyloženě upoutá pozornost kolemjdoucích, pokud jsou řebčíky vysazené v trsech, a když tyto trsy zopakujeme na více místech s určitými rozestupy, efekt vytvoří dokonalý. Cibulky řebčíku vysazujeme do hloubky 15 cm.
Kandík psí zub (Erythronium den canis), cibulovina podivného názvu z říše živočišné kvete velice pěkně a vůbec celkově vypadá zajímavě. Rozhodně stojí výsadba cibulek tohoto druhu za zvážení. Nejlépe vynikne především v zahradách přírodního typu, tedy v zahradách divokých. Obzvláště působivý je, pokud pokrývá větší plochu. Docílíme toho snadno, když rostlinu ponecháme trvale na jednom místě. Velmi pěkné nejsou jen květy, ale i podlouhlé cibule této rostliny. Jimi se však můžeme kochat jen před výsadbou. Listy má kandík modrozelené, taktéž podlouhlé a s tmavšími skvrnami. Půvabné květy jsou převislé a nejčastěji růžové. Kvete hlavně v březnu až dubnu, kdy dorůstá výšky přibližně 15 cm.
Kandík potřebuje stinné a před větrem chráněné stanoviště a půdu humózní, vlhkou, čerstvou a dobře propustnou, nejlépe s vyšším obsahem listovky. Kromě zmíněných přírodních zahrad je skvělý i jako podrost vyšších dřevin, dojem udělá i na větších skalkách, u zahradních tůní a v zátiších lesního charakteru, nejlépe tedy na pomezí přírodní zahrady a na ni navazujícího lesa. Hloubka výsadby cibulek kandíku psího zubu je 20 cm.
Obecně platné společné rysy na jaře kvetoucích cibulovin
Pro na jaře kvetoucí okrasné cibuloviny obecně platí, že čím jsou nižšího vzrůstu, tím lépe snesou i nedostatek světla. Některé dobře rostou i v polostínu. Půda je pro ně obecně nejvhodnější písčitohlinitá, dobře propustná a s obsahem kompostu. Cibuloviny nikdy nevysazujeme na místa, kde jsme hnojili čerstvým chlévským hnojem, přímé hnojení nesnáší a na úkor kvetení budou tvořit hustou listovou hmotu. A pokud jsme už konkrétní cibulovinu někde pěstovali a ona tam prostě přestala prosperovat, už ji tam nikdy nevracíme. Jedině snad, že bychom radikálně vyměnili půdu.
Při výsadbě cibulek je vhodné nasypat na dno každé jamky trochu písku, vyhloubíme ji proto vždy o něco hlubší. Především pak na stanovištích s vlhčí půdou, byť konkrétní druh vlhčí půdu preferuje. Vysazovat můžeme na jaře kvetoucí cibuloviny a hlíznaté rostliny od konce srpna až do konce října. Někdy však i trochu později v závislosti na počasí. V každém případě musí cibulky a hlízy do zimy dobře zakořenit, jinak se jejich kvetení na jaře nedočkáme. Pouze zakořeněné cibulky přežijí zimu.
Při výběru druhů cibulovin musíte vždy dobře zvážit, zda budou konkrétnímu druhu vyhovovat podmínky právě vaší zahrady. Cibulky méně známých cibulovin pořídíte ve specializovaných obchodech, lépe zásobovaných hobby marketech, ale i na internetu. S nákupy neotálejte, nakupujte nejpozději v průběhu září, budete si moci vybrat z širší nabídky kvalitních cibulek a hlíz. Výsadbu provádíme nejlépe vždy ve skupinách, menších či větších. Jednotlivě většinou tyto rostliny tak trochu zapadnou. Skupinky přitom můžeme zopakovat na více místech zahrady.
Určitě nedělejte tu chybu, že byste si nakoupili různé druhy a množství cibulovin a hlíznatých rostlin a vysadili je tu a tam jednotlivě. Taková výsadba nikdy nevynikne, potenciál okrasného efektu bude zmařen. Při výsadbě také zohledňujeme výšku rostlin v dospělosti, nižší druhy patří vždy do popředí, vyšší do pozadí. Jelikož budou po odkvětu nějakou dobu hyzdit zahradu postupně žloutnoucí a schnoucí listy okrasných cibulovin, je vždy lepší se nepouštět do samostatného záhonu s těmito rostlinami a pokud, pak určitě ne na nejviditelnějších místech zahrad. Ideální je kombinace s trvalkami, které svými listy zatahující se cibuloviny zakryjí.
Cibuloviny, především ty drobnějšího vzrůstu, můžeme pěstovat i v trávnících, případně v moderních štěrkových záhonech.
Zdroj: semena.cz, lepebydlet.cz, receptyprimanapadu.cz, zcjh.cz, magazinzahrada.cz, ireceptar.cz
