Zinek a klempíři stojí za krásou pařížských střech. Teď ale krása začíná bolet

Kde se začal zinek, do té doby odpadní materiál z výroby mědi, poprvé používat jako střešní krytina? To je otázka, která ani u zkoušek na klempířském učilišti asi nezazní. Ostatně, správnou odpověď na ni by hledali jen obtížně i profesionálové architektury a materiáloví inženýři. Zdá se ale, že vůbec poprvé nastoupil zinek coby krytina v Indii, někdy mezi 13. a 14. stoletím.

Odtud se pak dostal do Číny. A v Evropě se začal velmi zlehka prosazovat až ve století osmnáctém. S tím, že prvním státem, který na zinkové materiály v širší míře přistoupil, byla Belgie. Alespoň tak to potvrzují archivy. První belgická zinková střecha se usadila na budově kostela a vznikla v roce 1810. Materiál na ni měly dodat válcovny plechu v Lutychu. Což byla asi slušná reklama.

Když to bylo dost dobré na kostel, dalo se to zužitkovat i u rezidenční výstavby. Tak na zinek pohlíželi Belgičané, ale ne nutně Francouzi. První zinková střecha se v Paříži sice objevila už v roce 1815, ale další podobné realizace za ní dlouho nenásledovaly žádné. Proč? Pařížanům přišel ten materiál zprvu příliš prostý. Ba přímo sprostý, vulgární. Lesklý.

Bulvár psal něco o tom, že „Dáma nad Seinou – jak nazývali Paříž – se nebude zdobit lesklými třpytkami, jako nějaká lehká holka z ulice“. To bylo barvité a docela vysvětlující.

Jenže průmyslovou a materiálovou revoluci to zastavit nedokázalo. V roce 1860 se už ve francouzských odborných žurnálech psalo jinak. O tom, že zinek je velmi odolný a téměř bezúdržbový. A že jen roční úspory na opravách z něj dělají unikátní materiál.

Vaše střecha se vám na úspoře z nerealizovaných oprav prý zaplatí hned v ten moment, kdy staviteli – pokrývači řeknete, že si na střechu přejete zinek. A dosahovala prý životnosti mezi 50 – 60 lety, což dávalo páleným střešním taškám docela na frak. To taky znělo dost názorně.

Hlavní vlna popularity zinkových střech do Paříže ale nepřišla s články v odborných žurnálech. Nýbrž z nařízení jednoho nekompromisního státního úředníka.

Úředník se jmenoval Baron Georges-Eug?ne Haussmann, a od císaře Napoleona III. dostal výhradní svolení přestavět celou Paříž. Proč? V krátkosti, protože kolem roku 1850 sice počtem obyvatel už připomínala Londýn, ale svým architektonickým řešením a urbánním plánováním byla pořád ještě jednou nohou ve středověku.

Na Haussmannovi v roli nejvyššího architekta bylo, aby z ní vytvořil nejpřednější a nejmodernější metropoli Evropy. A to si pište, že to bolelo. Protože v živém městě s milionem obyvatel, takříkajíc za plného provozu, docházelo k těm nejbrutálnějším a nejradikálnějším stavebním zásahům.

Je to kapitolka stavebních dějin, kterou by se vyplatilo připomínat si častěji. Už proto, jak ostře máme ve zvyku komentovat rozkopané Brno anebo výpadky v provozu důležitých páteřních tras v Praze. V Paříži totiž od roku 1852 započalo stavební peklo. Haussmann jel přesně podle tabulek.

Bulváry ulic v centru například musely být výhradně dvou profilů šířky – dvaceti a třiceti metrů. Což znamenalo, že domy které přesahovaly fasádou do ulice, se musely odporoučet k demolicím. Bez debat s jejich majiteli a nájemníky. Těch domů bylo k demolicím odepsáno na 20 000. A šlo to rychle. Stát a město v čele s tímto nejnenáviděnějším architektem světa totiž mohli vyvlastnit jakoukoliv nemovitost.

Terénní nerovnosti v ulicích musely být odstraněny, objekty musely být zarovnány a všechny nově budované stavby musely mít kanalizační přípojky. Tabulková byla i šířka nových domů, počty jejich pater, užitý stavební materiál, profily fasád, chodníky, veřejná zeleň. Bez debat se dá říct, že něco takového by dnes neprošlo. V Brně, Praze ani Paříži.

Baronu Haussmannovi to ale prošlo.

Nejen proto, že měl patřičně neomezené kompetence a na odškodněních a výkupech se postupně vyplatila astronomická suma 1,5 miliardy franků. Ale taky proto, že jeho práce – zprvu pochopitelně kritizovaná – měla viditelný efekt. Ono se sice v Paříži strhlo na 20 000 domů, ale taky se jich 40 000 postavilo. A vypadaly o dost lépe. Vznikly tu nové kapacity pro bydlení, v tehdy nejvyšší možné „moderní“ kvalitě.

A kam že se nám poděl ten zinek? Ten s celou přestavbou Paříže souvisel těsně. Haussmann totiž nediktoval jen to, že typický činžovní dům bude mít na šířku dvacet metrů; na výšku pět pater; kamennou fasádu; vikýřová okna s mansardovou střechou; stísněné podkroví pro chambres de bonnes, tedy pokojíky pro služebnictvo. Haussmann diktoval i to, že sklon střechy městských domů bude sjednocen na 45°, a že bude vyveden ze zinku. Proč?

