Prověřené nápady pro dosažení maximální úrody okurek

Okurky seté jsou svým prapůvodem doma na území Indie a Číny. V oblastech tropických, s výrazným zastoupením srážek. Proto také jejich tykve obsahují 90-96 % vody. A z toho vcelku jasně plynou první indicie pro pěstování: nepůjde to bez tepla a spousty vody. A ještě maličkost: nezapomínejme na to, že to jsou liány, pnoucí se po okolní vegetaci.

Zalévání? Ze startu jen jednou týdně, ale dál počítejte, tedy v závislosti na půdním typu, se zálivkou 2,5 – 5 centimetrů týdně, kompenzující ony tropické monzuny. Proti jiným plodinám na zahradě je to opravdu extrémně mnoho, a uzalévat slušnou úrodu okurek bez vlastní studny nebo jiného stabilního zdroje vody nezvládne každý. Zalévá se do hloubky, vytrvale, v případě písčitějších půd navíc častěji (klidně i 3x a více týdně). 

Vodní stres pak můžete snížit, stejně jako tlak nežádoucích plevelů, s pomocí mulče. Ten přidávejte teprve, až se půda prohřeje na stabilních 21 °C. Dřív by to bylo spíš na škodu, okurky se nedají uspěchat. 

Mulč (nastýlka) má v dalších týdnech tu výhodu, že klade bariéru mezi plody a půdu. Tykve okurek totiž při kontaktu se zemí začínají opravdu rychle zahnívat. U zalévání myslete na to, že okurky potřebují vodu bez chlóru. Kohoutkovicí jim tedy radost neuděláte. A musíte současně bránit teplotními šoku. Tedy nečerpat ledovou vodu přímo ze studny na záhon. Je třeba ji natáhnout, třeba do barelů, a počkat, až se odstojí a prohřeje „na venkovní teplotu“.

Záležet si pochopitelně musíte dát i na výběr správné půdy. Optima pro růst se pohybují mezi pH 6-7, tedy na pomezí půd lehkých a těžkých, což nám ale situaci při současném požadavku na humózní půdu neusnadňuje. Než hledat to, co na pozemku možná ani nemáme, vyplatí se optimální růstové prostředí pro okurky vytvořit. Jak? Vytvořením „lůžka“ s patřičnou drenáží v okurkovém záhonu.

Výkopem odstraníte ornici v záhonu, nastelete směs hnoje (ideálně koňského) a nasekaného listí/trávy, přisypete vrstvu prokatrovaného dobře uleženého kompostu, přidáte část humózního substrátu. Jsou to zhruba 2-3 plné lopaty na jednu rostlinu. Pořádně zalijeme.  A po sesednutí (počítejte 2-3 týdny), pak máte dokonalé místo pro sázení okurků. Výhoda? Zapravený organický materiál vám půdu trvale zhodnotí i do dalších let, pro ostatní plodiny. 

Nikoliv tedy pro další okurky, protože ty se musí stěhovat. Podobně jako papriky nebo rajčata totiž za sebou táhnou škůdce a parazity, kteří se na tom jednom místě zabydlí i do dalších sezón. Nesázet okurky pořád na to samé místo je opravdu důležité. Zrovna tak jsou okurky citlivé na rezidua nejrůznějších herbicidů a pesticidů (zvlášť pak ty na chlorové bázi). Přemýšlejte o tom, až budete vhodné místo vybírat.

Faktor humózní půdy s dobrou drenáží se nevyplatí podceňovat, protože konstantní vlhko a teplo je cestou k rozvoji plísní a dalších bakteriálních škůdců. Dobrá půda je dokáže příhodně regulovat, stejně jako množství dalších zásahů, které budete muset kolem okurek provádět. 

Je to trochu pěstitelský paradox. V prvních fázích vynakládáte velkou energii na vytvoření dokonalého substrátu, který vlastně mělce-kořenící okurky využívají jen z části, a pak se snažíte s pomocí nastýlek a mulče bránit přílišnému kontaktu rostliny s půdou, kterou jste pro ni tak pečlivě přichystali. Ale je to tak.

