Někdy i ty nejpodivnější úkazy regionální architektury mohou mít docela prosté vysvětlení a mohou sloužit jako velmi praktická ukázka stavební adaptace. Zrovna takhle to platí v případě ikonických „stupňovitých“ vápencových stříšek domů z Bermudského souostroví. Proč to, proboha, tak stavějí?
Mizerná vodní bilance Bermud
Když se řekne Bermudské souostroví, našinci to zavoní exotikou. Člověk si hned představí překrásné pláže s bílým pískem, v uších mu začne šumět moře a šustit listy palem. A možná to trochu zavoní i po rumu. Jenže tahle pohádka lehce alkoholické pohody v tropickém ráji je pravdě blízká asi tak jako zápletky Pirátů z Karibiku.
Proč? Ve skutečnosti totiž ty ikonické Bermudy vynikají nad karibským průměrem pouze dvěma aspekty. Svými hurikány a opravdu výrazným nedostatkem pitné vody.
Může se to zdát zvláštní, protože hurikán – tropickou cyklonu – si obvykle spojujeme s pořádnou bouří. Při které, to už je tak nějak zažité, spadne z nebe sladké vody víc než dost. Jenže pozor: Bermudy sice leží přímo na trase tropických cyklon, ale hurikány tady o sobě dávají vědět povětšinou jen divokým větrem. A to, že je souostroví víceméně pravidelně bičováno vichřicemi, zdejší vodní bilanci samu o sobě nezlepšuje.
)
Nezbytnost zachytávat dešťovku
Nebudeme přehánět: Samozřejmě že tu občas pořádně zaprší. Ale déšť to bývá náhlý, přívalový. Dopředu se s ním moc počítat nedá.
Navíc zmíněné ostrovy geologicky nepatří k těm, které by si případnou vodu ze srážek uměly nějak podržet. Většina srážek tu hned po odeznění bouře skončí v moři. Na Bermudách totiž nejsou žádné sladkovodní prameny nebo jezera, které by jako přírodní rezervoár mohly posloužit. Takže kdo chce v tomhle tropickém ráji přežít, musí se buď naučit pít rum na žízeň jako piráti, anebo začít tu nahodile občasnou vodu ze srážek nějak efektivně zachycovat.
A to už nás dostává ke zdejším střechám.
Dlouhá cesta ke zvláštní střeše
První domky evropských osadníků se tu stavěly podobně jako na většině karibských ostrovů: se střechami z palmového listí. Ale právě proto, že se tu hurikány projevují spíše vichřicemi než deštěm, se tenhle stavební model neosvědčil.
I když byl materiál na opravy všudypřítomný, chuť opravovat listovou krytinu v průměru sedmkrát do roka (vždy po tropické bouři) brzy vyprchala. Po nich následoval model se střechami „evropského“ střihu. Z pálených tašek. To aby je tropické bouře nezvedaly. Pořád to ale úplně nefungovalo podle plánů stavitelů. Chtělo to opravdu těžké tašky a zpevněný krov. Navíc na střechu s pálenými taškami o klasickém sklonu 35–45 stupňů tu totiž nebylo možné přimontovat funkční svod vody, okap.
Protože jakýkoliv okap se zde – při těchto nenadálých přívalových deštích – okamžitě zahltil a přestal plnit svou roli. Stavebně, ani pro jímání vody, to moc praktické nebylo.
)
Posledním krůčkem v evoluci střech, kterou tu prodělali na sklonku 17. století, a jejíž výdobytek si tu drží dodnes, byly kamenné šindele. Ty byly díky své hmotnosti odolné vůči poryvům zdivočelých hurikánů. A rovněž se daly dodatečně upravovat, osekávat tak, aby na nich vznikla kaskáda klesajících stupňů. Výsledná podoba takové střechy nepřipomíná pyramidu, ale spíš zikkurat.
K čemu že je to dobré?
Sběr vody i čistička s UV filtrem
Taková střecha chrání dům, ale současně i lépe zadržuje vodu. A bere jí energii. Dešťové srážky tedy neodtékají až tak rychle, aby zahlcovaly okapy a nedaly se efektivně jímat. To pak v praxi umožňuje, aby se tu z dešťových zásob doplňovaly podzemní nádrže, cisterny na vodu.
Ty byly dříve spíš výdobytkem lepších domácností, ale dnes už jsou zákonnou povinností u každé nemovitosti.
Takže to, co se zde naučili v 17. století, přetrvalo v nezměněné podobě dodnes.
Tradiční bermudská střecha je postavena z obdélníkových desek místního vápence, které jsou k sobě spojeny maltou. Na ni a na okraje se nanáší další malta, která vyplňuje spáry a dává střeše tradiční stupňovitý tvar. Dlouhý betonový žlab podél spodních okrajů střechy svádí dešťovou vodu do potrubí vedoucího do podzemní cisterny.
A bílá vápenná barva střech? To už je jen ten poslední dílek do mozaiky.
Bílý povrch má větší odrazivost vůči slunečním paprskům, takže se interiér pod takovou střechou tolik nepřehřívá. Pro „tropický ráj“ a jeho vedra naprosto ideální. V minulosti byla celá konstrukce pokryta vápennou maltou, která měla antibakteriální vlastnosti. Dnes je vápno nahrazeno bílou barvou, která odráží ultrafialové záření slunce a pomáhá čistit vodu, která se zde shromažďuje, „přírodní cestou“.
)
Každá voda dobrá
Hodí se zmínit, že na Bermudách to s šetřením vodou myslí opravdu vážně. Zákon vyžaduje, aby každý dům zachytával 80 procent vody, která dopadne na jeho střechu. Aby toho bylo dosaženo, musí na každý čtvereční metr střešní plochy připadat nejméně garantovaných třicet litrů objemu nádrže. Většina domů ale tuhle „normu“ docela ráda překračuje. Vyplatí se to. Mnoho domů má také samostatný systém vodovodního potrubí vedoucí do koupelen.
Slaná nebo brakická voda je přiváděna do druhého vodovodního potrubí a ta se používá hlavně ke splachování toalet. Tímto způsobem může domácnost ušetřit 40 až 50 procent obvykle potřebné vody.
)
Šetřit s vodou se tu místní učí už od dětství. V kuchyních se například dodnes šetří (respektive skoro nepoužívají) čisticími prostředky. Takovou saponátem neznehodnocenou vodu je totiž možné ještě využít při zalévání zahrady.
Až někde v katalogu cestovky zahlédnete stupňovité bílé stříšky domů z Bermudského souostroví, budete mít hned jasno. Tohle není paráda pro turisty, ale do extrému posunuté stavební opatření, které místním pomáhá jímat a šetřit dešťovou vodu. Jen pozor, i když se dá voda šetřit též nestřídmým popíjením rumu, tomu tady moc nefandí.
Zdroj: Wikipedia.org, BBC.com, thebermudaroof.com