Protože to řekl Haussmann. A ten byl v realizaci přestavby města naprosto nekompromisní. Jako diktátor, se kterým po dobrém nic nepořídíte. Jenže v tomhle případě se taky trefil. Zinek je efektivní, úsporný, odolný, nízko-údržbový. Mnohem lepší, než tehdejší pálená taška nebo břidlice. Takže to prošlo.

Stejně jako jeho další nařízení, aby zinkovou střechou byly postupně osazeny všechny stojící ne-památkové městské domy, v centru i v okolních arrondissementech. Takových bylo 34 000. A u nich taky zinek vyhovoval. Zinkové střechy pro ně byly relativně levné, rychle instalovatelné a tvárné. Přizpůsobily se složitým hřebenům, sklonům a dekorativním detailům. Zinek byl prostě ideální volbou.

Takže když ta velká stavební horečka po letech skončí, může klidně Van Gogh malovat své Vyhlídky na Paříž, a vystačí si přitom s kontrastem modrošedé barvy městských střech a světle modré oblohy. Jiné barvy pro tu střešní krajinu nepotřebuje. Přestavěná Paříž je tehdy skoro kompletně vybavena zinkovými střechami. A ještě dnes tvoří 80 procent stávající osazené krytiny v centru.

Teď nejprve pro řemeslo dobré zprávy. S takovým množstvím zinkových střech je samozřejmě třeba ohromná spousta šikovných řemeslníků. A Paříž si mistrů střechařské klempířiny, pokrývačství, váží. V roce 2024 například navrhli, že by se práce pařížských klempířů, jejich řemeslo, mělo zapsat na seznam nehmotného dědictví UNESCO. To je ohromná pocta.

Druhou, ne až tak dobrou zprávou je, že klempířů má dnes Paříž málo. I když je nyní v téhle branži zaměstnáno kolem pěti tisícovek řemeslníků, prý by jich ještě tak jeden až dva tisíce navíc být mohly. Práce je totiž v metropoli, která v 19. století pod tlakem nekompromisního státního úředníka vsadila na zinkové střechy, pořád dost.

Třetí a poslední zpráva je však nejméně dobrá. Protože zinek je přeci jenom kov, a jako kov se taky umí na slunci pořádně rozehřát. Když přijdou letní třicítky, dokáže se zinková střecha za celý den rozpálit až na 80° Celsia. A teplotou futrující trouby pak v noci sálá do svého okolí. Čímž jednak činí městské klima k nevydýchání rozpálené a dusné. A taky tím prakticky znemožňuje pobyt nebo dokonce spánek v podkrovních komůrkách chambres de bonnes.

Teploty v pokojích pod střechou tehdy dosahují na pouštní padesátku. Jestli máte někdy problém usnout za horké letní noci, představte si takovou snahu o spánek v sauně. V takové podkrovní komůrce si ani neškrtnete. Ani okno otevřít nemůžete, protože díky sálavé střeše by to teplo bylo ještě horší. Na umření.

Dlouhodobě činil v Paříži průměr horkých dní s teplotami nad třicet stupňů do roka jen asi sedm, osm. Jenže dnes už je to kolem 14 – 21. Globální oteplení, klimatické změny, jsou tu zkrátka realitou. A ta realita klimatických změn má v podmínkách Dámy nad Seinou, Paříže pokryté zinkovými střechami, docela jiné konsekvence.

Už proto, že těch chambres de bonnes, podkrovních komůrek s rozlohou nad 10 metrů čtverečních, je v městě registrováno a obýváno nějakých 113 000 (těch, které mají pod 9 metrů čtverečních, a oficiálně nesmí být pronajímány – ale nejsou registrovány - je nejspíš ještě víc). A teď si představte, že máte město, kde víc jak sto tisíc nájemníků nemůže měsíc v roce funkčně obývat své bydlení, protože je moc teplo. Šílené, že?

U nás doma, ve střední Evropě, se klimatickým změnám pořád ještě smějeme. Protože mají podobu spíš dlouhého sucha, horka anebo rozmarně blátivé zimy. Nezažili jsme, že by z nás klimatická změna na měsíc v roce fakticky udělala bezdomovce. To jen pro kontext toho, proč jsou Pařížané tak zapálení do všech bruselských klimatických iniciativ. Je to proto, že oni měli možnost pocítit změny „klimatu“ velmi osobně, na vlastní kůži.

Kromě jiného pak klimatické změny představují pro zinkové střechy nové výzvy. Není to jen horko, které dělá z podkrovních bytů pece. Jsou to i přívalové deště, které nutí řemeslníky (klempíře) k inovacím. Tak, aby se zabránilo zatékání. Zkrátka, zinkové střechy, které od 19. století přetvořily střešní panorama Paříže, se ve století jednadvacátém začaly přežívat. A je pochopitelně otázkou, co se s tím dá udělat.

Vyměnit komplexně střešní krytinu, nahradit všechny zinkové střechy sakumprásk jinými? To by se asi docela hodilo. Ale ve Francii už nevládne absolutistický monarcha, a žádný státní úředník by tu nemohl disponovat takovými pravomocemi, jako kdysi Baron Haussmann. Který by něco takového plošně nařídil, nakázal a zařídil.

Dnes by to zkrátka neprošlo. A tak to zatím vypadá, že se Paříž v modro-šedém dědictví svých zinkových střech bude ještě nějakou dobu péct.

Zdroj: vangoghmuseum.nl, ich.unesco.org, tandofonline.com, culture.gouv.fr, The Civil Engineer and Architect's Journal, Volume 23, APC-Paris.com, leparisien.fr, smithsonianmag.com