Minimalizovat kontakt okurků s vlhkou půdou jde různě: kopečkováním/hrobečkováním, pěstováním okurků na vyvýšené hroudě, v nad terén vyzvednutých záhoncích, ve kbelících a květnících, vertikální výsadby pnoucí se po konstrukcích (skoro jako fazole). Ne každá odrůda okurek je pro to šlechtěna, ale když vyberete tu správnou, šetříte si tím místo a současně násobíte potenciál sklizně. Navíc vás tolik nebudou bolet záda. 

Výhodou vertikálních záhonků je ještě jedna podstatná věc: ne, okurky nemají rády průvan, ale čerstvé povětří jim svědčí. A hlavně, provívání výrazně snižuje rizika plísní.

Čas, o ten jde na zahradě neustále. S okurky na jedné straně spěchat nemusíte: do země je většinou sázíte v polovině května (obecně, až je půda prohřátá, minimálně 2 týdny po posledních mrazech). Čas ale neztrácíte, protože připravujete „terén“ – lůžko záhonku. 

A okurky ideálně předpěstováváte doma. Jinak to u nás, pokud se chcete dobrat opravdu slušného výnosu, ani nejde. Předpěstování a postupná aklimatizace okurek na prostředí záhonku vám nakonec diář zahradnických úkolů naplní až po okraj. Péče je ale zapotřebí.

Okurky mají teplo opravdu rády, ale pozor: vyšší teploty se nepromítají jen do kvality úrody, ale také do vyšší produkce „samčích“ květů rostlin. Ty také jako první odpadají, zatímco „samičí“ produkují plody. 

S optimální teplotou se tak nemusíte dobrat pořádné úrody jednoduše proto, že rostlina chtěla více oplozovat, než plodit. Prostě si představte vnější okraj onoho indického pralesa, s jeho vlhkem a teplem, ale se střídavým zástinem blokujícím sluneční paprsky. To je ideál.

V našich geografických podmínkách se ale požadavek na 33+ stupňů Celsia a přitom neúpalné slunce naplňuje těžko. Zvláště v odpoledních úpalných hodinách se proto vyplatí 40-50 % dopadajících slunečních paprsků odstínit. Třeba nad záhon rozvinutou vyvýšenou tkaninou (půdy se nedotýkající, nechceme okurky zapařit a uvařit).

Jde to i snáz, když rostliny okurek strategicky umístíte tam, kde budou mít teplo, ale nebude je sužovat žár slunečného dne. Anebo ještě jinak: Okurky si říkají o 8 hodin slunečního svitu denně, ale jednoznačně preferují světlo ranní a dopolední. Dokážete jim ho dát?

Zavřít okurky do skleníku nebo pařeniště není špatný nápad, teploty se tím tropickému originálu jistě přiblíží. Nesnažte se ale okurky od okolí izolovat úplně. Ke svému opylení (zásadní faktor budoucí úrody) potřebují hmyz. Takže i uzavřený objem pěstitelského skleníku by měl být užitečnému hmyzu otevřený, a není od věci hned vedle vysázet pár kvetoucích rostlin, abyste nektaromilné sběrače nalákali co nejblíž.

Jejich produktivita silně klesá, pokud se nachází blízko brambor. S lilky a hlízami si prostě tykve nerozumí. Funguje to i v trochu odlišném podání: okurkám svědčí blízkost s ředkvičkami. Není od věci jich pár vyset i mezi okurky. Ani zapomenutý česnek neuškodí. Když už nic jiného, ředkvičky budou od okurek odpuzovat škůdce. Zajímavou doprovodnou alternativou je i kukuřice (i slunečnice). Nepřekáží, a přitom dodávají potřebný střídmý zástin. 

Přečtěte si také, jaké další rostliny se mezi sebou nesnáší.

