Výčet přínosů komunitních zahrad, těch se sousedy společně obdělávaných, by vydal na mnoho stránek. Jen namátkou: Vzdělávání, zajištění potravní bezpečnosti, pomoc biodiverzitě, vytváření vztahu k přírodě, psychická úleva od stresu. Alespoň tak to tvrdí ti, kteří se je snaží prosazovat jako univerzální řešení do škol a měst.
Jenže když se začnete skutečně pídit po tom, co takové regionální městské farmičky, společné střešní políčka, obdělávané školní záhumenky anebo komunitní zahrady reálně naplňují, rázem je ticho po pěšině. A kde by o tom měli vědět víc, než v Kanadě, která je teď něco jako světová jednička tohoto modelu.
Kanada je v zahrádkaření na výši
V roce 2014 měl Vancouver komunitních zahrad 75, Halifax 25 a Ottawa 40. Dnes byste za tyto počty museli často přidat nulu, aby platily. Produkční zahrady tu zažívají neskutečný boom. Ukázková práce na poli se tu stala součástí osnov, a každá škola tu narychlo nějaký ten pozemek k obdělávání zrekvírovala. Zahrádkaření tu má momentálně reputaci nejoblíbenější venkovní aktivity a zájmy městských zahradníků jsou tu všemožně podporovány.
)
Finančně z kasy města a vládou skrze příspěvky ministerstev od školství přes životní prostředí a výživu až po rozvoj. Na projekt komunitní zahrady navíc dostanete slevu na osivo i hnojiva, a legislativní překážky s uvolněním nevyužívaného pozemku tu prakticky neexistují. Takže těžko by se jinde než dnes v Kanadě dalo očekávat, že uvidíme ty slibované výsledky v praxi. A to je právě ten problém…
Jak například uvádí profesorka z Harvardské univerzity Kate Cairnsová ve své knize Za kouzelnou mrkví, a jak v poslední době připouští i tucty dalších kontrolních studií, které si do Kanady přišly pro inspiraci, ty zázraky a slibované výhody městských farem a komunitních zahrad se tu v praxi hledají zatím dost těžko.
)
Není všechno dobré, co je zelené
Kdybychom to měli vzít jen z rychlíku: produkční zahrady ve městech podporují jen určitý výsek živočichů a rostlin, a jejich dopad na biodiverzitu až tak výrazný není. Alespoň ne ve srovnání s parky a třeba dětskými hřišti. Psychická úleva z komunitního zahradničení se nedostaví, pokud jste odsouzeni k zahradničení s lidmi, kteří vám nejsou sympatičtí. To se ordinovat dekretem nedá.
Lidé, kteří se věnují zahradničení, si sice vytváří určitý vztah k přírodě – ale ten vztah je silně ovlivněn pozitivní i negativní stránkou celé věci. Pokud se třeba někdo pere se škůdci a stříká je pesticidy, ten průzračně čistý vztah v přírodě je u něj asi dost deformovaný.
Školy sice musely zařadit pěstitelské práce do osnov, ale neexistuje tu nic jako ucelený vzdělávací plán. Není definován cíl výuky, a tak se těžko hodnotí, jestli byl nějak naplněn. Představit si to můžeme tak, že pokud bude chtít, teoretické znalosti může žák obsáhnout, aniž by věděl, za který konec se drží motyka – a i talentovanému jedničkáři může mandelinka sežrat úrodu. Špatně se to klasifikuje a každá škola k tomu přistupuje odlišně.
A když do výsledků promluví peníze, jde vidět, že zatím žádná sousedská komunita nedosáhla úplné (ale ani částečné) potravní bezpečnosti, schopnost zajištění poživatin z vlastních zdrojů. Lepší průměr je okolo 10 % soběstačnosti, lokální rekordmani hlásí až 38 %, ale standard je pořád okolo nuly. Čili jako zábava, na jejímž konci je jedna zeleninová večeře.
)
Benefity nejsou pro každého
Zahradničením si lidé v Kanadě zatím finančně neulevili. A je to vidět i u školních jídelen, které si školní zahrádkou jídelníček moc neobohacují.
Kritika u kanadské bezbřehé podpory zahradničení dopadá ve velké míře i na otázky sociální nerovnosti/nespravedlnosti. Zkrátka a dobře, lidé z nižší ekonomické vrstvy prostě nemají po dvanáctihodinové šichtě sílu a vůli jít dřít na společné políčko před činžákem. Vyšší střední třída si to dovolit může. Je to pro ně hobby.
