Jsou to sice maličkosti a drobné prvky architektury, ale hned s nimi poznáte, na čem jste. Respektive: „kde jste“. Což by se vám teď, v časech zahraničních dovolených, možná mohlo hodit.
Nizozemské schůdky vás udrží nad věcí
O Nizozemsku se říká, že je to země tulipánů, větrných mlýnů a vodních kanálů. Pravda je taková, že tudy můžete procházet docela dlouho, aniž byste o nějaký ten větrník nebo okrasné květy vzešlé z cibulek zavadili. Na co tu spíš narazíte, budou takzvané stoepy. Co to je? Prvek lidové architektury, kterým obyvatelé i stavitelé domů reagovali na husté osídlení měst, na neustálé riziko záplav a důsledky zvýšené vlhkosti.
)
Do módy vešly první stoep někdy v 17. století
Prakticky jde o malou vyvýšenou plošinku, úzkou terásku anebo zápraží domu. Nejčastěji leží před vstupními dveřmi nebo schůdky do domu, často jsou ohraničené kamennými sloupky nebo zábradlím, zasahujícími do chodníku. K čemu že je to dobré? Jde o ochranu obytného prostoru, jeho oddělení od rušných a kdysi i blátivých ulic. Do módy vešly první stoepy někdy v 17. století, při dláždění ulic a vzniku prvních chodníků. A víceméně se udržely dodnes.
Fungují jako zřetelný předěl veřejného a soukromého prostoru. Jako vymezení se proti ulici, aniž byste se od ní úplně odřezali. Na správném stoepu je akorát tolik místa, aby se na něj vešla malá lavička nebo židle. Takže můžete sedět na zápraží domu, s vyvýšeným výhledem na rušnou třídu, ale přitom jste pořád u sebe doma, na svém.
)
Na stoep se nesahá
Tady můžete pozorovat život města, mile rozprávět s procházejícími sousedy - anebo se naopak demonstrativně zvednout a zajít do domu, když ven vyjde soused, kterého nemáte rádi. Je to to místo, kde si budete čistit anebo zouvat boty, než vstoupíte do jinak úpravně čistého holandského interiéru.
Stoep taky definuje to, kdy se z vašich problémů stávají jejich problémy. Pokud se držíte na chodníku, nechávají vás místní být. Tam jste problémem města. Zkuste ale nějak neukázněně – například odhazováním odpadků – zasáhnout jejich osobní prostor na stoep, a uvidíte tu melu.
Stoep funguje jako místo pro odpočinek, posezení a popíjení kávy. Protože domy v centrech měst nemají předzahrádky, lidé si na tyto plošiny dávají květináče a popínavé rostliny. A schůdky a zábradlí běžně slouží k uzamčení jízdních kol.
)
Španělské okénko příležitostí
Jak poznat, že jste se ocitli ve Španělsku? Jedním z výrazných prvků typických pro zdejší architekturu jsou tzv. reja. Co to je? Zjednodušeně řečeno, kované mříže před okny. Často mírně vysunuté, vypouklé, z profilu fasády ven. Proč? Umožňují zachovat bezpečnost domácnosti i při větrání otevřenými okny. Díky nim mohli obyvatelé nechat masivní dřevěná okna dokořán otevřená po celou noc, aby do kamenných domů proudil chladný vzduch, aniž by hrozilo vloupání.
Tím je asi řečeno všechno podstatné, protože ve Španělsku jsou opravdu pořádná vedra. A noční větrání je jednou z mála možností, jak jim vzdorovat. Adaptačních prvků proti letnímu horku mají samozřejmě španělské domy ve své stavební DNA zakořeněno mnohem více, ale zamřížovaná okna jsou vidět na první pohled. A Španělé si pochopitelně dávali záležet na tom, aby ten první pohled stál za to.
)
Velmi zdobné kování
Kování mříží muselo vyniknout nad sousedy. Zdobností, úpravností. Za každou cenu. Což často opravdu stálo celé jmění, na úkor vybavení zbytku interiéru. Vtípky a narážky na to, že na některých domech jsou nejcennějším prvkem jen ty mříže, jsou typické právě pro Pyrenejský poloostrov. Mříže reja jsou vůbec silně „kulturně“ zakořeněné. Už proto, že historicky souvisely se dvořením, námluvami.
)
Mladíci si mohli – až do časného rána – z ulice zamilovaně špitat se slečnami skrze taková zamřížovaná okna. Tomu většinou rodiče nebránili. Husté mřížoví bránilo těsnějšímu tělesnému kontaktu, dívka si po takové noci probděné rozprávěním zachovala počestnost. Někdy samozřejmě místo vyznání přiletěla skrze mříže i sprška vody. Ale i to se v horké španělské noci dalo chápat jako osvěžující. Mříže Reja se na oknech udržely, i když ono původní pelar la pava – námluvy přes mříže – už v posledních letech hodně upadá.
)
Nekoukejte mi na manželku, komáři!
Španělskou podvečerní romantiku střídá italská žárlivost. Jinak se to ani nazvat nedá, protože typicky italský architektonický prvek se jmenuje gelosie. A to v překladu prosím pěkně znamená „žárlivost“. Čistě konstrukčně jde o vnější dřevěné okenice, jejichž lamely jsou mírně nakloněné, nebo u pokročilejších variant polohovatelné.
K čemu je to dobré? Je to italský příspěvek k regulaci světla a tepla v obytných domech. Způsob, jak větrat a stínit, aniž by bylo třeba odhalovat z interiéru příliš. Italští znalci architektury ale nijak neskrývají, že tento prvek měl původně chránit ženy v domě před zvědavými pohledy cizích vilných mužů z ulice. A to jak ve dne, tak i večer. Ani silueta svlékající se ženy osvětlená plamenem svíčky neměla být vidět!
)
Ujalo se to. Ne nutně kvůli tomu žárlivému střežení, ale i proto, že dřevěné okenice dokonale blokují přímé sluneční paprsky, a zároveň propouštějí čerstvý vzduch do interiéru, čímž dům přirozeně ochlazují. Když ve Florencii anebo kdekoliv v Toskánsku pár tuctů takových gelosií uvidíte, jistě vám vytane na mysl, proč jsou všude převážně v zelené barvě. I to má historické vysvětlení.
Gelosie totiž byly natírány „laciným“ pigmentem, barvami obsahujícími sloučeniny mědi a arzenu. Které pak měly ten typicky zelenkavý odstín. Ano, bylo to poněkud toxické, ale s přidaným efektem. Věřilo se, že tyhle jedovaté okenice odpuzovaly hmyz, komáry. A ano, dnes v současném pojetí památkové péče se vyžaduje, aby bylo zachováno tradiční barevné schéma. Zelená barva pořád vede, jen místně se setkáte s odstíny hnědé, šedé nebo černé.
)
A hodí se doplnit ještě jednu zmínku z historie. O Francouzích. Ti si totiž velmi rádi připisovali i ty objevy architektonických prvků, s nimiž mnoho společného neměli. A zrovna tak se v 18. století rozhodli, že si přisvojí vynález gelosie. Přestože je prokazatelně už o dvě století dříve používali Italové. Francouzi jim ovšem začali říkat jalousie, a tvářili se, že to celé vymysleli oni. Než se jim tedy celá Evropa začala vysmívat, že „Francouzi vymysleli žárlivost“.
Nakonec se Francouzi chytli za nos, a ze svého nároku na objev ustoupili. A místo toho navrhli „vnitřní žaluzie“.
Zdroj: Wikipedia, OxfordDictionaries.com
