Bosou stezku si můžeme v zahradě vytvořit s doslova minimálními náklady. Říční oblázky (kačírek) si můžeme koupit za cca 400 až 500 korun tunu, případně nasbírat v řece, dřevní štěpka stojí cca 400 korun kubík, můžeme si ji však vyrobit sami z větví pomocí štěpkovače, mulčovací kůra je dražší, ale zase tolik jí potřebovat nebudeme. Prostě celkové náklady na bosou stezku nás nijak nezrujnují. A nápaditost přitom může být mnohem širší, může jít doslova o "mírnější překážkovou dráhu".
Bosou stezkou uděláte pro zdraví svých nohou mnohem víc, než sebelepší zdravotní obuví. Ploché nohy nemají šanci, navíc zdravá, pravidelně masírovaná chodidla jsou prevencí mnoha chorob. Ne náhodou děti chůzi na boso milují, tedy pokud není po něčem ostrém, pichlavém. Stejně tak je opravdu nepříjemný i nebezpečný rozpálený asfalt.
Ovšem oblázky, mulč, písek, trávník, dřevo, to vše jsou povrchy bosýma dětskýma nohama vyhledávané. Pokud si již nedovedeme vzpomenout na své dětství, měli bychom se u svých dětí inspirovat, tedy pokud nejsou hýčkané jako křehké orchideje ve skleníku a my se u toho jen neválíme na pohovce.
)
Bosá stezka přitom vůbec nemusí být chodníkem či jeho částí, lze ji v zahradě vytvořit například jako experimentální pěšinu. Můžeme tedy zapomenout na ideální šířku chodníku (jeden metr), pokud však chceme na bosé stezce střídat povrchové materiály, je dobré, aby měl každý vymezen délku alespoň 1 metr, lépe pak alespoň 2. 2 metry oblázků malých, 2 větších, 2 metry mulče z kůry, 2 písku, 2 metry dřevěné dlažby z odřezků kulatin atd. Právě dřevěné kulatiny, písek a mulč z kůry řadíme k lehčím povrchům, zatímco jakékoli kamínky již nohy pořádně protáhnou.
Mohlo by vás také zajímat, jak si doma zařídit nerovný povrch pro bosou chůzi doma.
)
Nesmíme také zapomenout na genetické dispozice. Milióny let jsme chodili na boso, ještě naše prababičky pamatují doby, kdy kvalitní obuv nebyla pro každého dostupná a my si snad myslíme, že jsme se s botami již narodili. Není tomu tak! Stejně jako se děti japonských turistů nerodí s fotoaparátem a selfie tyčí.
)
Chůze na boso nám umožňuje bližší kontakt s přírodou, léčí naše chodidla a udržuje je v dobré kondici, funguje však také proti stresu, masírujeme si dokonce akupresurní body, které přímo souvisí se zdravím našich vnitřních orgánů a jejich lepším fungováním.
Chůze na boso je navíc důležitá i pro lidský mozek, ten totiž dostává od chodidel nové signály a musí je řešit. Musí lépe pracovat. Zároveň se takzvaně uzemňujeme, čili přijímáme ze země přirozené elektrony.
A co dál? Pomáhá našemu zdravému postoji, rovná nám páteř, funguje jako prevence bolestí krční páteře a pomáhá také našemu spánku. Nakonec též méně cítíme bolest, práh bolestivosti se nám mění.
)
Bosou stezku přitom můžeme vybudovat prakticky v jakékoli zahradě, menší i velké, rovinaté i svažité, jako doplněk ke skalnatému terénu navazujícímu na pozemek je pak zcela ideální. Bosá stezka může být rovná, může se však také různě klikatit. A nakonec může tvořit i spirálu, kterou můžeme ve středu zakončit třeba spirálou bylinkovou, tedy spirálovitým záhonem, na kterém na nás čeká další porce zdraví.
)
Stavba bosé stezky přitom není nijak složitá. Stačí ji vytyčit třeba kolíky, strhnout travní drn a vykopat hlínu do hloubky alespoň cca 10 centimetrů. Výkop poté vyrovnáme a udusáme, na dno výkopu uložíme pásovinu (geotextilii), která zabrání plevelu v růstu. Poté vytvoříme obruby, které budou nejen podél bosé stezky, na jejím začátku a konci, ale také po alespoň metru napříč její délkou, čímž nám budou vymezovat plochy s různými materiály pro zdravou chůzi.
Materiál obrub zvolíme podle svého uvážení a možností. Mohou je tvořit kameny, betonové, plastové a nebo dřevoplastové obrubníky, dřevěné palisády, trámky, fošny či kulatiny. Je to prostě jen na nás a také na naší materiálové preferenci a výtvarném cítění. Hlavně je třeba mít na paměti, že v přírodní bosé stezce nevypadají dobře zrovna obruby plastové. Případné spoje dřeva, pokud jej použijete, řešte raději než hřebíky či šrouby dřevěnými čepy a nebo provazy.
)
Různé povrchy bosé stezky můžeme střídat promyšleně. V každém případě se ale vždy držíme přírodních materiálů. Na začátku cesty použijeme jemnější materiály, aby si nohy přivykly, ve středu umístíme materiály hrubší, tvrdší a pro nohy náročnější a poté opět nohy uvolníme měkčím výsypem. Jemnějšími materiály jsou písek, kůra, dřevní drť, jehličí, smrkové šišky, tráva, mech a seno, drsnějšími materiály jsou kameny, oblázky, štěrk, borové šišky či klacíky včetně dřevní štěpky.
)
Navíc můžeme do plochy umístit třeba kulatinu, kamenné dlaždice apod. Zajímavým řešením je též napojení bosé stezky na okrasné jezírko vysypané oblázky, přechod by však měl tvořit obdobný materiál, abychom si jezírko co nejméně zanášeli nečistotami. Chůze ve vodě je ovšem blahodárná. Voda a změna prostředí prokrví nohy ještě více. Dokonce se nabízí ještě jeden zajímavý prvek – bláto. A to klidně hlubší. Tedy pokud nemáme fóbii ze špíny. Pokud po blátě následuje krok do vody, nohy si hned očistíme, ovšem znečištění vodního prvku bude v tomto případě značné.
)
)
)
)
)
)
)
