Naše představa génia bývá obvykle spojena s rovnicemi a experimenty. Ne s betonem a okny. Přitom právě architektura nás obklopuje každý den. Slovutný architekt Le Corbusier byl jedním z těch, kteří ji dokázali proměnit v manifest moderního myšlení. A zároveň nám ukázal, že i génius se může pořádně mýlit.
Když se řekne génius, představí si hned většina z nás rozčepýřenou kštici Alberta Einsteina. Aby taky ne, je považován za jednu z největších (ne-li hned tu největší) osobností fyziky. Konkurovat mu může snad jen pan Newton. Háček je ale trochu v tom, že Einsteinův řekněme praktický přínos běžnému životu zase tak moc geniální není.
Přeci jen, cestou z práce k zaparkovanému autu nebo při chůzi s dětmi do školy obvykle nepromýšlíte speciální teorii relativity, nemáte myšlenky na kvantování elektromagnetického pole. A když čekáte u pokladny v obchodě, vysvětlení Brownova pohybu, fotoelektrických jevů nebo popis vesmíru v patřičných měřítcích vás též nechává chladným.
Na tom chodníku, v obchodě, na parkovišti – ale i v práci nebo v té školce – jste naopak obklopeni architekturou. Je všudypřítomná a hmatatelná. Do té míry, že ji vlastně úplně přehlížíme. Ignorujeme, často až k naší škodě. Protože tím vlastně narážíme do jedné velké historické nespravedlnosti.
)
Že si pod slovem génius vybavíme spíš pana Einsteina, jež nás ničím fyzickým kromě své fyziky neobohatil. Zatímco géniové architektury, která nás obklopuje, jsou nám docela ukradení.
Abychom tuto historickou nespravedlnost alespoň částečně napravili, na jednoho takového velkého génia teď trochu upozorníme. Jen na jednoho, všichni se nám sem nevejdou. A je přitom třeba trocha nadhledu, protože si ze zástupů géniů architektury také vybereme opravdu jen jednoho. Říkal si Le Corbusier.
Jen říkal, vlastním jménem se jmenoval Charles-Édouard Jeanneret-Gris. Byl švýcarsko-francouzského původu, a kromě architektury se profiloval ještě jako urbanista – teoretik, malíř a designér nábytku. A patřil mezi nejvlivnější představitele moderní architektury 20. století. Je považován za průkopníka funkcionalismu a modernismu.
Jeho myšlenky i díla měly a mají velmi zásadní dopad na to, jak nejen naše bydlení, ale i města jako taková, vypadají dodnes.
)
Domy jako stroje na bydlení
Le Corbusier totiž velmi originálně prosazoval myšlenku, že dům je vlastně jen jakýsi „stroj na bydlení“. A že každý stroj tedy musí být svým designem co nejjednodušší, oprostěný od zbytečností, aby mohl fungovat dokonale. Principy racionálních staveb, jednoduchých, účelných, založených na optimálním využití dostupného prostoru, pak přenášel do praxe. A protože mu to skutečně fungovalo, inspiroval tím řady dalších žáků a mistrů v oboru architektury.
Na kritickou otázku, co nám ten slovutný Le Corbusier „dal“ lze (na rozdíl od ukecaného fyzika Einsteina) odpovědět docela věcně. Do běžné architektury přenesl byty o volném půdorysu; domy s volnými nezdobenými fasádami; pásová okna; ploché střechy domů využitelné jako terasy a taky budovy, které jsou vystavěny na vyvyšujících pilotech, sloupech.
K jeho dílům se počítá také francouzská Villa Savoye z 30. let minulého století. Ikona moderní architektury. Nebo v padesátých letech vytvořená Unité d’Habitation v Marseille, která je vlastně chytrým prototypem kolektivního bydlení. I hlavní budova OSN, Organizace spojených národů, se počítá k jeho projektům. A to si ještě troufl i na kompletní návrh moderního města, třeba v indickém Chandigarh.
Soupiska jeho projektů a děl by nám zabrala hezkých pár stránek. A kdybychom měli uvést projekty, které svou prací inspiroval, to už by se sem ani nevešlo.
Byl kapacitou, pro kterou se těžko hledá srovnání.
)
Tak jako Albert Einstein platí za génia teoretické fyziky – který zastínil i pány Bohra, Fermiho, Schrödingera, Hawkinga, Plancka, Heisenberga či Diraca – zastínil svým významem Le Corbusier celé zástupy, generace jiných architektů. Zkrátka génius architektury. S tou genialitou se ovšem obecně pojí jeden drobný neduh.
Chybička se vloudila
I géniové se občas pletou. Což jim, vzhledem k jejich genialitě, většinou odpouštíme a milosrdně na to zapomínáme. Fyzik Einstein se jen tak mimochodem pletl docela často: odmítal existenci černých děr (o kterých už víme, že existují); se svou kosmologickou konstantou byl docela mimo (protože vesmír se dál rozpíná); kvantová mechanika docela funguje, přestože ji zpochybňoval. A neúspěchem skončilo i jeho hledání jednotné teorie pole, kterou mu na cucky rozbila částicová fyzika.
Je ale trochu jiné, když přestřelí teoretický fyzik Einstein, než když přestřelí hvězdný architekt.
I proto, že na celém omylu velkého génia architektury, Le Corbusiera, je nejzábavnější to, že mu na rozdíl od chyb Einsteina porozumí každý.
Abychom tedy nechodili kolem horké kaše: Kde se spletl Le Corbusier?
Odpověď zní, že úplně mimo byl se svými Modulory.
)
)
Co to bylo? Z definice byl Modulor systém, který měl fungovat jako „soubor harmonických proporcí vhodných pro lidské měřítko, univerzálně aplikovatelný pro architekturu a mechaniku“.
