Klopotec. Vynález, který plaší špačky už pět staletí

Jestli se na něčem opravdu neshodnou v Rakousku, Slovinsku a Chorvatsku, tak je to otázka toho, kdo vlastně jako první tzv. klopotec zkonstruoval. Skutečnost, komu že ten vynález po právu patří. Hrdě si jej totiž připisují ve všech třech zmíněných zemích. A v rakouském Štýrsku jdou tak daleko, že jej vedou v patrnosti jako jeden ze symbolů své země. Co že ta věc je vlastně zač?

Zdálky připomíná svými lopatkami větrný mlýn. A zblízka pak lopatky mechanismu takového mlýna, k němuž ovšem někdo zapomněl přistavět nezbytnou budovu s mlynářskými technologiemi. Klopotec je totiž jen vyvýšenou dřevěnou konstrukcí – zpravidla osazenou na vyvýšené tyči – která má za účel plašit ptáky. Tím, jak se ve větru otáčí a dřevěně klape, jako jakási mohutná řehtačka.

Znalci by nám samozřejmě rádi vysvětlili, že ten jediný pravý klopotec poznáme tak, že má čtyři listy. Tak ho totiž staví ve Slovinsku. Ale zrovna tak by nás znalci z Rakouska upozornili na to, že správný klopotec má listů šest. Tak jej totiž staví oni. Má cenu dodávat, že Chorvati staví klopotce s osmi listy, a že jedině tak je to správné?

Spíš než tahle přetahovaná o správný či nesprávný počet lopatek je technicky podstatné, že lopatky pohánějí osu s plachtou, která je konstruována tak, aby se otáčela, takže je vždy umístěna kolmo k větru. Při otáčení osy se dřevěná kladiva zvedají ze své polohy pomocí pevných zářezů. A když pak padají zpět, rytmicky narážejí na dřevěnou desku.

Kvalita, hlasitost zvuku, závisí na dřevě, ze kterého jsou kladiva a rezonanční desky vyrobeny. A frekvence úderů taky závisí na počtu těch bouchacích kladiv a síle a změnách rychlosti větru. Za bezvětří je klopotec tichý. Jinak ale rachotí, klepe a bouchá opravdu vydatně.

Obecně platí, že „náprava“ bývá vyrobena z tvrdého dřeva, jako je kaštan nebo dub, zatímco kladiva jsou vyrobena z bukového dřeva. A deska, o kterou kladiva udeří, je vyrobena ze dřeva třešně nebo jiného tvrdého ovocného stromu. Aby to dobře rezonovalo, znělo a neslo se nad zvlněnou krajinou vinic.

Zda to funguje a opravdu plaší špačky, na tom se už úplně vinaři ze zmíněných zemí neshodnou. Dá se asi smířlivě říct, že v prvních letech po tomto vynálezu to celé fungovalo na jedničku – jinak by se tak masivně nerozšířil. Ale hladoví opeřenci si na tohoto hlučícího dřevěného strašáka nejspíš brzy zvykli. Jenže si na něj zvykli i vinaři, a osazení klopotce pro ně zůstalo vnějším symbolem jejich profese i nastartování sezóny.

Klopotce se tradičně instalují 25. července, na svátek svatého Jakuba. Anebo 15. srpna, v den nanebevzetí Panny Marie. A zůstávají na místě osazeny do 1. listopadu, svátku Všech svatých. Nejpozději však do svatého Martina. Pokud snad hospodář zapomene tuhle klepající vrtuli sundat, je podle zažitých tradic legální mu jej ukrást a zanechat hospodáři vzkaz o výkupném, které musí zaplatit, aby jej získal zpět. Pokud tedy pocházíte ze stejné vesnice.

Zajímavá je i odpověď na otázku, kdy vlastně tohle mechanické řešení přišlo do módy. V přetahované o to, kdo jej vynalezl jako první, to pochopitelně hraje roli. Zádrhel je ovšem v tom, že svůj rozmach zažilo zařízení ve všech zmíněných lokalitách v přibližně stejnou dobu. V 17. století. Takže toho „prvního“ vynálezce asi nenajdeme.

Ve všeobecné mezinárodní neshodě ale přeci jen panuje zárodek určité shody.

Rakušané, Chorvati i Slovinci se shodně brání tomu, že by snad jejich klopotec měl konstrukčně vycházet z „docela jiného a naprosto nepodobného mechanického dřevěného plašiče ptáků“, který na svých vinicích osazovali už o století dříve Francouzi.

Zdroj: Wikipedia.org, AmusingPlanet.com