Jaké je nejvhodnější zelené hnojení?

Zelené hnojení získáme výsevem rostlin, které mají prospět půdě v zahradě, tedy v záhonech. A to jak již svým růstem, tak po zapravení do země. Zelené hnojení je přitom možné vysévat jako předplodinu, meziplodinu, ale též jako podsev pod zeleninou (pokud to konkrétní zelenina umožňuje), případně provádíme výsev po sklizni zeleniny.

Zelené hnojení je přitom známé již od pradávna, běžně se využívá i na velkých zemědělských plochách, kdy pomáhá navrátit půdě úrodnost. Zásoby živin v půdě prostě nejsou nekonečné. A pokud pomáhá zelené hnojení na pěstebních plochách, proč by nemohlo pomoci právě i v zahradě?

Jaké druhy rostlin zelené hnojení vlastně obsahuje? Základ představují rostliny z čeledi bobovité (Fabaceae), někdy též označované jako luštinaté (Leguminosae) či vikvovité (Viciaceae). Říkáme jim též luštěniny. Jejich úžasnou schopností je doplnit do půdy dusík, což provádí pomocí bakterií na kořenových hlízkách. Žádoucí jsou též různé druhy bylinek ve směsi, ovšem prospějí i různé zeleninové zbytky, které můžeme před zapravením zeleného hnojení do půdy přidat místo toho, abychom je vysypali na kompost.

Osivo pro zelené hnojení je přitom běžně prodáváno i v malém balení, jelikož výrobci již dávno myslí i na zahrádkáře. Běžné balení je například 200 g.
Zelené hnojení má více funkcí, nejenže obohatí půdu (zapravené do ní) o tolik potřebné živiny, ale též působí pozitivně na celý půdní systém. Živiny získané rozkladem rostlin jsou vlastně až druhotnou záležitostí. Organická hmota, kterou jimi do půdy dodáme, totiž představuje především obživu pro půdní mikroorganismy, které prostě z půdy chudé právě na organickou hmotu, postupně zmizí.

Půdní mikroorganismy rozkládají zelenou hmotu na anorganické sloučeniny, jejichž příjem je přijatelný právě pro rostliny. Doplněním organických látek do půdy též dosáhneme její kvalitnější struktury a bohatého půdního života, půda je navíc snáze propustná pro vodu i vzduch, což kulturní rostliny též ocení. Mnohem lépe porostou a my díky tomu dosáhneme lepší úrody.

Další předností je plošné pokrytí půdy zeleným hnojením, tedy vysetými rostlinami, což eliminuje výskyt plevelů. Zároveň se zvyšuje odolnost půdy vůči větrné a vodní erozi, načež se voda z půdy zakryté rostlinami méně odpařuje. Je zde však jeden důležitý faktor, zelené hnojení musíme posekat a zapravit do půdy nebo jen zapravit do půdy ještě předtím, než rostliny vytvoří semena, jinak bychom půdu zeleným hnojením naopak zaplevelili.
Vraťme se ještě ke schopnosti bobovitých doplňovat do půdy dusík. Na jejich kořenech najdeme bakterie rodu Rhizobium a jelikož kořeny bobovitých navíc dorůstají do značné hloubky, dovedou čerpat živiny i z hloubek, kam jiné rostliny nedosáhnou, načež je vrací zpět. Hlízkové bakterie mají schopnost fixovat vzdušný dusík a přeměňovat jej na dusičnany a amoniak, což jsou sloučeniny lehce přijatelné kořeny. Mezi bakteriemi a bobovitými rostlinami dochází k symbióze, což je název velmi výhodného vztahu.

Ve směsích osiva zeleného hnojení běžně najdeme právě z bobovitých jetel, hrách, vikev, hrachor, lupinu, fazole, boby, dětele, štírovníky a jiné. Za květu jsou navíc tyto rostliny navštěvované opylovači, což je další užitečná funkce zeleného hnojení, obzvláště na podzim například pro včely.

Zdroj:
ČESKÉSTAVBY.cz, shutterstock.com