V nedokonalosti je krása, i v zahradě (Foto: Shutterstock) Zobrazit fotky zobrazit 18 fotek

Pohledy na pozemky ve vlastnictví lidí se zásadně různí. Od brunátné poznámky horkem omráčeného manžela evidentně vášnivé zahrádkářky nakupující v zahradnictví, že by vše nejradši zabetonoval a byl by klid, až po lidi, co by nejraději svou zahradu ani neoplocovali (a mnozí to i dělají) a nechali ji pozvolně splynout s okolní přírodou. Posviťme si na pozemky, parcely, zahrádky a sady tak trochu filosoficky. Prostě několika úvahami, které jsou vzdáleně inspirovány autory, na jejichž díla již nelze uplatňovat autorská práva.

Kdysi jsme si jako mladší s přáteli pohrávali s myšlenkou (a vůbec ne originální), že planeta Země je jeden živý organismus, jakási velryba, která pluje vesmírem jako nesmírném oceánu a již z dálky zpívá. Pak jsem si jednou pustil na internetu audiovizuální záznam skoku z dosud největší zaznamenané výšky a k svému překvapení jsem zaslechl zvuky, jako by planeta zpívala ptačími hlasy. Pustil jsem to znova kolegyni, slyšela totéž, nebyla to má halucinace. 

Ale kdo ví, jak a kdo to video zpracoval a o jaké šlo zvuky. Já tam nebyl. A o tom, co slyší na oběžné dráze kosmonauti, jsem již vůbec nikde nic nečetl, neslyšel… Je to pro mne záhada, dosud nerozluštěná, i když má určitě spousta lidí v této otázce jasno. Tedy alespoň subjektivně.

V každém případě se ale tady na Zemi rádi uchylujeme do svých malých světů. A právě jimi jsou i naše zahrádky. Relaxujeme zde, odpočíváme, zahradničíme, učíme se, ukrýváme se před světem, provozujeme své koníčky, pozorujeme, pokoušíme se o výpěstky a vždy užasneme, co všechno na nás příroda vlastně opět nachystala, aby nebyly takové, jak jsme si představovali. A naopak, když to nečekáme, na nás vystrčí holou zadnici tak neuvěřitelným plodem, že musíme chápat: tady nejde o naše snažení, snad jen trochu, ale především o ni samu.

 A v tu chvíli tak trochu rozumíme Kainovi a nezřídka litujeme, že jsme raději nezačali chovat na lukách dobytek, který bychom pak mohli prodat za tučné peníze, že jsme se raději nestali bankéři, finančními magnáty, obchodníky se starožitným uměním, prostě něčím, co přináší zaručenější zisk. Řehole rolníka, zemědělce, zahrádkáře, zahradníka, je prostě často urputná a útrpná. 

Zahrádkář však dosahuje jiných odměn než Ábel za svou tučnou obětinu Bohu. Do útrob dobytka nevidíme, nespatříme jeho mikrosvět, konečný vesmír jednoho těla, zato v zahradě máme mikrosvět doslova na dlani každý den. Jedna velká, dlouhá, nikdy nekončící modlitba jako poděkování pestrosti života. A to bohužel Kain nepochopil.

Každá zahrada je součástí jednoho ohromného celku. A pokud dovedeme planetu rozčlenit na kontinenty a kontinenty na další části, pak je každá zahrada součástí krajiny. Krajiny, která nemá státních a politických hranic, mění se postupně, pozvolna, tu rázem a radikálně, skokem, aby zas pozvolně plynula. 

V té krajině je každá její část nezastupitelná, nenahraditelná a přesně tak by měla do krajiny zapadnout zahrada, stejně jako by měla i samotná zahrada tvořit jeden harmonický celek, funkční buňku či orgán, jak jen to chcete vnímat. Metafory patří básníkům, obrazy malířům a pokud již dochází slova i barvy a tvary, přichází hudba. V zahradě ševelení listů a zpěv ptactva nebeského. Šumění a drilkování vody, zvuk kamínku, když pleskne o hladinu…

V zahradě by se prostě nic nemělo snažit poutat ohromnou pozornost, zastiňovat ostatní, dominovat a překřikovat. Prsit se, vychloubat, vysmívat, očerňovat, pomlouvat a znevažovat. Zahrada není volební plakát ani řečnický pult, zahrada není PR agentura či cílová rovinka závodu, ale život ve všech svých pravidlech, zákonitostech i prapodivnostech. 

Zahrada není o zákazech a nepokořitelných postupech, zahrada se mění, modeluje, stejně jako celý svět kolem nás. Druhy dříve cizokrajné, jsou již zdomácnělé a další přicházejí. Některé druhy původní ztrácí vhodné podmínky k životu a ustupují. Udržet je při životě začíná přinášet čím dál tím větší námahu. 

Mnohdy jsme překvapeni, pozorujíce své okolí, že nacházíme rostliny, které tam prostě dříve nepatřily, že naši sousedé stále častěji pěstují třeba ačokču (žádní škůdci, choroby, neskutečná klíčivost a plodnost) vedle paprik, že se pomněnky z našeho záhonu rozšířily i na trávník a louku za plotem atd. Vše má svůj smysl, stačí se dívat, pokládat si otázky a hledat odpovědi.

A co víc. Když budujeme zahradu, máme jedinečnou možnost pracovat i na své osobnosti. Potlačit vše, co na sobě nenávidíme a snažit se splynout s tím, co milujeme, po čem toužíme, však nesobecky. 

Hezky to zní, ale skutečnost? Zahrada je odrazem nás samých na hladině, naším zrcadlem, jež není radno rozbíjet. Co spatříme v tom zrcadle, jsme my sami. A jeho rozbitím dosáhneme jen jediného – nepoznáme se blíže a proto pak nemůžeme chápat ani okolní svět, jehož jsme součástí.

Zapomeňte na pouhou krásu a dokonalost, i věci nedokonalé jsou krásné a věci krásné nedokonalé. Zapomeňte na přesné geometrické útvary, na pravoúhelnost a přímé linie, taková příroda není. A pokud, pak jen v dílčích detailech celku. 

V přírodě nenajdete dokonale rovné čáry, byť to tak může z dálky vypadat, geometricky přesné kruhy a koule, příroda si s geometrií pohrává, stále ji mění, nemodlí se k ní, nectí ji jako nějaký svatý grál. A každý dokonalý tvar hned zase rozbíjí. To po nás zůstávají pokusy, které se nakonec vždy ukazují býti zcela nedokonalé. Dříve či později. A takové měly ambice!

Zahrada je především hra, bytí hrou, radostí ze života, pohybu, prostoru a všech vjemů okolo nás. I z nich se však můžeme vypnout. Stačí si lehnout do trávy ve stínu stromu a usnout. Ani nejsou třeba dlouze trénované meditační techniky. Prostě si své zahrádky přizpůsobme, ale začleňme je do okolí, do souvislostí. Nezapomeňme, že nejsou opuštěnými ostrovy, i když máme zrovna ve své povaze zaměřovat se především na účel. Dejme pozor, aby nebyl samoúčelný.

Líbil se vám tento zahrádkářský článek? Přečtěte si třeba další zajímavý text o permakulturních zahradách.