Zázrak, který se nepovedl. Nejbohatší vesnice Číny prodělala bankrot

Co je ta vesnice Huaxi, do češtiny někdy překládaná jako Chua-si, zač? Kdybychom to chtěli vystihnout co nejkratším způsobem, nazvali bychom ji čínskými Slušovicemi. Slušovice, respektive slušovické JZD, bylo ve své době ohromným pojmem. To starší dobře vědí, a mladší by si to nutně měli dostudovat. Protože asi žádná jiná instituce tohoto typu podobného věhlasu u nás nedosáhla.

Může být na „jézedu“ něco mimořádnějšího, než zablácené válenky, montérky, hrčící traktor, vidle a kolečka plná hnoje? Ano. Ve zlínské střediskové obci se jedenáct let po založení slušovické JZD, mezi vepříny a kravíny, zrodil socialistický zázrak. Bez legrace.

Pokud někdo chce bez ostudy demonstrovat, že socialismus nepřinášel jen univerzální bídu, ale taky patrný pokrok, na slušovické JZD prostě musí poukázat. Je to příklad nad příklady. Podnik to byl v mnoha ohledech pokrokový, inovativní, moderní. A natolik úspěšný, že svůj (přísně socialistický) byznys expandoval do celé řady dalších odvětví. Zkoušely se tu nové agrární technologie, například hydroponie v průmyslových měřítcích. Testovaly se tu nové plodiny a úrodu k rekordním výnosům hnaly nové postřiky a hnojiva, zemědělská produkce tehdy silně překračovala standardy. A prezident Gustáv Husák tloukl vzteky na Hradě hůlčičkou do země, jak mu byl tenhle zázrak soudružským trnem v oku.

Lámaly se tu rekordy, přepisovaly údernické normy. A vydobytý zisk se tu, docela dost netypicky na československý socialismus, vracel do podniku zpět. K dalším investicím, cyklickému rozvoji. To, co jinde nebylo myslitelné, ve slušovickém JZD prostě „tak nějak“ najednou šlo.

Družstvo mělo široký přidružený výrobní program. Expandovalo například do oblasti výroby biochemie a zdejší postřiky proti hmyzu se vyvážely až do zemí Asie či Egypta. Slušovice si vyráběly své vlastní – kvalitní, vyhlášené – jogurty a mléčné výrobky. Družstvo provozovalo výrobu vlastních pneumatik a zakázkovou výrobu zemědělských strojů. Dokonce se tu, bokem pěstění ječmene, konstruovaly i počítače značky TNS. Slušovice, jejich JZD, dělalo zkrátka všechno.

Provozovalo například leteckou společnost Air Moravia, podílelo se na velkých stavebních projektech. A zaměstnanci, potažmo obyvatelé střediskové obce v nynějším zlínském kraji, na tom rozhodně netratili. Bytová výstavba, přípojka k dálnici, druholigový fotbalový mančaft, tuzexové zboží z vlastního řetězce prodejen nebo koňské dostihy, konkurující v návštěvnosti Velké Pardubické. I to tu bylo možné.

Proč to tady šlo? To už je trochu jiná věc. Každý režim, zvláště pak ty socialistické, potřebují někde názorně demonstrovat, že „je to možné“. Že úspěch a pokrok neleží jen někde na konci vzdálené trasy vykolíkované tuctem pětiletek, reálně se ho dá nějak dosáhnout. JZD Slušovice byly přesně takovým názorným příkladem. Výkladní skříní československého socialismu.

Slušovické JZD mělo to velké štěstí, že mělo velmi schopného vedoucího. U kterého, vzhledem k jeho nesporným úspěchům, režim toleroval i praktiky, které nápadně připomínaly „západní“ manažerské vedení společnosti. Třeba to, že jeho zaměstnanci získávali podíl na nad-výrobě a k té údernické práci byly motivováni nejrůznějšími pozitivními faktory. Odměnami za výkonnost.

Slušovice si, pod ochranným dohledem komunistického režimu, udržely vysokou míru autonomie vedení a rozhodování. Mohly si práci organizovat sami, experimentovat a expandovat, investovat a rozšiřovat výrobu, využívat mezírek v centrálně plánovaném hospodářství a těžit z výhod exportu, devizových příjmů. Vlastně to byl docela obyčejný kapitalismus, jen v narudlém socialistickém pláštíku. Vesnice udržovaná ve vitríně, „pěstovaná“ kvůli demonstraci úspěchu.

