Kam v noci složit hlavu, když venku prší anebo mrzne, a domov je tím, co nemáte? Ve staré dobré Anglii na to měli svérázné řešení. Ve slumech viktoriánského Londýna dokázali zpoplatnit i komfort spánku. A tomu receptu se u nich přiučili i ve světě.
Potulka vlastně znamenala spát na nepříhodných místech
Hladovění lze s obtížemi pár dní překonat, déšť se ještě dá přečkat ve výklenku pod střechou, a i ta zima se dá se svetrem nebo kabátem navíc rozchodit. Ale spánek? To je něco, co si prostě odříct nejde. Všem žebrákům, bezdomovcům, vandrákům, opilcům a nočním tulákům, ale též i námezdným dělníkům a nezaměstnaným bez střechy nad hlavou, to bylo vždy jasné. Najít si místo k přespání, to pro ně bylo tím nejdůležitějším úkolem každého dne.
Ve městech Anglie 18. a 19. století zdůrazněným o to víc, že potulka se tu přísně trestala. Tou potulkou se obecně nemyslelo toulání ulicemi, ale právě pospávání na nepříhodných místech. Strážníci měli na takové spáče spadeno, a procitnutí spojené s rázným zatřepáním zpravidla končilo pobytem v místním žaláři.
)
)
)
)
Problém bezdomovectví odsouván až na opačný konec světa
Mohlo by se na první dobrou zdát, že noc strávenou na ulici vyměnit za noc na cele (kde neprší a není taková zima) nebyl úplně špatný obchod. Ale ve staré Anglii k tomu přistupovali rázněji. První takový incident byl spojený s pokutou, druhý s vyhoštěním z města a přesunem onoho nebožáka zpět do místa pobytu, na náklady jeho obce. A třetí takový škraloup?
Ten mohl vyústit buď v dlouhý kriminál, anebo ještě hůř, k získání jednosměrného lístku na loď do trestanecké kolonie. Konkrétně v Londýně tedy potulku s maximální rázností potlačovali, a problém bezdomovectví sice neřešili, ale doslova odsouvali až na opačný konec světa. Právě ta britská ráznost v potlačování nočních a denních spáčů pak vytvořila podmínky pro svérázný institut nocleháren.
Vítejte v doss-house
Úporná potřeba „nespat na ulici“ vedla k tomu, že přičinliví podnikatelé i charitativně smýšlející jedinci (ta hranice se v Anglii často stírala) začali zřizovat útulny, kam bylo teoreticky možné za velmi skromný úplatek složit v případě potřeby svou hlavu. Noclehárny pro bezdomovce. Přesný název to úplně není, protože často nešlo o noclehárny v pravém slova smyslu, ale spíš noc-sedárny.
Těm podnikům se slangově říkalo doss-houses, a nabízely celé spektrum minimálního přístřeší, aby si v hierarchii bídy každý mohl vybrat, dle své ekonomické situace. Hierarchie začínala právě u The Penny Sit-Up, které si můžeme přeložit jako Jednopencové sezení. S jejich zaváděním na konci 19. století v centrálním Londýně charitativní (a protialkoholní a též za všeobecnou umírněnost bojující) organizace Armáda spásy.
)
Místo k sezení a podřimování...
Pomoc v nouzi pojali svérázně. Za cenu jedné pence mohl muž nebo žena strávit noc uvnitř přístřešku. Kde si ovšem nesměli lehnout. Bylo jim jen vyhrazeno místo na lavici, nebo hrubé dřevěné prkno v přeplněné, špatně osvětlené místnosti. Kde nebyly žádné přikrývky a často ani žádné topení. Nepršelo sem, a lidi se mohli hřát leda tak tím, že jeden seděli vedle druhého a prostor brzy vydýchali.
