Že čas jsou peníze? To vypadá jako heslo, které se zrodilo až v našem uspěchaném 21. století. Jak ale názorně dokládá příklad z francouzského Lyonu, šetřit kvůli pohodlí a zisku každou vteřinku, to uměli lidé i před 1900 lety. A nevšedním způsobem se to promítlo do tamní architektury.
Středověká města měla srozumitelnou logiku
Na historických centrech měst je přinejmenším milé to, že se v nich prakticky nedá zabloudit. Jsou totiž vystavěna podle vysoce srozumitelné logiky zažitých lidských zvyklostí. Byť tedy středověkých, ale pořád v městském plánu jasně čitelných.
Velké náměstí s kašnou, kterému vévodí radnice, zpravidla obstupovaly vznosné domy těch nejmovitějších měšťanů. Od schodů kostela zpravidla vidíte na nejbližší hospodu. Protože kam jinam by se věřící po mši vydali prodebatovat poslední kázání, než k napěněnému škopku piva. Podle pozice bran najdete strážnici, celnici, šatlavu, zbrojnici. Rušnou procesní třídu, směřující s odbočkou na tržiště. Z plánu středověkého města vyčtete, kde se tísnily nuzné domky nádeníků, kde páchly koželužny a kde se shlukovaly rušné a hlasité provozovny místních cechů.
)
)
)
)
Jenže pak je tu ještě Lyon
Ať už na zakrouženém nebo spíše protáhlém profilu takového sídla, ať už v paprskovitě do stran vybíhajících uličkách anebo „modernější“ čtvercové síti domovních bloků – vždy tedy s ohledem na okolní terén – zde všechno má své místo předem jasně dané.
Zkrátka, v takovém středověkém městě se dá krásně číst a špatně bloudit.
Jenže pak je tu ještě Lyon.
Město dělané k bloudění
Město usazené na březích řek, soutoku Rhôny a Saône. A Lyon se tomu klasickému čtení ulic naprosto vymyká. Ne že by snad historické jádro tohoto středověkého francouzského města bylo méně logické, nerozumně uspořádané. Kdepak, svůj vnitřní systém a hlubokou dobovou logiku má. Jen je pro neznalého člověka naprosto a absolutně chaotické. Má to i svou příčinu. Říká se jí Traboules.
Je to termín, který se ve francouzštině zabydlel (i když se skoro nikde jinde ve Francii mimo Lyon nepoužívá). Původně pochází ze staré latiny, a ze slova trans ambulare. Což znamená „přecházet“. Tedy spíš „úhlopříčně si zkracovat cestu“ anebo trochu vulgárněji, jako „trabulare“ - ve vztahu k tomu jak rovně chodí opilci - štrikovat nohama. Jak to probůh souvisí s podobou a vnitřním uspořádáním města?
)
)
Lyon má přesně ty samé pravidelné sítě hlavních ulic a vedlejších uliček, jak by se to od spořádaného města čekalo. Ale kromě nich ještě disponuje oněmi Traboules. Což jsou uzavřené a kryté průchody, které vedou skrze domy a jejich vnitřní nádvoří. Nejsou to klasické pasáže, ale ucelená a cizincům naprosto nepochopitelná bludiště chodeb, koridorů a taky-ulic, napojující se na síť cest vedoucí kolem domů.
Pokud žijete v bytovém domě, asi nevzbudí váš rozruch, že chodbu na vašem patře využívají k pohybu i sousedé. To už se tak nějak rozumí samo sebou. Traboules můžete vnímat jako takovou chodbu před dveřmi svého bytu, kterou ovšem jako zkratku na cestě domů využívají sousedé z úplně jiného bloku. Z domu, který je naproti přes ulici. Úplně přesné to není, protože Traboules jsou spletencem cest a průchodů, jež vedou skrze „úplně cizí“ domy, často v několika úrovních.
