Vypěstujte si vlastní pepř, není to až tak složité a rostliny vypadají pěkně

Pepřovník černý (Piper nigrum) je pěstován pro drobounké plody, které se používají jako koření. Pepř má specifickou štiplavou chuť a vůni, pokud se nadrceného pepře nadýcháme, čeká nás prudké kýchání. Pokud jej přidáme do pokrmu příliš, bude prudce pálit. A byť jde o teplomilnou tropickou rostlinu, můžeme si ji pěstovat i doma v květináči. Nakonec pokojových rostlin tropického původu známe a pěstujeme opravdu mnoho.

Řezníci říkávali při zabijačkách „trochu pepře, ať se vzepře“. Toto lechtivé úsloví pak potvrdili pořádnou hromádkou pepře přidávaného do hmoty, ze které se vyráběly jaternice. Ovšem cesta pepře na naše stoly má méně prozaické souvislosti. Pepř totiž pochází z Indie, kde je pěstován již více jak 3000 let. Pěstoval se zde tedy již v dobách, kdy u nás o pepři neměl nikdo ani tušení. Na světě jsou přitom známé tisíce druhů pepře, v našich domácnostech se však setkáme především s pepřem černým, zeleným, červeným a bílým. A přitom jde o plody jedné a té samé rostliny, tedy stejného druhu (vysvětlíme níže).

Pepřovník černý (Piper nigrum) je stálezelená popínavá rostlina, která dorůstá v zemích svého původu délky až 15 metrů. Tedy pořádná liána. Má tmavě zelené, srdčité listy, pro které se stala oblíbenou popínavkou i našich domácností, i když její výskyt zatím není v českých bytech a domech nijak závratný. Jinak se s ní u nás běžně setkáme v botanických zahradách. Co však víc, při správném pěstování se doma dokonce i dočkáme kuliček vlastního pepře.

Pepřovník má výbornou vlastnost některých popínavek, že je lze pěstovat jako pnoucí a nebo jako převislé v zavěšených nádobách. A jeho pěstování není vůbec náročné. Potřebuje oporu (tedy pokud nechcete zrovna převislého jedince), přičemž vypěstovat si rostlinu můžete s úspěchem ze semen a nebo odnoží. Odstřihnutou odnož ponoříme do vody a počkáme na vytvoření kořínků. Čerstvou, ale odstátou vodu je třeba měnit, aby nehnila. Jako ostatně u jakýchkoli rostlin, s jejichž pěstováním se začíná právě tímto způsobem. Při pěstování ze semen je vhodné použít výsevní substrát, z něhož přesadíme rostlinu s již několika lístky do substrátu humózního, tedy bohatšího na živiny.

Pepřovník černý můžeme v domácích podmínkách vysévat po celý rok. Semena vysejeme do hloubky cca 0,5 cm až 1 cm a udržujeme v běžné pokojové teplotě na slunném místě. Semena nám začnou klíčit ve vlhkém substrátu a teple po cca šesti až osmi týdnech. Čekání je to dlouhé, proto hned „neházejte flintu do žita“, tedy výsev na kompost.

Pepřovník preferuje vzdušnou, kyprou, humózní, na živiny bohatou a vlhkou půdu, ne však přemokřenou. Má též rád pravidelné rosení, jeho listy pak navíc na okrajích neosychají. Suchý vzduch mu nesvědčí, což je vlastnost všech krásek z tropů. Obzvláště pozorní bychom v tomto směru měli být v panelákových bytech.

Stanoviště potřebuje pepřovník světlé, ale spíše se světlem rozptýleným, vyloženě pak trvá na teple a nesnáší studený průvan. Snese dokonce i polostín. Obzvláště mladším rostlinám ostré slunce snadno uškodí. V létě jsou pro něj ideální pokojové teploty 20 až 22 ^oC (snese ale i vyšší), v zimě mohou klesnout až na cca 15 ^oC. Zaléváme zásadně odstátou, nejlépe dešťovou vodou.

Od jara do podzimu pepřovník hnojíme cca dvakrát až třikrát za měsíc (jednou týdně není problém a snadno se to zapamatuje). Používáme tekuté hnojivo určené pro rostliny s okrasnými listy. V zimě pak nehnojíme vůbec a omezíme i zálivku.

V našich podmínkách se pepřovníku vyhýbají skoro všichni místní škůdci i choroby. Plodů se můžeme při správném pěstování dočkat za tři až čtyři roky od výsevu. To jsou však jen první vlaštovky, bohatší úrodu nám pepřovník přinese až mezí šestým a patnáctým rokem. Poté začne úrodnost slábnout. Zpočátku přesazujeme do větší nádoby každý rok, statné rostliny již jen jednou za dva roky a to již pouze měníme substrát. Ale pozor, ne všechen. Před přesazením je dobré rostlinu zalít, vyjmout z květináče, substrát opatrně oklepat a rostlinu přesadit do nového.

To, že u nás známe pepř různých barev, je známkou vyzrálosti plodů. Ty nejzralejší jsou červené. Ovšem sklízet lze pepř již v různých fázích zralosti, ovšem plody nejzralejší jsou samozřejmě ideální, mají nejsilnější účinek. Proto plody sklízíme postupně.

A jak to tedy s barvami plodů pepře je? Pepř černý paradoxně získáváme sběrem nezralých plodů pepřovníku, které teprve začínají lehce červenat. Suší se na slunci, kdy ztmavnou a seschnou. Pepř zelený získáváme sběrem nejméně zralých, plně zelených plodů, které se namáčí do octa a nebo solného nálevu, čímž se zachová jak zelená barva plodů, tak typické aroma a měkká konzistence (zelený pepř se pak obvykle i suší). Je logické, že nejméně zralý pepř bude i nejméně ostrý. Pepř červený získáváme sběrem nejzralejších a tedy červených bobulek. A pepř bílý získáme tak, že červené bobulky namáčíme, čímž se z nich začne odlupovat červená slupka. Až pak se suší na slunci až do krémově bílého odstínu. Bílý pepř je jemnější a méně štiplavý. Nejštiplavější je logicky pepř červený.

Pepř má jako ostatně každé koření léčivé účinky, je považován za přírodní afrodiziakum (staří řezníci měli pravdu), také zvyšuje krevní tlak, čímž zrychluje krevní oběh a zajišťuje lepší výživu orgánů. Tu samou moc mají chilli papričky. Podporuje trávení a urychluje metabolismus, lépe například spalujeme tuky. Pomáhá také při nadýmání. Dokonce má i mírně desinfekční účinky.

Zdroj: ČESKÉSTAVBY.cz, wikipedia.org, shutterstock.com