To zvolání z titulku: „Město, kde je skvělé být naživu! “ si v kalifornském městečku Colma dokonce vybrali za své heslo. Turisty ani zájemce o přistěhování na něj ale zrovna nelákají. Přeci jen, kdo by chtěl pobývat v sídle, kde mrtví přečíslují živé v poměru dobře tisíc ku jedné?
Velká sucha a konec plantáží citrusů
Do historie lidských sídel vstupují nejrůznější události, v dobrém i ve zlém. Ta předposlední kapitola z historie městečka Colma moc radostná nebyla. Ve 20. letech minulého století sem přišla velká sucha. A nechtěla odejít. Během čtyř za sebou jdoucích vyprahlých sezón to úplně zlikvidovalo zdejší, dosud docela slušně prosperující, plantáže citrusů. Pomerančovníků. Farmářům, kteří se odtud neodstěhovali, už zůstávalo sotva na provaz.
Nedaleko prosperujícího San Francisca
Celá Colma byla na pokraji bankrotu, před rozpadem. Vlastně se už čekalo jen na to, kdo odtud odejde jako poslední. Aby zhasnul. Zkrátka, tady by klidně mohl příběh Colmy skončit. Jenže o nějakých osmnáct kilometrů východněji se psal ještě jeden, docela jiný příběh. O prosperitě a růstu. Colma totiž ležela osmnáct kilometrů od zátoky San Franciska. Které se tehdy rychle stávalo jedním z nejlidnatějších měst v celých Spojených státech amerických.
Pro mrtvé nebylo k hnutí
V roce 1860 žilo v San Francisku 56 000 lidí. O šedesát let později už jich bylo 560 000. Ten populační boom byl extrémní. Měl ovšem i své stinné stránky, protože San Francisko, které rostlo doslova před očima, nemělo moc kam růst. V plánu města, které se stávalo metropolí, už zůstávaly vlastně „volné“ jen jediné parcely. Hřbitovy. Tedy rozsáhlé rovinaté plochy, z nichž na každou by se vešlo hezkých pár bloků domů. Což přirozeně nešlo, protože už na nich byli „ubytovaní“ nebožtíci.
A na předměstích to nebylo lepší. Tam byly původně farní hřbitovy odsouvány, mimo hlavní plán zástavby města. Jenže teď ten prstenec hřbitovů svíral a tísnil San Francisko, byl překážkou dalšího růstu a rozvoje. Pak to ale někoho ze sanfranciské radnice napadlo. „Tady ve městě, na pobřeží Pacifiku, už kvůli nebožtíkům není k hnutí. Ale ne zase tak daleko odtud, v Colmě, teď mají místa nazbyt. Celé to městečko je obklopené suchými oranžériemi a plantážemi spálenými sluncem na troud…“
Nebožtíci na pochodu
Pak už to šlo rychle. Slovo dalo slovo, a v roce 1924 byl nastartován ten dosud asi největší organizovaný transfer nebožtíků. Ze San Franciska, respektive jeho rušených hřbitovů, se ostatky stěhovaly do nových hřbitovů, které vznikaly v Colmě na místě někdejších sadů. V první etapě se takhle přesunulo 150 000 těl, kterým se zbývající starousedlíci v Colmě starali o zajištění ubytování pod zemí.
Zní to poněkud odtažitě, ale byl to po čertech výnosný byznys. Za jednu takovou „umístěnku“ pobírali v Colmě od San Franciska 10 dolarů. Dnes by to bylo kolem osmi tisícovek korun. Možná se vám to nezdá moc, ale roznásobeno počtem nebožtíků si vesnice, která stála na hraně úpadku, přišla v korunách na víc než miliardu. A pochopitelně, že se z pomerančů místní farmáři rychle přeškolili na vlnu funerálního byznysu. Učiněné žně neměli jen závozníci, ale i hrobaři, tesaři, výrobci náhrobků. A stavitelé smutečních síní.
Metropole mrtvých
V Colmě nakonec vzniklo jednadvacet nových rozsáhlých hřbitovů, v nichž nyní odpočívají, hezky podle své národnosti či kongregace, mrtví ze hřbitovů celého Sanfranciského zálivu. Fungují tu tři hřbitovy židovské, tři čínské, jeden pravoslavný ruský, několik římskokatolických. Další jsou i pro lidi bez vyznání. Je tu hřbitov čistě italský, srbský a japonský. A také obří hřbitov domácích mazlíčků.
Ano, zní to zvláštně, ale kalifornskou Colmu postavili na nohy až mrtví. Kterým se smrt ani blízkost hřbitovů nikterak neprotiví. Je to pro ně záruka prosperity. Mrtví nikterak neruší, nehlučí. Zprostředkovaně se tu neživí starají například o to, že okolí městečka je plné zelených ploch, hájů a parčíků. Oproti San Francisku je tu klid, skoro rajský. A navzdory množství hřbitovů to tu nekropoli nepřipomíná.
Že by tu někdo rušil víkendy pochmurným funébrmaršem, to se též neděje. Mrtví sem dorazili už po posledním rozloučení, takže se to obešlo bez parády. Nanejvýš sem občas zajedou zavzpomínat pozůstalí. Ale ti za sebou nic kromě květin na náhrobcích nenechávají. Zatímco jinde se ostře poměřuje, jak dobrý je export, tady blahobyt zajištuje import. Neživých. Colma, v níž se už několik desetiletí drží počet živých obyvatel kolem patnácti set – a mrtví je tedy přečíslují v poměru tisíc ku jedné – je zkrátka místem, kde je skvělé být naživu.
Zdroj: iDnes.cz, allthatinteresting.com, Wikipedia.org


