Ve starém Egyptě nebyly daně vnímány jako nutné zlo, ale spravedlivý odraz vůle bohů. Jejich výše se odvíjela od úrodnosti půdy, kterou určovaly záplavy Nilu. Klíčovou roli v tomto systému sehrávaly nilometry, důmyslná zařízení, jež pomáhala proměnit přírodní cykly ve férový daňový model.
Když mají lidé daně z čeho platit, nereptají
Může se zdát, že daně, berně, desátky a další mimořádné odvody jsou tu jen od toho, aby lidem hýbaly žlučí. Ve starém Egyptě se jim ale lidé nikterak nebránili. Byly totiž chápány jako přímé vyjádření vůle bohů. A s respektem k božským silám přistupovali k daním i ti, kteří pak jimi plnili pokladnice. Jak to? Zní to zvláštně, ale ty staroegyptské daně byly ve svém principu „spravedlivé“.
V Egyptě si už 1500 let před naším letopočtem vladaři povšimli, že prostí lidé na odvádění poplatků do rozpočtu reptají o dost méně, když je mají z čeho platit. Staroegyptská ekonomika stála na zemědělské produkci a v letech úrodných – když panovala hojnost – zkrátka lidem nečinilo takový problém platit daně. Z nichž se koneckonců financovala stavba veřejně prospěšných projektů, například chrámů a tržišť.
)
Období růstu, sklizně a povodní
Chytré hlavy, napovídající faraonům, proto vládcům vnukly myšlenku spravedlivých daní. Žádný pravidelný a neměnný paušál. Ale poplatky odvozené od proměnlivé prosperity obecného obyvatelstva. V dobrém, tedy úrodném roce, byly staroegyptské daně o něco vyšší. A ve špatném, ne tolik úrodném roce, byly naopak výrazně nižší.
Daně se tedy platily každoročně, ale v různé výši. A míru každoroční daňové zátěže přitom neovlivňovali panovníci či jejich politika, ale – aby si lidé vážně neměli na co stěžovat - sami bohové. Kteří svou vůli vyjádřili povodněmi. Ve starém Egyptě sice jeli podle dvanáctiměsíčního kalendáře, ale znali vlastně jen tři roční období. Peret, tedy období růstu. Takové hodně dlouhé a teplé jaro. Šemu, což bylo období sucha a sklizně. Hodně horké léto. Nejdůležitější byl ovšem Akhet (achet). Období povodní.
)
Když přijde ta správná velká voda
Akhet se odehrával přibližně od září do ledna a velmi výrazně souvisel s rozvodněním Nilu. Řeka se pravidelně vylila z břehů a široce rozlila do přilehlých nížin. A když s počátkem období Peret velká voda opadla, zanechala za sebou zemědělskou půdu zanesenou místy až metr vysokými úrodnými náplavami velmi výživného substrátu. Hmoty, ve které se to pak většinou pěstovalo jedna báseň.
Pokud byly povodně krátké a nevydatné, úrodných naplavenin s sebou moc nepřinesly. A když byly povodně extrémní, pojily se s nimi škody na majetku. Velká voda, která v nivě Nilu stála až příliš dlouho, mohla opozdit nástup Peret a tím rovněž negativně ovlivnit hospodářský výnos. Všem ale bylo jasné, že každoroční míru zaplavení neovlivní panovníci, ani prostí lidé. O tom, jak dobrá úroda nakonec bude, tu jasně rozhodovala vyšší moc. Bohové záplavami.
)
Byl-li dobrý rok s těmi správnými záplavami, úroda byla vysoká a bylo třeba ji promítnout do vyšších daní. Teď ještě, jak to celé převést do řeči čísel a nastavení zátěže odvodů. Egypťané to nepodcenili, a po celém toku Nilu vyrostly architektonicky i kulturně nesmírně hodnotné stavby. Zařízení určená vlastně jen k tomu, aby hodnotila limity správných a nesprávných povodní. Nilometry.
Architektura daňové spravedlnosti
Nilometry mají podobu obestavěné dlouhé sestupné chodby nebo studny, která je u svých základů většinou propojena s hladinou Nilu. Ve své vnitřní části jsou vybaveny schodištěm a pečlivě vypracovanou měřicí stupnicí, z níž se odečítala výška hladiny Nilu. V loktech a jejich zlomcích. Takový nilometr byl zpravidla součástí chrámového okrsku, ale byl současně veřejně přístupnou stavbou. To aby se každý mohl na vlastní oči přesvědčit, za kolik to letos bude.
Oněch nilometrů bylo vlastně docela dost, protože se vztahovaly k různým částem toku. V Alexandrii to „měřilo“ jinak než třeba v Luxoru a Mennoferu. Ten nejdůležitější ale stál v Elefantinu. Byl totiž první na trase řeky, a daly se z něj odhadnout výsledky i pro zbytek povodí.
)
Elegantně vyměřená daň podle toho, jak rozhodli bohové
I proto, že byla různá místa měření, měnil se i regionální ideál. Ve spiscích starého Hérodota tak najdeme, že tou nejlepší výškou bylo 15–16 loktů, u Strabóna se píše o 8–14 loktech. Na asuánském nilometru se jako ideální výška při přepočtu na nadmořskou výšku uvádí 93 metrů. Pokud záplava byla vyšší než 94 metrů, docházelo k povodňovým škodám a jestliže nepřesáhla ani 91,5 metrů, hrozil v Egyptě hladomor.
Podstatné bylo, že každoroční daň se vyměřovala z toho, čeho bylo reálně možné dosáhnout na základě předpokladu o úrodných náplavech přinesených velkou vodou. Žádná nespravedlnost, vybírání vysokých daní v časech nedostatku. Jen elegantně vyměřená daň podle toho, jak letos rozhodli bohové.
)
)
Ukončil to až Asuán
Ze záznamů mimochodem plyne, že těch „neoptimálních“ let – časů nižší než očekávané úrody – bylo přibližně 28 procent ze všech provedených měření. To byly přesně ty roky, kdy se daně bez ohledu na přání panovníků lidem snižovaly.
Význam nilometrů přetrval starý Egypt, a zmizel vlastně až se stavbou první přehrady v Asuánu, která ukončila cyklus záplav. Ten systém se tedy udržel v chodu 1500 let po zániku staroegyptské civilizace.
)
)
Památkově chráněných nilometrů dnes v Egyptě stojí jen hrstka, ale za pozornost rozhodně stojí. Tato vodoměrná zařízení sice nevypadají jako nic extra, ale po staletí rozhodovala na základě vodočtu, jaké budou v celé zemi daně.
Ne proto, že by si to přáli vladaři, ale protože o tom rozhodli svou vůlí sami bohové.
Zdroj: Wikipedia.org, egymonuments.gov.eg, madainproject.com
