Lichořeřišnice, přírodní antibiotikum s jedlými květy v zahradě i na balkónech

Lichořeřišnice (Tropaeolum), lidově též kapucínka, je jediným rodem jednoletých a nebo vytrvalých bylin z čeledě lichořeřišnicovité. Sice pochází ze severu Jižní Ameriky (Kolumbie, Ekvádor, Peru) a tedy z tropů, ovšem zcela běžně se rozšířila do Evropy, Severní a Střední Ameriky, Austrálie, na Nový Zéland, ostrovy v Tichém oceánu, do Afriky i Asie. Pokud pak má v konkrétních zemích a lokalitách vhodné podmínky, ochotně zplaní a množí se, aniž by nás k tomu potřebovala. Například v Chile roste až do výšky 3 300 metrů nad mořem a přežije i mrazy klesající k patnácti stupňům pod nulou.

Léčivé účinky lichořeřišnice znali jihoameričtí indiáni již velmi dávno a již oni používali tuto rostlinu pro její antibakteriální účinky. A věděli, že nejúčinnější je čerstvá. Nejčastěji byla využívána v podobách obkladů na rány, byla však i pojídána při vnitřních infekcích.

Jednotlivé druhy rodu lichořeřišnice (a že jich je prý až 200, oficiálně uznána ale není ani polovina, další však určitě čekají na objevení) jsou většinou dužnatými jednoletými bylinami, ovšem některé vytrvalé druhy mají oddenky a nebo stonkové (hypokotylní) hlízy. Lodyhy lichořeřišnic jsou plazivé a lze tyto rostliny pěstovat i jako převislé a nebo půdokryvné. Lodyhy mohou být dlouhé až 5 metrů a při šplhání po okolních rostlinách a konstrukcích si pomáhají až 20 cm dlouhými ovíjivými řapíky listů. Jednoduché listy lichořeřišnic vyrůstají střídavě a bez palistů. Rostlinné pletivo tohoto antibiotického zázraku obsahuje jako účinnou látku především myrosin. Hlíznaté vytrvalé lichořeřišnice rostou zprvu spíše vzpřímeně a dosahují výšky až 1 metr (mají tedy kratší lodyhy).

Oboupohlavné velké květy lichořeřišnic jsou souměrné a vyrůstají jednotlivě na dlouhých stopkách. Obsahují 8 volných tyčinek, synkarpní gyneceum srostlé ze 3 plodolistů, svrchní semeník s anatropními vajíčky a čnělky se třemi bliznami. Květy mají nápadně zbarvený kalich, který je poskládán z pěti lístků, z nichž jsou vždy dva menší. Barvu mívají žlutou, oranžovou, červenou, fialovou, ale i různě kombinovanou. Po opylení hmyzem se vyvine třídílná tobolka, která je obvykle svraštělá (výjimečně křídlatá) a se semeny bez endospermu. Hlíznaté vytrvalé druhy se množí převážně vegetativně a vytrvalé druhy s oddenky se dovedou rychle rozšiřovat po okolí.

Celá bylina je poživatelná, konzumuje se nejlépe syrová, případně se z ní získává lisováním léčivá šťáva. Lze však květy, listy i stonky také sušit a nakládat. Konzumují se dokonce i čerstvá či sušená semena.

V Evropě je tato bylina využívána převážně jako okrasná a najdeme ji i v parkových výsadbách a nebo okenních truhlících. Pěstuje se zde od roku 1864 a od té doby byla vyšlechtěna řada nádherně zbarvených kultivarů.

Největší význam mají hlízy lichořeřišnice hlíznaté, které jsou v Andách na mnoha místech stejně důležité jako brambory. Na zemědělsky neproduktivních horských územích jde z hlediska výživy obyvatel o poklad. Lichořeřišnice jsou tedy nejen rostlinami okrasnými a léčivými bylinkami, ale i zeleninou.

Peruánci ji též doporučují (květy, listy i lodyhy) proti různým vyrážkám, vředům a při hojení ran. Směsí vína a nálevu z rostliny potírají hnisající rány, šamani léčí ječná zrna a zmenšují kruhy pod očima potíráním květem lichořeřišnice.