Spánek se tu ale nekonal. „Nocležníci“ z jednopencových sedáren museli zůstat celou noc v sedě, kde nanejvýš mdle a mělce podřimovali. Některá ta charitativní zařízení dokonce najímala dozorčí, aby se ujistili, že nikdo nespí. Protože právo na spánek nebylo součástí ceny jedné pence. Byla to velmi hrubá sociální záplata. Pospáváním na ulici by se bezdomovci dostali do potíží, a tak jim byla nabídnuta alternativa posezení mimo déšť a mráz anglických zim. To ale bylo všechno.
)
Za věšák je to s příplatkem
Kdo by si skutečně chtěl pospat, ten si musel připlatit za noc v Dvoupencovém věšáku. Ten původní anglický název - The Two-Penny Hangover – v sobě nese ono „hangover“, neboli kocovinu. A i když je pravdou, že tuto spací službu často využívala nejrůznější nočňátka a opilci, primárně sloužila k uložení lidí bez přístřeší. Věšáky nebyly jen záležitostí charit, ale i nejrůznějších soukromníků.
Žádné pracné zařízení to nebylo. Obvykle to byla jen bývalá stáj, garáž nebo přístěnek, do kterého se podélně natáhlo několik lan. Zhruba ve výšce hrudníku. To lano pak posloužilo jako opora pro ty, co si chtěli pospat. Jednoduše se natáhli přes špagát, pověsili se na něj jako zavěšované prádlo (proto ten hang-over), a mohli tu na stojáka podřimovat.
O tom, že nebylo o co stát - že to uvnitř takových věšákových místností zrovna nevonělo a že čistota prostředí za mnoho nestála – se raději rozepisovat nebudeme. Většina nocležníků si tu raději něčím omotala hlavu, aby přerazila puch a poskytla oporu hlavě. I když zaujmout tu správnou pozici na laně, aby se dalo spát, byl kumšt. Proti Jednopencovému posezení to ale bylo místo ke spaní.
S tím, že do jedné takové věšákovny se mohlo vecpat i několik desítek nocležníků. Ten spánek nebyl pohodlný, ale byl alespoň nějaký. Ovšem probuzení stálo za to. Zřízenec či majitel budíček vyřešil prostě tím, že ráno lano odvázal od kotvení. A všichni spáči žuchli na podlahu. Ze které bylo radno rychle se zvednout, protože ji už zřízenec ostřikoval hadicí, aby bylo nachystáno na další směnu.
)
A hurá do rakve
Proti těm prve zmíněným variantám bývala čtyřpencová rakev (The Four-Penny Coffin) pohádkovým lůžkem. Chyběly už jen hedvábné podušky, polštáře s pavím peřím a nebesa nad hlavou. Tedy, v nadsázce. Ale přesto se v rakvi dalo aspoň skutečně ležet. Jen ležet, tedy nevrtět se a nepřetáčet z boku na bok. K tomu se už úplně místa nedostávalo.
Lůžkem se totiž skutečně stala podlouhlá dřevěná bedna s nízkými okraji, která opravdu připomínala jednoduchou rakev. Byla nejbližší obdobou postele, kterou si někdo téměř bez peněz mohl dovolit. Matrací bývala obvykle jen zavšivená sláma, a servis doplňovala plachta nebo snadno omyvatelná kožená přikrývka. Spánek v horizontální poloze, v ceně čtyř pencí, byl proti lanům a posezení luxusem.
)
I proto, že v ceně lůžka býval ráno vlažný čaj a kousek chleba. Tato varianta „uložení“ bývala také dále adaptována a představovala řešení, kterým se od viktoriánské Anglie inspirovaly evropské státy i Amerika.
Směrem na východ, do Ruska, se rozpracovával model vyvýšené podlahy, kde díly postelí představovala jednotlivá vertikálně vyvýšená prkna, přepážky. Směrem na západ a do Států se rozvíjel spíše model spacích boxů a těch rakví. Poněkud romantizovanou podobu takových nouzových nocležen pro lidi bez přístřeší můžete zahlédnout například ve filmu Velká filmová loupež (z roku 1978), anebo v poněkud idealizované podobě v českém snímku Hej Rup! (z roku 1934).
Zdroj: AmusingPlanet.com, MikeDashHistory.com, Historic-uk.com