V pozdější sklizňové fázi potřebujete, aby rostliny okurek soustředily svou energii na produkci plodů, nikoliv aby investovaly do květů a semen. Znamená to, že je třeba pravidelně sbírat. Klidně i dvakrát denně, ráno a v podvečer. Stimulujete tím pravidelné přírůstky, zabraňujete přetížení a vyčerpání rostliny. Trochu jiná je situace u nakladaček (větších okurek), které klidně můžete nechat dva dny „dojít“.

Víc škody než užitku můžeme udělat nešetrnou sklizní. Obracení listů a vyzvedávání šlahounů sice usnadní sběr, ale může tím dojít k porušení vcelku křehkých rostlin. Okurky nerveme, ale odkroutíme nebo odstřihneme. Nezapomínejte průběžně ochutnávat. Jen tak totiž zjistíte, jaká je v plodech koncentrace cucurbitacinu. 

Čeho? Biochemické látky, kterou okurky dost stereotypně produkují v reakci snad na každou formu stresu: je sucho, okusuje je nějaký nenechavec, jsou polámané, je moc horko? A hned tu máme cucurbitacin, který způsobuje konzumní hořkost plodů. Většinou nevíte, co přesně je špatně, ale poznáte, že někde je chyba.

Okurky si také postupně říkají o stále větší prostor, ale v jejich expanzi byste je měli krotit. Výhonek o délce 25 centimetrů dokáží natáhnout i za dva dny. Možná je to užitečné pro okurek, ale ne pro vás. Je třeba tyhle okurkové výběžky a průzkumníky zastřihávat. Zastřihávání (zaštipování) je malá věda. Zjednodušeně: nestříhejte hlavní výhon, jen boční. A ty nemilosrdně berte zkrátka za třetím/čtvrtým listem

Zahradníci se někdy tváří dotčeně, když se jich někdo zeptá na přihnojování. Protože to vypadá, jako by se úrody dobrali podvodem. U okurků se tomu proto říká „přidávání výživy“, a podvádění to není. Bez uměle dodávaných živin totiž neudržíte rostlinu celou sezónu v maximální formě. Hnojí se buď prostředky rychlé reakce – na list, anebo hnojivy s postupným uvolňováním, většinou granulemi na zem.

Úroda za moc loni nestála? Nevynechali jste nějaké „přidávání výživy? Obecně se u okurek počítá s třemi fázemi hnojení. První je součástí přípravy záhonku, půdy, před vlastním nasazením. Druhé přichází, když startují první květy. A třetím nakopáváte produkci plodů, okurek. V každé fázi hnojení je třeba dodržet akcent na trochu jiné živiny. 

Čím hnojit? Na to existuje tisíc názorů a každý zahradník má kromě klasického NPK v záloze svůj vlastní tajný recept. Odstáté cibulové slupky, voda s prokvašeným chlebem, dřevěný popel, zředěné mléko, kuřince, drť peří?

Hlavně nespálit! Určitě si pohlídejte, aby zálivka nešla na listy. Slunce a kapky vody mají podobný efekt, jako zvětšovací sklo lupy. Pálí. A je to také cesta k plísním. Vlastně, citlivý a individuální přístup si zaslouží každá rostlinka okurku. Zalívání „pod kořen“, opatrné přihnojování, jemné kypření. To vše pomáhá.

Jaký je cíl? Pokud nejdete po hadovkách nebo nakladačkách, není kumšt vypěstovat „největší“ ale nejvíc. A na metru čtverečním „okurkoviště“ by se vám mělo podařit vypěstovat kolem jedné stovky okurek. Jste v limitu, nebo nad ním? Skuteční profíci, kteří si umí pohrát, zvládnou za jednu sezónu z této plochy „vytlouct“ i 400 kusů… a to už stojí za pokus.

Další zahradnické tipy třeba o boji s plísní okurek či hnojení si můžete přečíst ve starším článku Jak zvýšit úrodu okurek.