Rozhrada: komu patří plot? (Foto: Shutterstock) Zobrazit fotky zobrazit 5 fotek

Nejasnosti v otázce hranic pozemků mohou vyvolat nejeden sousedský spor. V následujícím článku se dozvíte, komu patří plot, kdo se o něj musí starat nebo kde ho naopak vybudovat nesmíte. Právní úprava nezapomněla ani na situace, kdy není možné hranici pozemku jednoznačně určit.

Co je to rozhrada?

Pod pojmem rozhrada se rozumí vše, co rozděluje dva pozemky. Jednat se může nejen o uměle vytvořené bariéry (plot mezi sousedy, zeď), ale i o ty přirozené (brázda, potok, stromová alej aj.). Zapomenutý pojem rozhrada obnovil příchod nového občanského zákoníku (NOZ), který jej podrobně upravuje v § 1024–1028. Podle tohoto zákona mají vlastníci povinnost udržovat rozhradu v dobrém stavu tak, aby sousedovi nevznikla škoda nebo aby nehrozilo, že se hranice mezi pozemky stane neznatelnou. 

Komu rozhrada patří?

NOZ upravil, že rozhrada spadá do společného vlastnictví majitelů sousedících pozemků. Zároveň jim zákon ukládá povinnost dělit se rovnými díly o náklady na údržbu. NOZ se těmito změnami snaží vyhnout případům, kdy zeď existuje odnepaměti a nedá se jednoznačně určit, pod čí vlastnictví spadá. 

Výjimka: případ, kdy má rozhrada dvojitý charakter (jedná se o dva ploty stojící vedle sebe). Tehdy je každý ze sousedů výlučným vlastníkem své rozhrady.

Výjimka: rozhrada není majetkem obou sousedů v případě, kdy ji jeden ze sousedů vybudoval na vlastní náklady. V takovém případě je výlučně jeho a z toho mu plyne povinnost ji udržovat na vlastní náklady. Údržbou se rozumí zachování takového technického stavu, aby plot v případě pádu nezpůsobil škodu na sousedově pozemku. 

U zdi platí, že ji každý může využívat do její poloviny. Ukážeme si to na příkladu:

Pokud jste duchem romantik, můžete do zdi vysekat výklenek do její poloviny a nasadit do něj třeba petúnie. Smíte tak učinit pouze tam, kde vás soused s vytvořením výklenku ze své strany nepředběhl. 

Soud může vybudování plotu nakázat nebo zakázat

Pokud mezi vámi a sousedem panuje dlouhodobé napětí, můžete dle § 1027 požádat soud, aby sousedovi vybudování oplocení pozemku uložil. Aby žaloba byla úspěšná, musí žalobce prokázat, že je oplocení nezbytné k nerušenému výkonu jeho vlastnických práv. Zároveň toto kritérium musí vycházet z objektivních hledisek. Např. ze sousedova pozemku vychází zdroj rušení, zalétávají míče či pronikají sousedova zvířata. Zároveň soud zkoumá, zda nebude výhodnější, aby si žalobce oplotil svůj pozemek sám. Soud zároveň zajímá názor stavebního úřadu. 

Mohou nastat i opačné případy, kdy se vybudování oplocení zakazuje. Takový případ nastává např. tehdy, pokud by vybudování oplocení bránilo užívání dalších pozemků. Svůj pozemek nesmíte oplotit například ani v aktivní zóně záplavových území nebo nesmíte oplotit les (s výjimkou lesních školek, obor aj.)

Přečtěte si také o tom, co je to nezbytná cesta a jak ji zřídit.

Co dělat při pochybnostech o hranici pozemku?

Podle původního znění občanského zákoníku se při určování hranic více spoléhalo na služby geodeta, který „někde zatloukl kolíky“ a tím vytvořil samotné hranice. To se změnilo. NOZ se mnohem více zaměřuje na dobrou víru a bdělost vlastníka. 

V případě, že přestanou být znatelné hranice pozemku, mohou být opět stanoveny podle poslední pokojné držby nebo podle slušného uvážení. Jinak řečeno, podle stavu, který přirozeně panoval až dosud. Jestli se tedy chcete vyhnout vzniku pokojného užívání vašeho pozemku sousedem, musíte požádat o vymezení hranic geodetem včas. 

Nyní se pojďme vrátit k pojmu „slušné uvážení“. Z českého právního řádu zmizel po roce 1951 a v současnosti se užívání tohoto pojmu v soudní praxi teprve formuje. 

Pokud se sousedé nedomluví, hranice pozemku může určit soud. 

Soudní spory o vymezení hranice pozemku mohou mít jeden z následujících charakterů:

- Hranice pozemku je „subjektivně“ sporná. Tento případ nastává, když hranice pozemku reálně existuje, avšak příslušní vlastníci se na jejím průběhu neshodnou. Typické situace pro subjektivní spornost: reálně existuje plot nebo hranice tvoří přirozené bariéry (remízky, polní cesta, potok, remízek aj.), avšak druhá strana oponuje, že tuto přirozenou bariéru není možné považovat za hranici pozemku.

- Hranice pozemku je „objektivně“ nezjistitelná (neurčitelná). Tento případ nastává tehdy, pokud není možné hranici mezi pozemky nikterak určit a zároveň ani není v terénu znatelná jakákoliv přirozená hranice, např. v případě sesuvů či přesunů půdy, rozsáhlých polností, neregulovaného vodního toku aj. Soudní řízení se v takových případech pohybuje na hranici mezi sporným a nesporným řízením.  Soud při rozhodování zvažuje nejen znalecké posouzení geodeta, ale také historické exkurzy do vlastnických a užívacích vztahů, jejich knihovních a jiných zachycení.