Kromě účinků bakteriostatických působí lichořeřišnice též insekticidně a využívá se v lidovém léčitelství k léčbě angín, chorob ledvin, močového měchýře, močových (záněty) a dýchacích cest (zápal plic). Slouží jako diuretikum i prostředek vhodný k léčbě defektů kůže. Toto přírodní antibiotikum pomáhá při onemocnění salmonelou, streptokokem i zlatým stafylokokem. Vlastně účinkuje proti všem kmenům stafylokokových bakterií. Brání také padání vlasů a odstraňuje lupy, posiluje imunitu i centrální nervový systém. Nemusíte se však lichořeřišnicí chtít vyloženě léčit, stačí si například nastříhat nádherné květy do salátů, vždy samozřejmě čerstvé. Nejenže pak saláty báječně vypadají, ale i lépe chutnají. Lichořeřišnice chutná podobně jako ředkvička.

V léčitelství se využívá především čerstvá nať s listy nebo šťáva, případně tinktura. Sušená má slabší účinek. Užívání je obvykle doporučováno dvakrát denně (ráno a odpoledne) a látky začnou v těle působit za dvě až tři hodiny po požití. Maximálního účinku pak dosáhnou mezi čtvrtou hodinou odpolední a desátou večerní. Užívání nezpůsobuje žádné vedlejší potíže a doporučuje se i těhotným a kojícím ženám a dětem. Neměla by se ale nadužívat, jelikož může snižovat plodnost. Lze ji bez problémů kombinovat se syntetickými antibiotiky a vyloženě vynikající je při doléčování zánětů s hrozící recidivou. Spařená se též přidává do koupelí, kde ulevuje od migrén a bolestí svalů.

Lichořeřišnice obrůstá velmi bohatě a pokud je zasazena v kvalitní půdě, vystačí po celý rok jedné rodině jediná rostlina. Poupata i rozvité květy lze nakládat do oleje, soli či sladkokyselého nálevu, květy i listy lze přidávat do studených salátů, z celé rostliny (celá je poživatelná a léčivá) připravíme tinkturu a nebo vylisujeme šťávu. Na jemno nakrájenou ji můžeme posypat na chleba místo pažitky a nebo ředkviček, které svou chutí připomíná. Jinak se hodí i do omáček, k masu, k pokrmům grilovaným i pečeným. Vynikající je i čaj z lichořeřišnice. Stačí nechat cca 10 minut louhovat a přecedit. Na neduhy takový čaj pijeme až třikrát denně, jako prevenci pouze jednou. Tinktura se připravuje z listů a lodyh, ale i květů a také semen, která je však třeba rozdrtit.

Obecně platí, že přírodní antibiotika dovedou bojovat s bakteriemi, viry a plísněmi, které nás ohrožují, ovšem také posilují lidský imunitní systém a především působí na náš organismus komplexně. A to synteticky vyráběná antibiotika nedovedou. Nesmíme však zapomenout, že se konkrétní druhy rostlin a jejich konkrétní části z antibiotického hlediska specializují a navíc mohou mít i účinky insekticidní.

Synteticky vyráběná antibiotika mají rychlý nástup, obvykle však zabírají jen na bakterie, nikoli na viry a plísně. Navíc ničí i bakterie, které jsou tělu naopak prospěšné, což může vést ke zdravotním komplikacím. Příliš časté užívání syntetických antibiotik není vhodné, jelikož oslabuje imunitu a snižuje se jejich účinnost. Dochází k takzvané antibiotické rezistenci, zatížení vnitřních orgánů, alergiím a přemnožení nežádoucích kvasinek a plísní v těle. Proto se právě doporučuje jako prevence přidávání přírodních antibiotik do stravy, příprava čajů z nich, nálevů apod.