)
Zkratka přes sousedův dvorek
Řekněme, že žijete ve městě, a od řeznictví – vzdáleného do vás dva bloky – vás dělí 650 metrů. V Lyonu byste si ale tu zacházku ušetřili. Stačí to vzít sousedním domem přes dvůr, po schodech dolů do sklepa, vylézt na ulici a říznout si to po dalších schodech po cizí pavlači až k brance dalšího cizího domu – brance, od které máte klíče – a jste už v cíli. Cestu jste si zkrátili trojnásobně. Ale že to je zmatené? To rozhodně.
Lyon tuhle nevšední síť stezek, které se vymykají městskému plánu, začal budovat už pradávno. Ve 4. století našeho letopočtu. Tehdy se mu ještě říkalo Lugdunum, a byl římským městem.
Obyvatelé z tehdy „Horní“ části města si chodili pro vodu k Saône, do „Dolního města“, na úpatí kopce Fourviére. A protože si nechtěli zacházet, dělali cestou zkratky přes domy a pozemky sousedů. Byla to lenost, pohodlnost. Překvapivě to nikomu nevadilo.
)
)
Sukno nesmí zmoknout
Ten systém se zažil a osvědčil se, když se v 15. století Lyon stal regionálním centrem oděvního průmyslu. Štůčky sukna a vzácné druhy látek, drahé hedvábí. To vše se nanášelo z lodí kotvících na řece do krejčovských a střižních dílen a manufaktur, a odtud pak na tržiště. Šlo o čas, protože „móda“ tu ubíhala po hodinách. Kdo dostal látku na trh jako první, prodal jí jako úplnou novinku balík.
A čas, jak dnes všichni dobře víme, to jsou peníze. Systém vnitroměstských zkratek, spletitých stezek Traboules, skvěle fungoval. Ať už jste přenášeli metrákové baly látek anebo chvátali s luxusními ústřižky na trh, neslo to. Zkratky, které protínaly domy a soukromé dvory, aby se jimi nosiči dostali na protější ulici, přitom byly bezpečnější, než ty běžné městské ulice. Dovnitř vstup střežila zamčená vrata, a klíče – byť tedy nebyli přímo obyvateli – od nich měli ti procházející.
)
)
Traboules spojoval dílny, sklady s obchodníky s hedvábím. Těm se říkalo canuti. A ti velmi oceňovali, že k nim zboží dorazilo za každého počasí, včas a suché.
Ponejvíc těch cestiček se nacházelo v dnešním 1., 4. a 5. obvodu, kolem Croix Rousse. Asi nejznámější je „Traboule de la cour des Voraces“, tedy „Traboule nenasytného dvora“. V celém městě jich ale fungovalo několik set. Člověk musel skutečně být kovaným starousedlíkem, aby je znal všechny a neztratil se v nich.
)
)
Dobré pro stávky i odboj
V historii Lyonu sehrály Traboules významnou roli ještě dvakrát.
V 19. století, během velkých dělnických stávek, se vojáci řadily v ulicích města, aby rozhněvaným nádeníkům zabránili ke srocení v centru města. Neúspěšně. Mnohasethlavý dav totiž až do centra napochodoval „neviditelně“, bludištěm uliček. A klíčový byl tenhle systém i během německé okupace. Tmavé, stinné chodby byly ideální k tomu, aby se jimi dalo zmizet pronásledovatelům z gestapa. O jejich existenci věděli jen Lyončané.
)
Do dnešních dní se jich dochovalo jen asi kolem čtyřiceti, a byť představují skutečně nevšední architektonický klenot města, místní se s nimi už tolik výletníkům nechlubí. Přeci jen, jsou to zkratky, které vedou přes jejich vlastní pozemky, nemovitosti.
Orientaci to samozřejmě vůbec neprospívá, ale spletité bludiště Traboules dodává Lyonu nevšední a osobitou atmosféru. Je to sídlo „jen pro zvané“. A vlastně i město s největším počtem tajných chodeb v celé Evropě.
Zdroj: Wikipedia.org, visiterlyon.com, NationalGeographic.com
