Alice City mělo být nové Tokio pod Tokiem. Plán podzemního města však zůstal na papíře

Jen si stěžujte na to, že na pořízení bytu v Praze byste museli začít z celé výplaty šetřit už předloni. Jen si stěžujte na to, že se v nabídce realit hlavního českého města objevují za horentní sumy i zobytněné suterény a garsonky velikosti pokojíků. Japonci by se tomu smáli. Ty ceny by totiž zmíněné nemovitosti v Tokiu dělaly super-laciné, a rozměry našich garsonek jim připomínají rodinné apartmány jejich zbohatlíků.

Formát bydlení v japonské metropoli je zkrátka nastavený jinak, a už dlouho. To, co se dá nazvat Velkým Tokiem, širší městskou aglomerací, totiž v sobě nese až osmatřicet milionů obyvatel. A samo jádro vlastního města? Tam s hustotou 6 376 lidí na kilometr čtvereční žije čtrnáct milionů obyvatel. Děsivé, že?

Ceny bytů (a jejich rozměry) tomu pak samozřejmě odpovídají. Ne tedy, že by se s tím lidé z Tokia nepokoušeli něco udělat. Jen ne každý nápad, který se kdy pokusili uvést do praxe anebo ho aspoň zvažovali, se ukázal být pro řešení přínosný. Zrovna myšlenka, se kterou to v roce 1989 zkoušela Taisei Corporation, neprorazila a zůstala jen na papíře. Přesto až do dnešních dní nepřestává fascinovat.

V krátkosti, v 80. letech stálo Tokio nadneseně řečeno, na křižovatce. Muselo se rozhodnout, kudy dál. A neméně obecně řečeno, své přehuštění a přeplnění, neúměrnou zástavbu a extrémní zasídlení, mohlo v principu řešit dvěma různými způsoby.

Tím prvním bylo „vyhnat město do výšek“. Zkrátka přestat si na stavbu mrakodrapů jen hrát, ale udělat z nich hlavní typ zástavby v centru. Protože to byl způsob, jak efektivně na jednotku plochy naměstnat co nejvíce lidí. A ta druhá varianta? To samé, jen v bledě modrém. Tedy nevyhnat město do výšek, ale do hloubek. Nestavět nové Tokio nad Tokiem, ale nové Tokio pod Tokiem. Dát vzniknout první světové podzemní metropoli.

Zastáncem druhé, méně tradiční varianty, byl Hanamura Tasei. Majitel obří stavební korporace, podniku s téměř dvousetletou historií. Pan Hanamura věřil tomu, že pod zemí to dává víc smyslu než nad zemí. Tokio se v té době taky intenzivně potýkalo se záplavami, povodněmi, zemětřeseními. Katastrofami, které docela pravidelně devastovaly městskou infrastrukturu. A tohle mělo být řešení.

Začalo to vlastně o šest let dřív, kdy korporace Tasei byla pověřena průzkumem plánů a studiemi proveditelnosti na zahloubení městské infrastruktury. To jednak mělo silnice, železnice a metro ochránit před povodněmi a otřesy země, a současně to mělo „ušetřit“ prostor pro výstavbu na povrchu.

Pozorní čtenáři jistě namítnou, že metro už tak nějak z principu pod zemí vede. Jenže korporace Tasei měla promyslet, zdali je možné celou tu povrchovou a lehce podpovrchovou dopravu „zakrtkovat“ ještě níž. Silnice i železnice, všechno by bylo v tunelech vedoucích v hloubce sto metrů pod zemí. Onen projekt - říkalo se mu Geofrontier – byl hodně přepjatý, ale atraktivita mu nechyběla.

Ani špetka reálnosti.

Například do padesáti metrů hloubky zavrtaná městská vodní sila a přečerpávací systémy G-Can (které jako jeden z mnoha inženýrských divů Tokia skutečně postaveny byly), už tehdy ležely na stole a chystaly se k realizaci. Tokio ani nemělo problémy s hloubením kilometrů tubusů pro nové metro.

Pokud šlo o techniku a dostupné zdroje, těžko byste v 80. letech hledali na Zemi jiný stát než Japonsko, který by něco takového mohl vytvořit. Pan Hanamura Tasei šel ale ve svých úvahách o kousek dál. Proč jen hloubit ve stometrové hloubce silnice a železnice (aby se se na povrchu uvolnily stavební parcely)? Proč tam rovnou nezačít pod zemí stavět celé město.

Masivní, podzemní, kavernózní. propojené komplexními dómy, které by nejen pojmuly tu dopravu, ale i obytné, pracovní a rekreační účely. Podložím Tokia je skála a jílovec. Nic, co by takovému inženýrskému zápalu představovalo překážku. Odhadované náklady? To snad ani nemá cenu psát. Vzduchem létaly miliardy jenů.

