Pardubické Automatické mlýny představují fascinující kapitolu české architektury. Abychom plně pochopili výjimečnost tohoto projektu, musíme se podívat hluboko pod povrch – od původního Gočárova urbanistického záměru až po extrémně složité detaily rekonstrukce, které dělají z mlýnů evropský unikát. Svému účelu mlýny sloužily až do roku 2013, kdy byl jejich provoz ukončen. Hrozilo, že areál potká osud mnoha jiných průmyslových památek – chátrání a demolice. V roce 2016 však komplex koupili manželé Mariana a Lukáš Smetanovi, kteří založili Nadaci Automatické mlýny. A místo developerského projektu se rozhodli pro unikátní model spolupráce. Do obnovy zapojili město Pardubice a Pardubický kraj. Každý partner si převzal jednu část areálu a pověřil její rekonstrukcí špičkové české architekty. Na místě se setkali rovnou tři. A výsledek? Za vše hovoří ocenění Cenou Ministerstva průmyslu a obchodu ČR v soutěži Česká cena za architekturu v roce 2023 za příkladnou revitalizaci brownfieldu.
1. Historický kontext: Gočárův industriální chrám
Když bratři Egon a Karl Winternitzovi v roce 1909 oslovili tehdy teprve třicetiletého Josefa Gočára, chtěli moderní parní mlýn. Gočár jim ale navrhl víc než jen továrnu. Navrhl industriální palác.
Architektonický koncept: Gočár se inspiroval motivem babylonské Ištařiny brány. Budova kombinuje tmavé režné zdivo se světlou omítkou a vytváří geometrické vzory připomínající lidové motivy i nastupující kubismus.
Rozšíření (1924): Jak mlýn rostl, Gočár se k projektu po patnácti letech vrátil a přistavěl dominantní obilné silo. Propojil ho s hlavní budovou velkolepým cihelným obloukem nad silnicí, čímž areálu vtiskl ikonickou siluetu.
)
)
)
)
2. Anatomie rekonstrukce: Tři budovy pod drobnohledem
Velká proměna, která začala po uzavření Automatických mlýnů v roce 2013 a vyvrcholila otevřením na podzim 2023, je unikátní tím, že na jednom malém území paralelně tvořili tři různí renomovaní architekti. Každý měl jiného investora, jiné zadání, ale všichni museli ladit dohromady, respektive musela ladit díla každého z nich.
A. Gočárova galerie: Minimalismus v nitru giganta
- Investor: Pardubický kraj (investice cca 400 mil. Kč)
- Architekt: Petr Všetečka (ateliér Transat architekti)
Všetečka je známý svým citlivým přístupem k památkám (stojí např. za obnovou Baťova památníku ve Zlíně). V hlavní budově mlýnice se rozhodl pro metodu „čištění a odhalování“.
Sila jako výstavní prostor: Největším oříškem bylo, jak využít obří betonové tubusy, v nichž se skladovalo obilí. Všetečka je nechal proříznout a vložil do nich nová schodiště a lávky. Návštěvník tak prochází přímo vnitřkem někdejších násypek, což vytváří silný prostorový zážitek.
Materiály: V interiéru dominuje surový beton, bílá omítka a jasanové dřevo na podlahách. Veškeré nové rozvody (klimatizace, topení) jsou skryté, aby nerušily čisté linie původních konstrukcí.
)
)
)
)
B. Sféra a GAMPA: Futuristický betonový blok
- Investor: Statutární město Pardubice (investice cca 300 mil. Kč)
- Architekt: Jan Šépka (Šépka architekti)
Šépka na místě původního skladiště mouky navrhl zcela novou budovu, která je vizuálním kontrastem ke Gočárovu cihlovému světu.
Architektura kontrastu: Budova je navržena jako monolit z červeně pigmentovaného betonu. Horní podlaží, kde sídlí učebny a dílny Sféry, je vyneseno na obřích sloupech, takže parter pod ním zůstává otevřený veřejnosti.
Vzdělávací stroj: Uvnitř Šépka vytvořil jakýsi „stroj na poznání“. Najdete tu plně vybavené truhlářské a kovodělné dílny, špičkové chemické laboratoře, a dokonce i digitální planetárium s projekční kopulí o průměru 8 metrů. V přízemí se nachází minimalistická a variabilní hala městské galerie GAMPA.
)
)
)
)
C. Silo: Společenské srdce areálu
- Investor: Manželé Smetanovi (soukromá investice)
- Architekti: Zdeněk Prokš a Marek Přikryl (Prokš Přikryl architekti)
Mladí architekti dostali za úkol vdechnout život samotnému Gočárovu silu z roku 1924.
Zpřístupnění veřejnosti: Klíčovým zásahem bylo proražení nových vstupů do spodního parteru sila. Zde vznikl multifunkční sál pro přednášky, koncerty a divadlo.
Střešní vyhlídka: Na vrcholu sila, v místě bývalé strojovny, architekti vybudovali veřejně přístupnou střešní terasu s kavárnou. Cesta na ni vede skrze původní betonové zásobníky na obilí, což návštěvníkům zprostředkovává fascinující pohled na industriální měřítko stavby.
)
)
)
)
3. Urbanismus: Cihlový koberec, který spojuje
Jedním z největších úspěchů projektu je veřejný prostor mezi budovami (tzv. piazzetta). Krajinářští architekti a projektanti se shodli na odstranění plotů a vytvoření otevřeného městského fóra.
Celé prostranství je vydlážděno červenou cihelnou dlažbou, která vizuálně navazuje na fasády budov. Vznikl tak jednolitý „červený koberec“, který z dříve nepřístupné tovární zóny udělal přirozené prodloužení historického centra Pardubic. Navíc tudy teče řeka Chrudimka, na jejímž břehu vznikla nová náplavka.
)
)
)
)
Mezinárodní uznání
O tom, jak výjimečný tento projekt je, svědčí i fakt, že celá konverze Automatických mlýnů získala nominaci na prestižní evropskou cenu za architekturu Mies van der Rohe Award. Projekt ukazuje, že památková péče nemusí znamenat zakonzervování minulosti, ale může jít ruku v ruce s odvážnou moderní architekturou.
Zdroj: Oficiální web Automatických mlýnů; Gočárova galerie; Archiweb; Česká cena za architekturu; Vzdělávací centrum Sféra, Galerie GAMPA
)
)
)
)
