Vypadají jako z exotického terária, ale potkat je můžete na procházce za humny. Obří „tarantule“ míří do Česka, na Moravě už jsou doma a již brzy mohou dobýt i Prahu. V sousedním Rakousku v posledních týdnech dokonce propukla doslova pavoučí mánie a hlášení o výskytu obřích slíďáků jdou do stovek. Odborníci mají jasno: tito fascinující obři už dávno zabydleli jižní Moravu a oteplování jim otevírá dveře dál, až do středních Čech; skutečné tarantule to však nejsou. Druh se jmenuje slíďák tatarský.
Rozpětí nohou až sedm centimetrů
Stačí se podívat na fotografii a nejednomu člověku přeběhne mráz po zádech. S rozpětím nohou až sedm centimetrů je slíďák tatarský (Lycosa singoriensis) největším pavoukem, kterého můžete ve střední Evropě potkat. Právě tento druh, spolu se svým příbuzným slíďákem černobřichým, v posledních měsících plní titulní stránky rakouských médií. Od září tam vystrašení i fascinovaní obyvatelé nahlásili přes dvě stě setkání, z nichž 175 vědci oficiálně potvrdili.
Česká republika přitom nezůstává pozadu. Na jižní Moravě se těmto stepním obrům daří natolik, že odborníci mluví o učebnicovém příkladu dopadů klimatické změny.
Záběr z hororu? Vědci uklidňují
Ačkoliv vzbuzují respekt, arachnologové brzdí jakoukoliv paniku. Označení „tarantule“ vychází ze staršího lidového názvosloví (původně šlo o slíďáka tarentského z jižní Itálie), nikoliv tedy druh příbuzný jedovatým sklípkanům, které známe z tropů.
Slíďáci jsou v první řadě plaší noční lovci, kteří před člověkem dávají přednost rychlému útěku. Ačkoliv mají silná jedová klepítka, kousnou pouze v krajní sebeobraně. Jejich jed navíc není pro člověka nebezpečný – lokální bolest se dá přirovnat k běžnému bodnutí vosou či včelou.
„Rozhodně to není něco, čeho by se člověk měl bát víc než bodnutí různými druhy žahadlového hmyzu, se kterým se potká mnohem pravděpodobněji,“ potvrdil přední český arachnolog Milan Řezáč.
Návrat po půl století sucha
Slíďáci tatarští pocházejí z euroasijských stepí a jižní Morava tvoří severozápadní hranici jejich přirozeného výskytu. Historické záznamy ukazují, že v Česku byli poprvé potvrzeni už v roce 1923. V teplých 20. a 30. letech minulého století se tu objevovali opakovaně, pak ale v polovině století na dlouhé dekády téměř zmizeli.
Velký návrat nastal až po roce 2000. Zatímco dříve vědci registrovali jednotlivé kusy, dnes jde podle odhadů o stovky pozorování a prokazatelně se množící populace se samicemi a mláďaty.
Důvodem tohoto návratu jsou především mírné zimy a extrémně horká, suchá léta. Slíďáci nepotřebují hustou džungli, ale naopak prořídlou vegetaci a suchou půdu, ve které si hloubí své nory. Kromě přirozených písčitých břehů a suchých luk tak s radostí osidlují i místa upravená člověkem – například vojenské výcvikové prostory nebo obnažené hliněné srázy.
Překonají Vysočinu a zamíří ku Praze?
To, že o pavoucích nyní slýcháme víc, má dva důvody. Lidé mají v kapsách chytré telefony, pavouky fotí a sdílejí je na sociálních sítích. Zároveň jich ale v přírodě skutečně přibývá.
Šíří se přitom zcela přirozeně – mladí pavouci dokážou „létat“ na dlouhých vláknech pavučin, která unáší vítr. Zatím jim v dalším postupu do vnitrozemí brání chladnější a vlhčí Českomoravská vrchovina. Podle vědců je ale jen otázkou času, kdy tuto bariéru překonají, nebo se svezou s lidskou dopravou.
Přehled největších obrů české přírody
Slíďák tatarský sice drží absolutní prvenství, v tuzemské přírodě ale žije celá řada dalších impozantních pavouků i jejich blízkých příbuzných z řádu pavoukovců, kteří dokážou svými rozměry zaskočit.
| Druh | Skupina | Velikost těla | Rozpětí nohou | Kde ho nejčastěji potkáte |
| Slíďák tatarský (Lycosa singoriensis) | Pavouci | až 3,5 cm | až 7 cm | Písčité břehy, stepi a suché louky jižní Moravy. |
| Lovčík hajní (Pisaura mirabilis) / říční | Pavouci | až 2,2 cm | až 7 cm | Lovčík říční žije u vodních ploch a dokáže ulovit i drobné rybky či pulce. |
| Pokoutník domácí / tmavý (Tegenaria) | Pavouci | až 1,8 cm | až 8 cm | Sklepy, kůlny, starší domy a tmavé kouty lidských obydlí po celé ČR. |
| Zápřednice jedovatá (Cheiracanthium punctorium) | Pavouci | až 1,5 cm | až 4 cm | Vysoká tráva na slunných loukách. Patří k našim nejjedovatějším druhům, kousnutí silně bolí. |
| Křižák obecný (Araneus diadematus) | Pavouci | až 2 cm | až 4 cm | Zahrady, parky a okraje lesů, kde staví velké kolové sítě. |
| Štír kýlnatý (Euscorpius tergestinus) | Pavoukovci (štíři) | až 4,5 cm | Jediný náš štír, žije vzácně v teplých skalnatých oblastech kolem Slapské přehrady a na Pálavě. | |
| Sekáč domácí / rohatý (Opiliones) | Pavoukovci (sekáči) | až 0,9 cm | až 10 cm | Zdi domů, lesy a zahrady. Mají drobné tělo, ale extrémně dlouhé, tenké nohy. |
Zdroj: Marek L. (2026): Tarantule už se objevují i v Česku a podmínky jim vyhovují stále víc, Seznam Zprávy; Řezáč M., Heneberg P. (2025): A spider on the edge: century–scale shifts at the northwestern distribution limit of Lycosa singoriensis, Journal of Insect Conservation; Kůrka A., Řezáč M., Macek R., Dolanský J. (2015): Pavouci České republiky; Česká arachnologická společnost (ČAS): Katalog pavouků ČR a databáze nálezů (arachnology.cz)


