Kolik vám ušetří nádrž na dešťovou vodu a jak ji vybrat Zobrazit fotky zobrazit 6 fotek

Pořídit si nádrž na vodu je vynikající nápad. To ale neznamená, že by jeho provedení nemohlo skončit debaklem. I prodejci nádrží, kterým pro tentokrát dáme rádi za pravdu, po vás obvykle chtějí dopředu pár odpovědí. Třeba, kolik té vody vlastně budete chtít. Odkud a jakým způsobem ji budete zadržovat. Jak ji z nádrže budete dostávat ven. A s tím souvisí, na co vlastně budeme vodu využívat. 

O velikosti sběrné/odvodňované plochy rozhoduje půdorys vaší střechy, ze které vodu svádíte okapem do nádrže. Abyste své přání o objemu nádrže dimenzovaly úměrně vaší lokalitě, podívejte se třeba na celoroční úhrn srážek za posledních pár let. Obvykle se pohybujeme od 450-650 litrů za rok a metr čtvereční. Není od věci si u meteorologů (nebo třeba na stránkách ČHMÚ) zjistit, jak často vlastně ve vaší lokalitě prší. Obvykle zjistíte, že i ty nejdrastičtější vlny sucha pominou po 3-4 týdnech. Takže zásoba vody (úměrná spotřebě) by měla stačit na přečkání největší vlny sucha. Pro jedno běžné zalévání 100 metrů čtverečních zahrady (ne intenzivní plantáže, ne tropického skleníku) vám stačí zhruba kubík vody.

Nad zemí nebo pod zemí?

To, kam nádrž chcete umístit, je zásadní. Pokud máte místa nazbyt, nadzemní samozřejmě nevadí. Je to také to nejlevnější řešení, navíc je nádrž vždy bezproblémově dostupná, ušetříte za čerpadlo a případnou údržbu. Zadarmo to ale taky úplně nebude. Je třeba mít nádrž utěsněnou, aby nedocházelo ke zbytečnému odparu. S narůstající teplotou okolí také silně klesá kvalita vody: množí se v ní řasy a stává se z ní brčál. Pro zalévání nic moc. Takže nakonec budete muset nejspíš přistoupit k nějakému modelu filtrace. Pro nadzemní nádrže rozhodně hovoří nízká pořizovací cena. Výběhový IBC kontejner se dá sehnat i za 500 od kubíku, novější nebo dobře vyčištěné staré přijdou samozřejmě dráž.

Pokud plánujete celosezónní využití, přestávají být nadzemní nádrže atraktivní. Lepší je pak zkusit nádrž podzemní, vsazenou do výkopu. V hloubce, kde už půda nepromrzá. Nepřekáží, nejdou vidět, ale pořád pomáhají. Jejich připojení, čerpání, filtrace pak projekt prodražuje, ale současně zvyšuje využití. Dešťovou vodu z nádrží můžete využívat i v domácnosti, na mytí nádobí, splachování, praní prádla. A pak už to začíná být opravdu hodně zajímavé. Okolo 30 % spotřebované vody nám totiž každý rok proteče toaletou, 15 % připadá na praní a úklid. A kolem 7 % na zalévání. Takže když to posčítáme, dokážete bez větších obtíží vykrýt přes polovinu vlastní spotřeby. Platit za vodu ročně o polovinu méně? Zní to dobře. A jakou nádrž k tomu zvolit?

Beton je solidní jistota

Betonové nádrže jsou z hlediska stability a odolnosti vůči tlaku okolní zeminy nejlepší řešení. Nepředstavují problém ani tam, kde je nízká hladina podzemní vody. Z hlediska provozu a užívání na nich nenajdeme chybu: udržují přiměřené klima, jsou pevné (po zazemnění po nich můžete bez obav chodit), dají se napojit na přepadový systém, takže můžete kumulovat akumulaci s retencí. V nezakázkové nabídce se přitom dostanete až na objem 12-15 kubíků, což na běžné sucho stačí. Kde je problém? Jejich masivní konstrukce je ale paradoxně i překážkou. Laicky řečeno, kdo se s tím má tahat. K přepravě masivního bloku potřebujete zaplatit náklaďák, k pokládce jeřáb. I když se pořizujeme v limitech od 15 do 35 tisíc, v konečném důsledku se tak pořizovací cena tohoto chytrého řešení skoro zdvojnásobí.

Improvizace není šťastný nápad

Nádrže - cisterny, se dají z druhé ruky pořídit relativně levně. Omezená nabídka profilů většinou odráží jejich původní použití. A také může být dočasnou překážkou dalšímu využití, například kvůli chemickému znečištění. S inspekcí a údržbou cisteren to také není zrovna snadné. Při instalaci pod povrch musíte kromě výkopu řešit i dodatečné opláštění. Alespoň betonovými bloky, aby nedocházelo z deformacím. Oxidace a rez činí z cisteren spíše dočasné řešení, takže se nedá považovat za opravdu dlouhodobou investici. Liší se i individuální uživatelská zkušenost. Někdo je chválí, jiní si stěžují na produkt znehodnocující praskliny svařovaných spojů. Cena je kolísavá, práce navíc značná, výsledek nejistý. Asi to není to nejlepší řešení.

Sklolaminát zvládnete osadit sami

Sklolaminátové vodní nádrže jdou o víc než jeden krok dál. Standardem je dnes samonosná konstrukce, která obvykle nevyžaduje další oplášťování nebo armování. Problémem nejsou ani tam, kde je vyšší hladina podzemní vody. Jsou pevné, odolné a díky strojové výrobě i poměrně laciné. Výhodou je také jejich váha. Namísto tun betonu tu hovoříme o metrácích. Manipulace s nimi je snazší, a dostáváme se už k provedení, které od počátku do konce zvládnete sami, bez těžké techniky. I opravy jsou snadné. Nevýhoda? U nezakázkových produktů trochu nižší objem. A také neodbytný pocit z toho, že sklolaminát „umí líp“ septiky, jímky a čističky, než jednoduché nádrže na kapacitní objem. U extrému 15 kubíků jsme s cenou okolo 50 000 korun.

Plast je univerzální

Jen kousek od sklolaminátů se nachází neskutečně široké pole nádrží plastových. Typů a variant jsou stovky. Cenou jsou příznivé a vzhledem k šíři nabídky seženete prakticky cokoliv. Podstatné tu je, jak si stojí půda v místě výkopu pro nádrž. Pokud má stát pod cestou, chodníčkem nebo na dvorku domu, hodí se vybírat typy vhodné k obetonování. Samonosné (podobně jako ty sklolaminátovou skořepinou) patří do půd nepísčitých, stabilních. A do podloží nestabilního, nebo se zvýšenou hladinou podzemní vody, se hodí ty dvouplášťové. Obecně se vyplatí hlídat si podloží a stabilitu, aby nedošlo k jejich naprasknutí.

Každopádně pokud se zaobíráte nápadem na pořízení vodosběrný nádrže, nadzemní či podzemní, upínají se vaše myšlenky správným směrem. Ať už vás zajímají úspory v domácnosti nebo adaptační strategie proti suchu, tohle je dobrá cesta.

Zdroj: ČESKÉSTAVBY.cz, shutterstock.com