Domy ze staré dobré Anglie připomínají minulost. V tom také tkví jejich síla. Háček je ovšem v tom, že té minulosti už dnes nejde příliš rozumět. A to jim dost výrazně ubírá na efektu. Rysy tradičních viktoriánských stavení totiž povětšinou nedávají současnému uživateli smysl. Dílem proto, že se toho kolem změnilo tolik.
Člověk zpravidla vnímá tok času jen svou vlastní perspektivou. Pamatuje si to, co zažil v dětství. Byť to už bylo dávno. Vyprávění svých rodičů už bere jako hodně vzdálené vzpomínky, přičemž zážitky jejich dětství už nereflektuje. A což teprve takové vyprávění seniorů. To je pro soudobého posluchače datované tak dávno, skoro jako kdyby vyprávěli o středověku. A když přidáte ještě jednu vrstvu toho „pra“, ještě další starší generaci?
)
)
)
)
Tam už kontext kolektivní paměti a vzpomínek nesahá. Dětství našich pra-pradědů jde úplně mimo nás. Jenže právě to byla doba, kdy se viktoriánské domy v Anglii stavěly. Tedy ve Viktoriánském období, široce vymezeném dobou vlády královny Viktorie, mezi lety 1837 až do roku 1901. A v té době rozmachu Británie, průmyslových inovací a rostoucí střední třídy, se stavělo pro docela jiný svět. Jak jiný?
Na příkladu domu: dnes můžete koukat na viktoriánský dům a vidíte ho jako řadovku. Ale v době, kdy vznikal, stál na samotě. Dnes je součástí úzké ulice a komplexu uzavřených dvorů, ale když vznikal, stál mezi stodolami, u mělkého rybníka. Není to jen o tom, že teď už nesvítíme petrolejkami, máme elektřinu, kanalizaci, wi-fi a ústřední topení. U těch historických domů se změnil celý kontext.
Stavěli to tak proto, že to jinak tehdy nešlo
Architekti z londýnského studia Turner Architects se to, byť to lehké není, snaží chápat. A u řešených projektů ze staré dobré Anglie (vyjádřeno nejen geograficky, ale i věkem staveb) se pokouší na kontext reagovat. V zásadě přitom odlišují dvě sféry jednoho problému „nepochopitelnosti“ viktoriánských domů.
Tou první jsou věci, které byly postavené proto, že to tehdy nešlo postavit jinak.
)
Je to celý soubor dobových řešení, která pramenila z toho, že tehdy prostě nebyla k dispozici jiná řešení. Ano, viktoriánská dutinová izolace (vzduchová mezera mezi dvojitou zdí) dnes nedává smysl. Ale tenkrát neměli vnější zateplení z polystyrenu. Viděno dnešní optikou, ony dnes fatálně energeticky neúsporné zimní zahrady a výklenky sloužily tehdy jako velmi praktický pokus zužitkovat z domu prchající teplo a přitom do něj pustit trochu venkovního světla.
)
)
Druhou věcí jsou nepochopitelnosti, které plynou z minulého kontextu stavby. Ty vysvětlují, že okna jsou někde umístěna právě proto, že dříve vyhlížela na krásnou svěží loukou, na níž se pásly koně. Teď ovšem hledí slepě do protějšího domu, nebo na parkoviště. Podobně pak působí odtažitě cihlami uzavřený mikro-dvorek. Že dřív za tou zídkou byla polní cesta a stromořadí?
V Turner Architects se snaží při svých rekonstrukcích měnit to, co se už dnes dá pokročilejší materiálovou technologií zastoupit a nahradit. A snaží se restaurovat, oživovat a podporovat to, co plyne z původního kontextu stavby.
)
)
Dům SW9, jejich nedávný projekt, je toho věrným příkladem. Jejich úkolem bylo „znovuobjevit smysl“ kdysi pro celý dům tolik určující viktoriánské terasy. A napojit ji funkčním způsobem na život domácnosti, která zdánlivě nemá využití pro spoustu těch zbytečných mezi-prostor, průchodů, chodeb.
Zdroj: Turner Architects + Interiors
Foto: Adam Scott