Jak to ale souvisí s vesnicí Chua-si v Číně?

Vlastně je to příběh jako přes kopírák. Jen tedy v čínském provedení.

Tamní družstvo bylo založeno o dvě léta dříve, než se vedoucím JZD Slušovice stal František Čuba. A tamní vedoucí se jmenoval Wu Renbao. Ten byl „místními vyvolen“ jako nejstarší a tudíž nejmoudřeji k tomu, aby se stal představeným zaostalé zemědělské osady. Kterou v následujících čtyřiceti letech přebudoval do podoby té nejbohatší čínské vesnice.

Co se ještě před pár lety o Chua-si psalo, k velké radosti Číny, ve světových médiích? Že v té vsi má každý z obyvatel svůj vlastní moderní dům. A před tím domem má prakticky každý zaparkovaný solidní vůz západní provenience. Mercedes nebo Audi. Každý tu má na účtu, z podílů hospodaření místního zemědělského družstva, nastřádán majetek v hodnotě minimálně 150 000 dolarů. Tedy přibližně 3,2 milionů korun. Vzdělání, školné, zdravotní péče? Všechno v ceně, a všechno v prémiové kvalitě.

Zkrátka, životní úroveň obyvatel Chua-si byla díky tomu zázračnému předsedovi Renbaovi o dva až tři řády vyšší, než životní úroveň každého jiného „průměrného“ Číňana. I tady šlo vidět, že socialismus náramně funguje. V pozdějších letech si pak Chua-si budovala reputaci v cestovním ruchu. Aby se na jejich zázrak chtěl podívat každý. Z fondů, v nichž se daly peníze přehazovat vidlemi, se tu stavěly repliky slavných staveb ze světa.

Vesnice disponovala například Sochou svobody, zmenšeninou Velké čínské zdi nebo Vítězným obloukem. Postavili tu lanovku, připojení k železnici i napojení na dálnice. A k výročí obce pak nechali zbudovat i skutečný mrakodrap, ve kterém sídlí mezinárodní hotel. V roce 1998 se Chua-si stalo první čínskou vesnicí, která jako obchodní značka vstoupila na mezinárodní akciový trh. Protože tou dobou už taky podnikala v kdejaké oblasti. Počítače, montážní linky na auta, ocelárny, letecká přeprava, stavitelství.

Ze zemědělského družstva v zapadlé osadě se stal obří koncern, s kapitálem v desítkách miliard juanů. Zkrátka terno. Jak se k tomu ale ta osada, jež se rozrostla na padesátitisícové město, vlastně dobrala? „Poctivou prací, která ovšem přinášela viditelné výsledky,“ citovaly čínské zdroje západní média. „Bezbřehou invencí svého předsedy, pana Renbao,“ dodávaly druhé. A celé to doprovázely snímky vilek a pamětihodností z Chua-si.

Ta čínská cílevědomost, soustředění se na cíl. Komunita, která něco pospolu buduje. Staré hodnoty jako vstávat brzy, chodit brzy spát, tvrdě pracovat a tvořit odkaz pro generace. Loajalita, poctivost, rodina. A na konci toho je výsledek, důkaz toho, že socialismus funguje. Bylo to tak hezké, až se tomu chtělo věřit.

Pochopitelně, že to celé bylo trochu jinak. Pan Wu Renbao nebyl jen tak nějaký farmář ze zapadlé osady, který v sobě objevil zázračné manažerské nadání. Než začal „farmařit“, přes třicet let byl vrcholným členem Komunistické strany Číny a i jako starosta dalších dvacet let zůstával na celonárodní stranické špici.

Do vsi s ním nepřišly jen inovativní nápady k nové zemědělské praxi, ale taky miliony juanů ze státní kasy. Měl kapitál a povolení z nejvyšších míst k tomu, aby tu vybudoval zázrak. A tak se dal do práce.

Zase taková dřina to pro něj nebyla, protože s penězi odjinud se zázraky budují vždy o něco snáz. Navíc na všech důležitých funkcích ve vedení obce, družstva i přidružených podniků brzy zasedli jeho nejbližší příbuzní. Kteří ho bezmezně podporovali. Zadarmo to samozřejmě nebylo. Ostatně, to pohádkové bohatství se ve vesnici Chua-si dělilo vůbec dost zvláštním způsobem.

