Boj o podzemní vodu: Nutná záchrana zásob, nebo rozpočtový přílepek na úkor krajů a spotřebitelů?

Argumenty zastánců zdražení stojí na neúprosných hydrologických datech. Podle Českého hydrometeorologického ústavu trvá nepříznivá hydrologická bilance v Česku prakticky od roku 2014 a zásoby podzemních vod v mělkém i hlubinném oběhu se dlouhodobě pohybují na historických minimech. Dostupné kapacity podzemních vod jsou vyčerpány zhruba z 85 procent a klesá i vydatnost pramenů.

Podzemní voda představuje strategickou surovinu nejvyšší kvality a zákon ji přednostně určuje k zásobování obyvatel pitnou vodou. V praxi se však stala obětí ekonomického paradoxu. Zpoplatnění podzemní vody se nezměnilo celých 25 let, zatímco platby za odběr vody povrchové z řek a přehrad každoročně stoupaly a dnes se pohybují mezi 5,20 až 9,10 Kč za kubík. Podzemní voda je tak pro vodárny i průmysl výrazně levnější než voda z povrchových zdrojů. To motivuje k jejímu masivnímu čerpání z čistě ekonomických důvodů namísto toho, aby byla chráněna jako strategická rezerva pro budoucí generace.

Návrh předložený poslancem Karlem Turečkem v rámci sněmovního zemědělského výboru sjednocuje a navyšuje dosavadní sazby:

• Sazba pro pitnou vodu: Poplatek za kubík podzemní vody určené pro zásobování obyvatel pitnou vodou se zvyšuje ze 2 Kč na 7 Kč.
• Sazba pro ostatní odběry: U průmyslu, zemědělství či pivovarů stoupá poplatek ze 3 Kč na 7 Kč za kubík.
• Domácí studny bez poplatku: Běžných domácností s vlastními studnami pro osobní potřebu se zdražení netýká, stávající limity pro bezplatný odběr zůstávají plně zachovány.
• Přerozdělení výnosu: Mění se klíč, podle kterého se peníze dělí. Zatímco dosud šla polovina výnosu krajům a polovina Státnímu fondu životního prostředí (SFŽP), nově má šest sedmin inkasovat přímo státní rozpočet přes Ministerstvo zemědělství a zbývající jednu sedminu SFŽP.

Zvýšení poplatku o 5 korun na kubík představuje v přepočtu nárůst o 0,005 Kč na jeden litr vody. Jak se toto číslo promítne do výsledného vodného na složenkách, závisí výhradně na tom, odkud konkrétní vodárna surovou vodu odebírá.

Modelový roční dopad pro čtyřčlennou rodinu se spotřebou 100 metrů krychlových činí maximálně 500 korun bez DPH. Tento nejčernější scénář by však nastal pouze v regionech, kde vodárenská společnost zásobuje síť stoprocentně z podzemních vrtů a celé zvýšení poplatku promítne v plné výši do koncových cen vodného. V oblastech napojených na vodárenské nádrže či smíšené systémy bude dopad na peněženky spotřebitelů výrazně menší, případně nulový.

Mnohem hlasitěji se ozývají zástupci hospodářských odvětví, která jsou na vodě závislá. Proti plošnému zdražení vystoupili zástupci zemědělců, potravinářů a Českého svazu pivovarů a sladoven. Pivovarníci i potravináři upozorňují, že do úsporných technologií již mohutně investovali a další nákladový šok se promítne do cen potravin a nápojů v době, kdy se od nich očekává zlevňování.

Ačkoliv princip narovnání cen mezi povrchovou a podzemní vodou podporují téměř všichni včetně opozičních politiků, způsob prosazení vyvolal ostrou vlnu kritiky.

Prvním terčem je samotná legislativní forma. Změna nebyla předložena jako řádná vládní novela s klasickým mezirezortním připomínkovým řízením a posouzením dopadů (RIA), nýbrž jako poslanecký pozměňovací návrh – tedy klasický „přílepek“ – k věcně nesouvisejícímu zákonu o rostlinolékařské péči. Záměr navíc předběhl samotné zákony. Vládní koalice si totiž do návrhu státního rozpočtu na rok 2027 již v předstihu započítala dvě miliardy korun z výnosu těchto poplatků pro Ministerstvo zemědělství. Národní rozpočtová rada už v říjnu varovala, že takový rozpočtový příjem postrádá jakoukoliv legislativní oporu.

