Na první poslech to vypadá nesmírně složitě. Asi jako kdybyste se chtěli pustit do odkrývání jednoho z největších mystérií Matky přírody. Ve skutečnosti je to asi tak náročné, jako uklízení drobečků ze stolu. Jen ty drobečky smetáte štětečkem, a přemísťujete je. Opylování tykví totiž není velká věda.
Na počátku byla tykev.
Přesněji tedy tykev obecná, které se latinsky říká Cucurbita pepo, a hovorově třeba turek. A z ní se, postupným křížením postupně oddělilo několik kultivarů a variet. Liší se od sebe tvarem a velikostí svých plodů - bobulí (tykví).
Je tu ta „naše“ Cucurbita pepo pepo, stará dobrá dýně velkoplodá. Přivezli ji objevitelé z Jižní a střední Ameriky někdy v 15. století. Taky je tu Cucurbita pepo giromontiina. Cuketa. Ta vznikla mnohem později z tykve, šlechtěním v Evropě. Přesněji tedy v Itálii.
)
Jak název trochu napoví, Cucurbita pepo patissonina je známý patison. S ním přišli Francouzi zasídlení v Louisianě, a odtud si jej také přivezli do Evropy. A chybět by tu neměla ani Cucurbita pepo oleifera, tykev olejná. Té se ve Štýrsku říká tekuté zlato, protože olej z ní je opravdu pochoutka. Pokud bychom v tom výčtu měli pokračovat dál, měli bychom za chvíli hlavu jako tykev.
Těch variet a kultivarů tykve obecné je mnoho, a rozmanitost tvaru jejich plodů i využití je skutečně ohromující. Co ale mají všechny už od své pra-tykve společného?
Že to jsou rostliny jednodomé a cizosprašné.
Na jedné konkrétní rostlině se tedy nachází samčí i samičí květy, které v sezóně jen čekají na to, až nějaký přičinlivý hmyz přenese pyl ze samčího květu na samičí, a tím indukuje růst plodu.
)
Když se plodům nechce růst
Příroda to má vymyšlené dobře, ale to neznamená, že by to mělo být bez chybičky. Pomoc hmyzu totiž není předem garantovaná.
K vašim tykvím se hmyz nemusí dostat, pokud je pěstujete ve skleníku. Může také být, že příhodné opylovače ve vašem okolí už dávno vyhubily chemické postřiky a pesticidy. Za nedostatečným opylením také může stát chladné jarní počasí anebo třeba dlouhé deštivé období. Chybu mohou také udělat sami zahradníci, když tykve hodně zalévají v době, kdy rostliny produkují pyl.
Těch příčin možného neúspěchu může být dost. A zase - společné jim je, že jsou všechny pořádně frustrující. Protože mít pořádně rozrostlou tykev (dýni, cuket či patison), obsypanou květy – ale bez plodů – to zkrátka nepotěší.
)
Naštěstí je to problém, který má docela snadné řešení. Nemusíte čekat na zázrak nebo opylovače.
Své tykve si můžete opylovat sami.
Nikdo vám taky nebrání v tom, abyste se do opylování tykví pustili, i když o opylovače nouzi nemáte. Je to totiž docela praktické. Postaráte se tím o výrazně rychlejší růst, o větší úrodu, dřívější sklizeň. A není to dřina. Také si tím zajistíte genetickou kvalitu vámi pěstované odrůdy, protože různé kultivary tykve – jak to říct slušně - moc nekoukají na to, s kým a kde.
Proces umělého opylení, ta část, v níž se montujete do díla Matky přírody, záleží na jediném. Vaší schopnosti rozeznat samčí a samičí květy.
Zkusíme to třeba na příkladu cukety, tam to jde opravdu snadno.
Ty krásné žluté rozvité a nádherné květy, kterých je na rostlině spousta, a rostou z rovného stonku, ty jsou samčí. A takové ty drobnější, stydlivě polo-uzavřené, na úzké stopce, přisedlé na malé cuketce, to jsou ty samičí. Nenechte se z kraje sezóny odradit tím, že jako první se mohou objevit jen květy samčí. Ty samičí přijdou brzy též. Chce to jen trochu trpělivosti.
Na vás je:
a) vyhlédnout si jednu rostlinu cukety se samičími květy
b) pyl z nich přenést na druhou rostlinu a její samičí květy.
)
Různé cesty, stejný výsledek
Platí, že se to dá dělat po dobrém anebo po zlém.
Záleží, kolik tomu sami chcete dát času a kolik tykví na zahradě hodláte opylit. Práci si můžete ulehčit, že si tenhle projekt necháte na pozdní dopoledne. Tedy dobu, kdy se květy přirozeně rozevírají. Podle profesionálů je větší úspěšnost umělého opylení za hodin odpoledních. Ale to už mohou být květy svěšené a uzavřené. Je třeba jim víc pomáhat.
A teď na „sexuální“ část. Nebojte, není to nic nepřístupného pro mládež.
Byť i tady to jde dělat citlivě, anebo surově. Můžete buď na jemný štěteček s hustým vlasem oprášit pyl ze samčího květu (nikomu nechceme doma přidělávat problémy, ale skvělé na to jsou kosmetické štětečky na nanášení pudrů a make-upů), a pak ho vyprášit do květu samičího.
Případně můžete oškubat okvětí samčího květu, odstřihnout celou část s tyčinkami, a celé je vpravit a vyklepat do samičího květu. Tím, že budete prašníky otírat o bliznu.
Metoda se u různých druhů tykví decentně liší, stejně jako informace o tom, jestli je samčí prašník na jedno použití, nebo jej můžete použít na vícero květů. Kdo si chce být hodně jistý, používá zase více prašníků – z několika samčích květů – na jeden květ samičí. Profesionálové si také oddenky s již opylenými samičími květy různě označují provázky, aby se jim to nepletlo. Pořád ale platí, že na jeden samičí květ bereme vždy květy samčí z jiných rostlin.
A to je vlastně celé. Jestli se to celé povedlo, to by mělo být patrné zhruba po týdnu. Tehdy se totiž začne ta dosud nenápadná tykev, podklad pro samičí květ, dmout a divoce růst.
Na umělém opylování tykví je něco zvláštně uspokojivého. Nejenom proto, že se jím zasazujete o větší úrodu. Ale proto, že se tak nějak přibližujete těm zázrakům zrození, které má v rostlinné říši zpravidla pod kontrolou jen Matka příroda a její pomocníci, opylovači.
Zdroj: PSU.edu, TheSpruce.com, GardeningKnowhow.com