Není to tak, že by těch v přepočtu 150 000 dolarů na účtu, vlastní auto a dům, měl skutečně každý z padesáti tisíc obyvatel sídla. Ta informace platila jen pro „původní obyvatele“, přibližně dvě tisícovky starousedlíků, kteří tu budovali družstvo v 60. letech. Z nichž nemalá část je nějakým způsobem spřízněná s panem Renbao.

Těch zbývajících 48 000 lidí se už takovým privilegiím netěší. Žijí v barákových koloniích, za ploty. Jako laciná námezdní pracovní síla. Která – dle pouček pana Renbao – pracuje sedm dní v týdnu, od rozbřesku do soumraku, na blahobytu všech okolo. Jen ne na svém vlastním, protože o jejich blahobyt tu nejde.

Pokud jde o ty astronomické sumy peněz na účtech starousedlíků, nejde o peníze, jimiž by mohli nějak volně disponovat. Jsou to peníze, dividendy, spojené s hospodařením firem, které skrze radu Chua-si spravují příbuzní pana Renbao. Přesněji řečeno, 90 procent majetku obce je v držení čtyř jeho synů.

Kdybyste se snad rozhodli coby starousedlík tenhle čínský ráj na zemi opustit, přijdete o všechno. Dům, auto i peníze na účtu fakticky vlastní Renbao. O statut starousedlíka můžete přitom přijít snadno. Stačí, když vás místní rada (složená z příbuzných pana Renbao) přehlasuje. Třeba aby do vašeho domu nastěhovala nějakého dalšího příbuzného. Zlaté Slušovice, sluší se říct.

Celá ta ukázka zázračně pokrokové obce, té nejbohatší vesnice Číny, je vlastně podvodným schématem propagandy. Sídlem, které se nezříká novodobé formy otroctví a žije v diktatuře ne nepodobné Severní Koreji. To není nadsázka. Pokud se například budete jen nepatrně protivit pravidlům, vyhláškám a nařízením, které v jednašedesátém roce stanovil pan Wu Renbao, můžete se dostat do opravdu pořádných problémů.

Snahu ztlumit amplion, z nějž od rána pod vašimi okny vyřvávají motivační citáty, tu oceňují pokutou 10 000 juanů. Asi třicet tisíc korun. Ta pokuta z vás učiní dlužníka místního systému. Takže další tři měsíce pracujete zadarmo, abyste svou chybu odčinili. A odstěhovat se odtud můžete jen tehdy, když nic nikomu nedlužíte a jste schopni za sebou veškerý svůj majetek zanechat. Pokud vám tu tedy něco náhodou patřilo. Je to spíš jako ve vězení. S udavači, špehy, dozorci. Strachem z toho, že pouhé obvinění z vás udělá osobu, která musí navštívit převýchovný „motivační“ tábor. I ten zde fungoval.

Tu navoněnou bídu zázračné vesnice Chua-si odhalil až krach na burze. Velkolepé plány podnikatelského konsorcia vzaly za své v únoru 2021, když se ukázalo, že Wu Renbao a jeho potomci nedovedli vesnici k bohatství, ale bankrotu. Společnost Huaxi Group místo zisku prodělala 67 milionů dolarů. To by ještě tak zlé nebylo, jako skutečnost, že si v Chua-si postupně půjčili přes 6 miliard dolarů. Asi 130 miliard v korunách.

Všechny ty stavební zázraky, repliky slavných staveb i vilová zástavba vznikaly na dluh. Debakl to byl totální. Ale protože tohle není bývalé Československo, ale současná Čína, zprávy z médií o vesnici Chua-si rázem vymizely. Čína má propracovanou mediální strategii. Se svými úspěchy se umí pochlubit, o neúspěších mlčí. O vesnici, která patřila do výstavní skříně socialismu, se už dnes čerstvé zprávy nedočtete. Ticho a cenzuru v Číně umí skvěle. Když se legenda o zázračné vesnici přežila, zapomnělo se tu, že nějaká vůbec někdy existovala. Muselo se zapomenout.

Zdroj: idnes.cz, lidovky.cz, atlasobscura.com, wikipedia.org, chinahuaxicun.cn, federalinquirer.com, thinkchina.sg