Studie původně pátrala po tom, jak kolik ovoce a zeleniny se nesní a vyhodí. Místo toho zjistila, že velký podíl z domácky vypěstované úrody skončí na talíři, a nikoliv v koši. A taky, že zahradníci dotují zdravou výživou spoustu sousedů ve svém okolí.
Ve staré dobré Anglii se možná nežije špatně, ale levně určitě ne. Nicméně i přes průběžný nárůst meziročních výdajů spojených se zajištěním základních životních potřeb se tu pořád plýtvá jako o závod.
Z dlouhodobé srovnávací statistiky plyne, že tu nyní na jednu osobu připadá průměrně 68 kilogramů ovoce a zeleniny, které – zakoupené leč nesnězené – skončí v odpadu. Představa více než tří plně naložených bedniček, s nimiž si někdo dal tu práci jen proto, aby skončily v kontejneru, nepotěší. Je to totiž opravdu dobrý způsob, jak mrhat penězi, zvyšovat objem odpadu a neprospívat životnímu prostředí.
)
Tam, kde se objeví problém, se dříve nebo později objeví vědec, který jej chce s velkým zaujetím zkoumat. A to se stalo i v případě ovocem a zeleninou plýtvajících Britů. Výzkumnice z univerzity v Sheffieldu chtěly přijít na zoubek tomu, proč se to děje a co je v domácnostech motivem plýtvání. Přitom ale objevily něco trochu jiného. A to se nakonec stalo hlavním předmětem jejich bádání.
Docentky Zilla Gulyas a Jill Edmondsonová měly smůlu, která jim přinesla štěstí. Hned v prvních domácnostech, které chtěly zkoumat, totiž na příklady plýtvání nenarazily. Lidé v nich naopak mrhali zeleninou a ovocem jen velmi málo až vůbec. V tom je ta velká ošidnost průměrů. Pokud jeden člověk naveze do kontejneru metrák zeleniny, a druhý jen kilo slupek, v průměru to vypadá, že tam oba vyklopili 50,5 kilogramů.
)
Výzkumnice měly zkrátka tu smůlu, že pro původně zamýšlenou studii o příčinách plýtvání objevily domácnosti neplýtvající. A to štěstí? To plynulo z toho, že se začaly soustředit na to, proč se v těchto domácnostech chovají tak úsporně. Objevily přitom příjemně vysvětlující příčinu.
Co si vypěstujeme, to si taky sníme
Domácnosti, které plýtvaly jen skutečně skromně – ročně vyhodili na osobu jen 3,4 kilogramů, tedy o 95 procent méně, než kolik činil celonárodní průměr – si totiž většinu té zeleniny a ovoce pěstovaly samy.
Postoj těch, kteří si sami v potu tváře a za bolesti ohnutých zad něco vypěstují, je zkrátka velmi šetrný a tito lidé nemají ve zvyku plýtvat.
Anglický zahrádkař, stejně jako ten český, nezná slovo přebytky ani odpad. Zužitkuje všechno, a co se nesní hned, to se naloží, zavaří, usuší nebo jinak naskladní na pozdější spotřebu. A i ty nezpracované a nahnilé zbytky raději nastřádá do domácího kompostu, ze kterého má užitek později. Už proto, že s tím měl práci, tím nehodlá krmit kontejner.
Edmondsonová a Gulyas tak vlastně svou prací vyznačily cestu k řešení problému s plýtváním. Nejsnazší by bylo, kdyby si každý mohl zeleninu pěstovat sám.
Pochopitelně, že taková vize je hodně divoká, a k nějaké potravní soběstačnosti a zajištění výživy pro celá města by to nestačilo. Ale určitě by to trochu pomohlo.
)
Výzkumnice odhadují, že by si obyvatelé Sheffieldu (města s 580 000 obyvateli) mohli pěstovat mezi 10-15 procenty vlastní spotřeby. Konkrétně v Sheffieldu je momentálně velká poptávka po pozemcích k obdělávání, je to ale nedostatkové zboží.
Možná kdyby město zatlačilo a uvolnilo ze svého pozemkového fondu víc místa pro zahrádky, ušetřilo by pak na řešení situace s odpady. Ale to už jsou spíš jen takové náznaky, než akademická práce.
Výzkumnice dodaly ještě několik podnětných informací. Předně se podívaly na to, jak moc jsou ty domácnosti, které si pěstují samy, potravně soběstačné. Zjistily, že si lidé jsou schopni podomácku na zahradě vypěstovat okolo jedné pětiny svojí celoroční spotřeby ovoce, více než polovinu zkonzumované zeleniny. A svéráznou skupinu pak byly brambory, u nichž lidé dokázali dosáhnout se svými zahradami nadpolovičního samozásobitelství a soběstačnosti. Potenciál k vyšší udržitelnosti tu tedy rozhodně je.
)
Zdraví na prvním místě
Velkým tématem ve Velké Británii je zdraví. K němuž vede cesta i přes zdravé stravování. Což je současně problém, protože při rostoucích životních nákladech je jednou z prvních obětí zdravá strava.
Výzkumnice zkoumaly, kolik těch „zdravých porcí“ ovoce a zeleniny dokáže dostat na talíř domácnost, která si pěstuje sama. Ukázaly, že ty domácnosti se zahrádkami vyprodukují v průměru 6,3 takových porcí na den. Jinými slovy dost na to, aby se udržely v té doporučené celonárodní normě.
Proti tomu pak postavily ty domácnosti, které zahrádky nemají (a buď ovoce a zeleninu kupují, nebo nekupují, aby ušetřily). Zjistily, že v nich zůstává až 70 procent té doporučené normy nenaplněno. V souhrnu z toho plyne, že lidé, kteří si pěstují zeleninu sami, plýtvají méně a jedí mnohem zdravěji, než většina populace.
)
A ještě jedna maličkost na závěr. V drtivé většině studií, které se nějak týkají zahrádek (produkce ovoce a zeleniny, potravní soběstačnosti) se počítá s tím, co si jedna taková domácnost vypěstuje a sní. Edmondsonová a Gulyas k tomu přidaly nový rozměr. Zkoumaly, kolik se z toho vypěstovaného ještě rozdá sousedům. Ukázalo se, že je to okolo jedné pětiny z celkové produkce.
Tahle drobnost zkrátka byla studiemi přehlížená. Je to přitom naprosto logické – těch cuket prostě metrák doma nesníte a počastujete jimi raději sousedy. Do budoucna by se s tím ale ve studiích počítat mělo. Zahrádkáři a domácnosti, kde si pěstují ovoce a zeleninu, totiž nezlepšují výživový profil a zdravost stravy jen samy sobě, ale i svému okolí.
)
Zdroj: TheConversation.com, PPP, Wrap.org.uk, GardenPals.com