Představit si můžete typický spor, kdy vaši úrodu – na jejímž výnosu jste existenčně závislí - požírá škůdce. Chcete ji postříkat ochranným pesticidem, ale brání vám v tom soused, který chce mít svoji úrodu – na níž existenčně závislý není, je to pro něj hobby – chce mít v organické bio-kvalitě.
Jinak se zahradničí těm, kteří mohou pěstitelský neúspěch kompenzovat nákupem v supermarketu a jejichž rozpočet to nezatíží, jinak to vnímají ti, kteří dávají do osiva a nářadí poslední volné peníze. Zmiňovány jsou předlouhé čekací listiny, pokud se do nějakého takového komunitního spolku chcete zapsat. Členství přestává být dostupnou přirozeností, stává se privilegiem. Těch, co na to mají čas a peníze – což nutně nejsou ti nejpotřebnější.
)
Tady bude zahrada a basta!
Poměrně nehezky se pak zmiňuje otázka tzv. zelené gentrifikace, jakéhosi prostorově/společenského vyloučení. Řekněme, že na vašem předměstí je nevyužívaný pozemek, řekněme staré překladiště. Vy byste tam rádi viděli dětské hřiště, který by sloužil nejen vašim dětem, ale celé vaší čtvrti. Ale nakonec jste na zasedání přehlasováni lidmi z úplně jiné čtvrti, kteří si tam udělají zahrádku – na kterou vás ani nepustí.
Podobné je to s nehezkými zákoutími, řekněme dvorky, kde se usazují bezdomovci. Místo jejich slumové kolonie na místě udělat hezkou komunitní zahradu zní jako fajn nápad. Určitě to vypadá lépe. Bezdomovci a problém bezdomovectví ve vašem městě tím ale nezmizí, jen je odsunut víc na okraj.
Své ne zrovna pozitivní zkušenosti shrnují i někteří bloggeři, kteří se problematice komunitních zahrad široce věnují. Častou výtkou je tzv. tragédie společného majetku. Situace, kdy je hezky socialisticky všechno všech. O výsledek se pak ale nestará pořádně nikdo.
Zdaleka ne každý zájemce o zahradničení setrvá ve své píli celou sezónu, ne každý má dost času a trpělivosti. Dílo nakonec táhne jen pár lidí, o úrodu se přihlásí všichni. Z kraje jara po dlouhé zimě se o práci a rýpání v hlíně zajímá kde kdo. Ale přes léto, v době dovolených, zeje nejedna městská farma prázdnotou. Odříct si rodinnou dovolenou kvůli „směně“ na společné zahradě rázem nikdo nechce.
)
Komunita anebo diktátorský režim?
Prevencí může být členský poplatek nebo nějaká forma smluvních závazků, ale to už komplikuje dostupnost služby a onu pohodovou stránku věci. Dělba práce je velká komplikace: z definice si totiž každý může na komunitní zahradě dělat jen to, co chce. Takže do těžké práce se nikdo nakonec nehrne.
Protipólem komunitního systému je individuální, případně „diktátorský“, kdy tomu někdo šéfuje a rozděluje práci ostatním. Tenhle systém ale mezi liberálními kanadskými zahrádkáři, byť je funkční, moc populární není. U společného majetku je nevyhnutelným důsledkem větší počet případů poškození, rozbití společného nářadí. O krádežích nebo vandalismu nemluvě.
Systém záloh za zapůjčení nářadí, pevného oplocení pozemku, hlídačů a kamer jde proti představě o uvolněné zahrádkářské komunitě. Komunita jsou lidé, a lidé spolu ne vždy dobře vyjdou. Schůzování, porady a debaty zájemce o pěstování zeleně spíše odrazují a debaty často končí u toho, kdo na společném udělal míň/víc práce, a měl by tedy mít větší slovo…
Výhody městských farem a komunitních zahrad přetrvávají, ale cesta k nim zdaleka není tak přímočará, jak by se na první pohled mohlo zdát. Úspěch nepřichází automaticky, a svým způsobem je jeho nástup o dost pozvolnější. Protože komunita je o lidech, a ti se nejprve musí společně domluvit, aby to celé mohlo fungovat.
Zdroj: VilleMontreal.qc.ca, IJURR, EnvironmentalEvidence, Statista.com, TheConversation.com, Frontiersin.com, Blog.Ioby.org, Greenleafcommunities.org, NPR.org
