Mýt si po práci na zahradě ruce mýdlem, to se tak nějak rozumí samo sebou. Důvodem ale není jen to, že bychom se štítili trochy té zdravé špíny. Ona nemalá část té špíny je i hodně nezdravá a agresivní. Půda je totiž domovem řady bakterií a plísní, které jen čekají na svou příležitost.
Zahrada, to je něco jako ostrůvek odpočinku. Naše starosti sem sice jdou s námi, ale není tu na ně čas. Pořád je co dělat a aktivní smysluplnou činností odsuneme trápení někam do pozadí. Venku si hezky provětráme si hlavu a přijdeme na jiné myšlenky. Jdeme sem, když počasí dovolí, nemáme-li co dělat anebo naopak když je toho kolem k dělání až moc. Je to zkrátka ukázkový nástroj proti stresu, terapie nenáročná a každému bez rozdílu věku přístupná. K té zasloužené chvále musíme přidat malý, ale zato důrazný vykřičník.
Zahradu proto vnímáme jako rajský a bezpečný prostor. K ráji má možná blízko, nicméně úplně bezpečná tedy rozhodně není. Ve své podstatě je totiž celé to zahradnické hobby, ať už ho berete jako zábavu nebo smysl života, hodně nehygienickou záležitostí. Byť je ta zahrada „vaše“, jen vám ve skutečnosti nepatří. A nejrůznější organismy, které ji také za svou považují, práci a pobyt na ní činí potenciálně zdraví ohrožující. Vážně a bez legrace.
)
Zabiják neočkovaných zahradníků
Začneme naprostou klasikou, bakteriemi Clostridium tetani. Za nimiž stojí děsivá reputace v podobě onemocnění. Tetanu. Který si opravdu a nehezky umí pohrát s vaším kosterním svalstvem, a ve finálních fázích bolestivé nemoci vás křečemi dokáže poskládat jako origami. Celé se to neobejde bez nepopsatelných bolestí, praskajících kostí, zástavy dechu či srdce. Za plného vědomí. To smrtí končící šílené divadlo přitom začíná dočista obyčejně.
)
Malým povrchovým zraněním, škrábnutím či říznutím, kterým bakteriální infekce pronikne do těla. A kde se pak ona Clostridia začnou nekontrolovatelně množit, aby v průběhu 4-21 dní začala produkovat toxiny. Stačí k tomu opravdu málo, a zrádnost vychází i z toho, že inkubační doba mezi zraněním a následky může být poměrně dlouhá.
Trochu mylně se dnes dává tetanus do spojitosti se zraněnými, které utržíte od rezavých hřebíků. Ale tím skutečným „domovem“ těchto bakterií je půda ve vaší zahradě. Zvlášť, jestli hnojíte hnojem. Protože Clostridia se do půdy dostávají ze zažívacího traktu, střev živočichů. Tetanus se lidově nazývá „růže“, právě proto, že píchnout se o trny okrasné rostliny není žádný kumšt, a zrovna růžové keře bývají silně hnojeny.
Na tyhle potvůrky ale narazíte všude, i když jste třeba sami nic nehnojili. Prostě si tam nějaké zvířátko před lety odskočilo na velkou, a bakterie tam od té doby čekají. Na koho? Na zahradníka, který není proti tetanu očkovaný. Případně na zahradníka, jehož očkování už dávno propadlo. Ono se totiž musí tu a tam, nejdéle jednou v cyklu patnácti let, musí obnovovat.
Pomůže jen prevence injekcí
Ten rozdíl mezi někým, kdo má tetanovku řádně za sebou a je naočkovaný - a tím, kdo ji nemá - je velmi prostý. Život anebo bolestivá smrt. Žádná přirozená imunita ani jiné mezistupně tu moc nejsou. Pokud sníte o svobodně anarchistickém životě bez nařízení, lékařského dozoru a injekcích s očkováním, o životě stráveném na organicky hnojené zahrádce, je tetan tou nemocí, na kterou za 10-15 let zemřete.
)
Něco na uklidnění? Očkování proti tetanu je u nás povinné, takže katastrofa nehrozí. Ale v dospělosti si musíte (spolu s vaším ošetřujícím lékařem) hlídat, zda nepotřebujete přeočkovat.
Ještě jedna malá odbočka do zahraničí: jestli jste se třeba někdy náhodou přistihli při brblání o tom, proč se třeba v zapadlých afrických vesnicích víc nerýpají v zemi a nepěstují si víc jídla – je to často právě proto, že oni očkovaní proti tetanu zhusta ještě nejsou. A tak pro ně rýpání v zemi často končí onou bolestivou smrtí.
Být zahradníkem je sice navýsost pohodové hobby, ale riziko možné tetanové infekce je u tohoto koníčku konstantní. Riskovat se nevyplácí. Myslete na to, že tuhle včeličku s očkováním ve svém vlastním zájmu snést musíte. A dohlédněte třeba na své blízké zapomnětlivé důchodce, kteří se taky rádi rýpou v hlíně. Clostridium tetani je zabiják, kterého se nevyplatí podcenit.