Základní vizí, pilotním krokem, bylo vytvoření hlubokého kruhového výkopu, jakési obří studny, jejíž dno by leželo 80 metrů pod povrchem. Ta „studna“ by měla průměr 50 metrů. Na jejím vrcholku by byla obří (to snad ani nemá cenu psát, protože „obří“ tu bylo všechno) skleněná kopule, která by až na dno propouštěla světlo.

Celý tenhle výkop by se stal vlastně jakýmsi do země zahloubených mrakodrapem. Po jeho obvodu by byla rozestavěná podlaží s byty a kancelářemi. Světlo by do nich vedlo skrze kopuli, plus samozřejmě dokonalé umělé osvětlení a uměle řízené klima. Tam někde dole, na dně, by probíhaly ony dopravní tepny. Vedoucí do dalších takových studní. Anebo do dalších podzemních prostor, s další zástavbou.

Jak moc divné to bylo? Když odhlédnete od toho, že to celé mělo vězet pod zemí, tak to vlastně mělo být docela obyčejné moderní japonské město. I tam se mimo naznačené koridory cest a chodeb nedostanete, pevné překážky vymezují prostor. Že by vám chyběla obloha nad hlavou? Tady by se nebe digitálně promítalo na strop. A bylo by pořád nádherné, bez mráčků.

Zápory takové podzemní konstrukce? Cena, která je 2 – 4x vyšší, než na povrchu. Což ale i vzhledem k tehdejším cenám nemovitostí v Tokiu vlastně nehrálo roli. Klady? Například úspory na vytápění. Protože podzemní sídlo mělo mít stabilní teplotu mezi 13-15 stupni Celsia. A hlavně tu byl fakt, že podle tehdejších odhadů mělo do roku 2000 70 procent japonského obyvatelstva žít ve městech. Takže by se tenhle koncept aspoň mohl vyzkoušet, a později být příkladem pro Japonsko i zbytek světa.

O projektu, představeném v roce 1989, se opravdu hodně mluvilo. Podle pohádky Lewise Carrola Alenka v říši divů bylo neoficiálně přejmenováno na Alice City, Alenčino město. To proto, že leželo na dně (opravdu „obří“) králičí nory.

Tasei Corporation se do studií a plánů pustilo s gustem, pan Hanamura se v tom záměru opravdu viděl. Zkoumána byla trojice sekcí. Tzv. Městský prostor, dále prostor Kancelářský a nakonec Infrastructure Space, dopravní terminál. Šlo o to, že tyto tři segmenty by se asi v podzemí v návaznosti na sebe opakovaly nejčastěji. Průzkum aktivně podporovala japonská vláda i tokijská radnice, ale stavitelská Tasei též na výdajích nešetřila.

Do výzkumu vrazila 429 milionů jenů z vlastní kapsy.

A bádali nad tématem tak soustředěně a dlouho…. Až zjistili, že to zrealizovat zatím nepůjde.

Projekt Alenčina města byl z mnoha hledisek atraktivní. Už jen fakt, že pod zemí se výrazně snižuje riziko zemětřesení. „Třicet metrů pod povrchem jsou otřesy o jednu třetinu až jednu sedminu slabší než to, co se odehrává na povrchu,“ říkal Hanamura. Ale jiná rizika tu byla intenzivnější.

Například požáry. Každý segment nového města by kvůli bezpečnostním předpisům musel být schopen úplné „izolace“, oddělení přepážkami. A evakuační schodiště – protože výtahy by v případě požáru stály (vedoucí vzhůru, přes 12 pater) - by byla překážkou záchraně lidských životů.

Navíc, to je taková laická zajímavost, je prý na každém takovém projektu nejnákladnější ta vertikálně dolů prokopaná díra – horizontální podzemní výkopy už tak drahé nejsou – ale poptávka po únikových schodištích, tedy řadě dalších vertikálních výkopů – záměr nezměrně prodražovala.

Překážkou byla i legislativní hlediska. „Podle současného japonského práva má vlastník povrchu práva na pozemek, vztažená od povrchu ven až do vesmíru, a dolů do středu Země,“ vysvětloval Hanamura. „Vláda se snaží změnit zákon, aby zabránila vlastníkům pozemků blokovat podzemní výstavbu, ale zatím neúspěšně.“

Zkrátka, futuristický projekt podzemního města, nového Tokia pod Tokiem, realizován nebyl. Byl to nápad, který měl své silné i slabé stránky. Pro svou nákladnost ale nakonec zůstal pohřbený pod zemí. Zatímco ceny nemovitostí na povrchu Tokia dál rostou až do nebes. Pro Česko by to ale mohla být zajímavá inspirace, pořádné tunely tady taky dělat umíme.

Zdroj: Wikipedia.org, Newscientist.com, ČeskéStavby.cz, Time.com