Druhým neuralgickým bodem je odstřižení krajů od peněz. Regiony dosud dostávaly z poplatků polovinu výnosu, což představuje zhruba 365 milionů korun ročně. Například Středočeský kraj takto inkasoval kolem 55 milionů korun, které obratem využíval na kofinancování obecních vodovodů, kanalizací a čističek odpadních vod v menších obcích. Přestože zemědělský výbor přijal usnesení vyzývající k zajištění kompenzací pro kraje v podobné výši, hejtmani upozorňují, že pouhé usnesení výboru na rozdíl od nárokového zákonného podílu žádné finance reálně negarantuje.

Za samotnou podstatou návrhu pevně stojí klíčové profesní organizace – Svaz vodního hospodářství ČR (SVH ČR), Sdružení oboru vodovodů a kanalizací ČR (SOVAK ČR) i Odborový svaz pracovníků dřevozpracujících odvětví, lesního a vodního hospodářství (OS DLV).

Zástupci oboru připomínají, že bez finančního tlaku nelze ochranu podzemních zdrojů zajistit. Srovnání sazeb má odstranit i dlouholetou nerovnost mezi odběrateli: lidé v oblastech závislých na povrchové vodě léta platili výrazně vyšší částky za kubík surové vody než ti, kteří čerpali podzemní zásoby. Vodohospodáři však současně trvají na tom, že nově vybrané miliardy nesmí skončit jako bezedná záplata ve státním rozpočtu, ale musí být účelově vázány na ochranu vodních zdrojů, posilování retence vody v krajině, stavbu vodních děl a propojování vodárenských soustav, které zajistí pitnou vodu v obdobích sucha.

Finální podoba úpravy projde v Parlamentu tvrdým bojem. Z hlediska dalšího vývoje se rýsují tři hlavní scénáře:

Rychlé schválení v předložené podobě: Koalice využije svou většinu v Poslanecké sněmovně a návrh schválí i přes odpor opozice a hejtmanů, aby udržela naplánované příjmy státního rozpočtu pro rok 2027. V takovém případě začnou nové poplatky platit od dubna 2027, kraje však budou muset o své peníze každoročně svádět nejistý dotační boj s ministerstvem. Hrozí zde také riziko napadení u Ústavního soudu kvůli proceduře schválení formou nekompatibilního přílepku.

Kompromisní úprava v Senátu či při dalším čtení: Pod tlakem hejtmanů (včetně koaličních) a zástupců průmyslu dojde k úpravě rozpočtového určení výnosu tak, aby byl podíl krajů na infrastrukturu garantován přímo v zákoně. Současně se může otevřít debata o zmírnění skoku pro potravináře a zemědělce či o postupném náběhu sazeb v horizontu dvou až tří let.

Odložení do velké novely vodního zákona: Bývalé vedení resortu i část opozice navrhují přílepek stáhnout a věc vyřešit systémově v rámci chystané komplexní novely vodního zákona. Pro vládu by to však znamenalo výpadek dvou miliard korun v připraveném státním rozpočtu, proto je tato varianta politicky nejméně pravděpodobná.

Zvýšení poplatku za podzemní vodu je krokem, kterému se Česko z hlediska ochrany klimatu a hydrologické reality vyhnout nemůže. Zda však bude vnímán jako rozumné ekologické opatření chránící pitnou vodu pro příští generace, nebo jako arogantní rozpočtový zásah na úkor spotřebitelů a samospráv, rozhodne teprve to, zda zákonodárci dokážou zajistit spravedlivé rozdělení vybraných peněz zpět do vodohospodářské infrastruktury.

Zdroj: Tisková zpráva Svazu vodního hospodářství ČR (SVH ČR), Sdružení oboru vodovodů a kanalizací ČR (SOVAK ČR) a Odborového svazu pracovníků dřevozpracujících odvětví, lesního a vodního hospodářství (OS DLV); Český hydrometeorologický ústav (ČHMÚ); Zápis a usnesení ze zasedání Zemědělského výboru Poslanecké sněmovny Parlamentu ČR (schůze ze dne 3. listopadu 2026); pozměňovací návrh poslance Karla Turečka k zákonu o rostlinolékařské péči; návrh státního rozpočtu ČR na rok 2027 (kapitola Ministerstva zemědělství ČR); Stanovisko a upozornění Národní rozpočtové rady k návrhu státního rozpočtu (ze dne 8. října 2026); veřejná vyjádření zástupců Asociace krajů ČR a Středočeského kraje k financování vodohospodářské infrastruktury; Stanoviska Potravinářské komory ČR a Českého svazu pivovarů a sladoven k dopadům regulovaných poplatků na výrobní odvětví; novinky.cz