Kompost v pytli je zabiják
Hodně specifickým případem, který je ale dnes v době pytlovaných substrátů a balených kompostů silně na vzestupu, je výskyt Legionelly. Také milujete tu vůni čerstvé prsti, rozbalené dávky kompostu? Prosím, ve svém vlastním zájmu, nečichejte k ní. Tahle inhalace může být i smrtící.
V igelitovém pytli, rozehřátém od sluníčka i teplotou rozkladu organické hmoty, je ta vysrážená vlhkost ideálním bydlením pro Legionella pneumophila. A ta vám může uchystat takový zápal plic, že už se z něj neproberete.
)
Tyhle bakterie byly doma v tropických bažinách - odtud jejich jméno, byla to původně „nemoc legionářů“ - se zabydlely v úsadách teplovodních potrubích, bojlerech a klimatizacích. Všude tam, kde je teplo s stojatá voda. A postupně si našly cestu i do zapařených hromad kompostů a substrátů. Nikdo jejich přítomnost v prodávaném substrátu nekontroluje, být tam nemusí, ale mohou.
A pokud teď máte těžko na hrudi, kašlete jako o závod a přemýšlíte nad tím, kde jste k tomu přišli – když jste naposledy jen cosi kutili na zahradě s přesazováním – můžete být u příčiny celého problému. K substrátu, který doputoval k pytli, se zkrátka nečichá.
Na zahradu sice nechodíme s rouškou (naštěstí), ale ty vůně a pachy bychom si měli tak nějak odříct. Vdechnutím si do plic můžete dostat i plíseň z rodu Aspergillus. Má ráda horko, ale v lidském těle se jí moc nelíbí. A tak se pokouší doslova prohlodat ven. Většinou se s ní vypořádá váš imunitní systém, ale u starších lidí a osob s oslabenou imunitou a může být tahle vnější nákaza klidně smrtelná.
Plicní léze, které ve finále vypadají podobně, jako u rakovinou stiženého kuřáka, pak dokáží vyvolat i bakterie Actinomycetes. Jejich domovem může být zapařené seno. Z každého příštího nádechu vám udělají velmi nepříjemný a namáhavý zážitek. Ne nadarmo se tomuto onemocnění, vnější alergické alveolitidě, říkalo „farmářské plíce“.
V čekárně jedné ordinace se tak mohl se stejnými obtížemi sejít dýchavičný horník, co dny trávil zalezlý v prašném podzemí, i zemědělec, který tráví celé dny na čerstvém povětří.
)
Toaleta pro hlodavce
A poslední kousek do série? Vzpomínáte ještě na ta „zvířátka, které si na vaši zahradu odskočily na toaletu“? Přes den po nich nemusí být ani stopy, ale v noci mezi záhonky klidně mohou tancovat a nepoznáte to. Zvlášť u městských zahrad, kde je takovou libůstkou pravidelný pohyb malých hlodavců, myší a potkanů. Ti si teritorium a cestičky značí močí. A ta moč v sobě často nese bakterie Leptospira interrogans.
)
Když to zkrátíme, tam na konci je poměrně nepříjemná infekce, která způsobuje bolesti hlavy, horečky, zimnici, zvracení, žloutenku. A později pak selhání jater, ledvin a zánět mozkových blan. Co stálo na začátku? Tam byla nejčastěji hlodavčí močí kontaminovaná voda. Která se mohla do lidského těla dostat, když jste si třeba nějaké to drobné poranění omyli v barelu a nedezinfikovali ho.
Nápovědou tu pro ošetřujícího lékaře moc není inkubační doba, která trvá 6-20 dní. Těžko pro něj zjišťovat, že jste si před skoro měsícem opláchli zpocený obličej v kádi, a proto teď máte nemoc typickou pro povodňová údolí Bangladéše…
Hlodavce je navíc poměrně nesnadné přesvědčit, že na vaši zahradu nepatří. Chce to odstranit jim zdroje potravy (nedávat zbytky z kuchyně na kompost, zrušit krmítko pro ptáky), nastražit pasti, pořídit kočku… a zakrývat nádoby s vodou.
Podtrženo sečteno – i když si někdo myslí, že zahradničení je tím nejnudnějším koníčkem pod sluncem – je to zatraceně riskantní hobby. Přijít k nemocem, které hubí Afriku, zabíjely legionáře v tropech anebo likvidovaly celé středověké sýpky, je tu velmi snadné. Zahrada je vaše hájemství, místo k uklidnění a dosažení harmonie. Ale myslete na to, že úplně bezpečné není.
Zdroj: NCBI.nlm.com, CDC.gov, GOV.uk, thorax.bmj.com