Což nezní špatně. Ono to vlastně celé začalo jako docela rozumný nápad. Snaha sjednotit onen velký chaos mezi různými užívanými měrnými jednotkami na celém světě.
Le Corbusier na to šel docela liberálně. Ať si klidně Evropané měří to, co potřebují měřit – metry sukna nebo délku špaget – ve svých metrech a centimetrech. Ať si Britové a Američané dál ponechávají své imperiální yardy, stopy a palce. Ať si klidně v Číně nebo Rusku měří dál, čím jen chtějí měřit. Ale pozor, v architektuře – v architektuře po celém světě – bychom všichni měli/mohli začít měřit skrze systém Modulor.
)
Modulor měl být novým měrným systémem. Originálním a unikátním. Vpravdě univerzálním, velmi intuitivním a vhodným k užívání prakticky kdekoliv na světě. Protože byl „dělaný na míru“ přímo lidem. Respektive přímo odvozený z proporcí lidských těl.
Vezměme si třeba maličkost. Optimální výšku kuchyňské linky. Pro ni je obecným standardem něco mezi 85 – 95 centimetry. Tedy obecným evropským standardem. Kdybychom to měřili v angloamerické soustavě měr, je tím optimem výška mezi 30 – 35 palci. Pro Rusko by to nejspíš tehdy bylo něco pod tři futy anebo nad půl sáhu. Indové by to možná počítali v paisech a guzech; Číňané by to přeměřili na čch´(ekvivalent stopy) nebo cchun a kou (odpovídající šířce, nikoliv délce palce).
Výsledkem by byl zkrátka velký zmatek a chaos. Minimálně pro řemeslníky a výrobce kuchyňských linek, kteří by „ze světa jednoho metrického systému“ chtěli dodat produkt do druhé takové geografické bubliny.
A nejde jen o výšku kuchyňské linky. Ale třeba výšku dveřního rámu (futer), postavení oken, optimální světlou výšku místností. Výšku prahů, šířku stolu, parametry chodníku a výšku obrubníků. Všechny tyto nejrůznější užitečné rozměry, ať už z hlediska bytového designu, návrhu bytového vybavení nebo architektury jako takové, by se globálně měly přeměnit (dle Le Corbusiera) na míry odvozené od Moduloru. Aby si celý svět mohl rozumět, když přišlo na architekturu.
)
)
Když pro architekturu nevidíte lidi
Architekt s geniální duší to celé nechal přenést na papír.
Kde se všechny základní míry Moduloru připodobnily rozměrům lidského těla. Takže například rám dveří by se měl nacházet tam, kam člověk dosáhne nataženou rukou. A ta kuchyňská linka by vedla ve výšce, kde by se jí asi člověk dotýkal pupkem.
Chcete-li to vyjádřit čísly, optimum pro sedací část židle by probíhalo výškou 43,6 centimetrů. U lavice nebo stoličky by „zadek“ seděl ve výšce 26,7 centimetrů. Deska stolu by probíhala výškou 86,3 centimetrů a okenní parapet by běžel ve výšce 113 centimetrů.
Tady už ale nejspíš vytušíte určitý zádrhel. Le Corbusier totiž rozpracoval svou vizi na tom, že celý Modulor odvodil od průměrné výšky průměrného člověka. A tím průměrným člověkem byl v jeho papírech 175 centimetrů vysoký Francouz. A když byl upozorněn na to, že jinde může být průměrná výška člověka jiná? Zapátral v literatuře – měl velmi rád anglické detektivky – a rozhodl se, že svůj systém poupraví na průměrnou výšku britského gentlemana. Vyzáblý Sherlock Holmes měřil na výšku přes šest stop, tedy 182,88 centimetrů. A tak celý ten systém znovu překreslil na takové míry.
)
Tím pádem ale začal dávat Modulor ještě menší smysl. Jím navržená ideální výška rámu dveří, která měla odpovídat nad hlavou natažené paži britského gentlemana (tedy ve výšce 226 centimetrů) ani vzdáleně neodpovídala tomu, kam by ruku natáhl nemenší gentleman (byť výrazně menší vzrůstem) řekněme z Asie.
Parametry navržené oním univerzálním Modulorem vlastně nebyly univerzální ani trochu, protože by si každý kout světa musel udělat své vlastní, podle svých vlastních průměrů.
Říct, že optimální šířka jídelního stolu odpovídá rozpětí paží sedící osoby je jedna věc, ale když řeknete, že tou sedící osobou má být dvoumetrový ramenatý kolohnát, je to rázem něco jiného, než když za takový stůl posadíte drobného mužíka. A co bolelo ještě víc? Le Corbusier pořád dokola operoval s tělesnými rozměry svého ideálního průměrného muže. Ale absolutně nepočítal s rozměry zbývajících 50 procent celosvětové lidské populace, ženami.
A ženám byly rozměry navrhované Modulorem naprosto vzdálené. Systém byl příliš eurocentrický a mužský, omezený pro praktické použití.
)
Modulor byl možná zajímavý nápad, ale jak se ukázalo krátce po jeho zveřejnění, pro design a architekturu byl naprosto nepoužitelný. Scestný, pomýlený. Nefunkční.
Génius architektury 20. století, slovutný Le Corbusier, s ním docela přestřelil a udělal ze sebe hlupáka před celým světem. Modulor zkrátka neprošel, génius v tomto případě zcela vykolejil. To už se tak někdy stává. Jen tedy, když se zmýlí génius fyziky, nepozná se to tak snadno, jako když vypadne z reality architekt.
Zdroj: Wikipedia.org, library.ethz.cz, archiweb.cz, britannica.com