Přírodní antibiotika jsou účinná proti bakteriím, virům, plísním a parazitům a přitom posilují naši imunitu, neničí střevní mikroflóru a jsou tělem zpracována beze zbytku. Samozřejmě však až na výjimky, některé antibioticky působící bylinky mohou být při nadměrném užívání nebezpečné (např. zázvor a šalvěj). A na možné předávkování si musíme dát pozor u všech. Každou drogu (bylinku) musíme užívat s rozumem. Třeba zmíněná šalvěj dovede při předávkovávání zlikvidovat střevní mikroflóru stejně dobře jako antibiotika syntetická.

Kromě zmíněné lichořeřišnice, šalvěje a zázvoru působí antibioticky také například česnek (paličkový i medvědí), cibule (kuchyňská i sibiřská), křen, chilli papričky (jinak též kájenský pepř), kurkuma, kalísie, třapatovka, skořice, tymián, oregáno, tea tree, manuka apod. Ze živočišných produktů můžeme do této kategorie zařadit včelí med.

Nejčastěji u nás pěstujeme v zahradách i truhlících lichořeřišnici větší (Trapeoleum majus), která se nestala především zeleninou hlavně kvůli svým nádherným květům. Velmi zdobné jsou ale i její listy. Třeba takové brambory toto štěstí nepotkalo, byť prý mají podle mnohých květy ještě hezčí a skutečně byly pro okrasné účely pěstovány dlouho předtím, než jsme v Evropě odhalili jejich potenciál odstranit hladomor.

Lichořeřišnice větší je v našich podmínkách extrémně rychle rostoucí letnička s jedlými květy, listy i lodyhami. Kromě antibiotických účinků a chuti ředkviček květy podporují chuť k jídlu a působí na vylučování trávicích šťáv v ústech a žaludku. Přináší nám pocit uspokojení z jídla. Svým obsahem se květy příliš neliší od běžné listové zeleniny. 

Lichořeřišnice větší přitom vyroste doslova každému, nesnese však mráz, proto je u nás pěstována jen jako letnička. Patří ale k nejdéle kvetoucím letničkám, rozkvete v červnu a pokračuje až do prvních mrazů. Pěstována je ve dvou formách, jako plazivá na plotech, pergolách a jiných konstrukcích (může být naopak i půdokryvná, třeba ve svazích) a v podobě nízké a kompaktní formy, kdy je vhodná především do truhlíků a květináčů na balkóny a terasy.

Preferuje slunná a teplá stanoviště a spíše chudší, vlhkou a propustnou půdu, která není přehnojena dusíkem. Nadbytek dusíku totiž podporuje růst listů a omezuje kvetení. Semena lichořeřišnice klíčí při teplotách nad 15 °C, na záhony je lze proto vysévat až v druhé polovině května po zmrzlých mužích. Případně si můžeme rychlit v teple sazenice již od dubna. Ještě začátkem léta pak můžeme dokonce vysít další semena, která nám zajistí delší kvetení.

Lichořeřišnici vyséváme nejlépe do hnízd po dvou až čtyřech semenech a hnízda rozmisťujeme do sponu 30 x 30 cm. Výsev provádíme do hloubky cca 2 cm a pozor, semínka nesmí nikdy zaschnout. Po výsevu je proto pravidelná zálivka nezbytná. Vyklíčí nám do dvou až tří týdnů.

Lichořeřišnici můžeme v zahradě výborně využít jako ochránkyni zeleniny i ovocných stromů, jelikož na sebe přirozeně přitahuje mšice, housenky a slimáky, pomáhá také odpuzovat plísně a choroby dýní, cuket, patizonů, brambor, ředkviček, brokolice, květáku, zelí a kedluben. Ovocné stromy ochrání před vlnatkami a v půdě odpuzuje hlísty a též brání většímu zaplevelení záhonů.

Nebezpečným škůdcem je pro lichořeřišnici dřepčík, který vyžírá v listech otvory, ty žloutnou a nakonec hyne i celá rostlina. Dalším velkým nebezpečím je sucho, půdu je třeba udržovat stále vlhkou, ideální je zamulčování například štěpkou z listnatých dřevin.

Zdroj použitých fotografií: Shutterstock