Čekanka čili cikorka, rostlina se staletou tradicí, jejíž pěstování nabylo průmyslových parametrů

Voňavé čekankové kávě se skutečně říkalo cikorka (od latinského Cichorius) a její tradice u nás začíná zhruba v 19. století. Dnes již dlouho známý komerční název cikorky je Melta! V 19. století se na našem území čekanka (Cichorium intybus) pěstovala ve velkém a právě za válek a potravinových krizí (jinak se také říkalo hladomoru) byla konzumována jako náhražka kávy. 

Ano, náhražka, ovšem v porovnání s kávou se cikorka pyšní řadou zdravotních benefitů. Vlastně nemá žádná negativa. V dnešní době se kromě nápojů z kořene čekanky, určených pro lidi holdující zdravé výživě, prodávají i kvalitní extrakty.

Každodenní pití několika šálků kávy není zrovna zdraví nejprospěšnější. Pravá káva nás sice probudí a navodí energickou náladu, problémem je však právě kofein, který nás probouzí. V kombinaci s dalšími látkami, které efekt kofeinu ještě umocňují (např. synefrin) pak dochází v našich tělech k vyplavování adrenalinu, kortizolu a vylučování cukru do krve. Kofein je vlastně stresorem, čili látkou způsobující stres, byť si myslíme, že nás „naladí na tu správnou vlnu“.

Dát si proto kávu po ránu, kdy jsme zcela v klidu a pak po obědě, je naprosto v pořádku, popíjet však mnoho šálků kávy po celý den, to již představuje zdravotní problém. A pít kávu ve velkém na ohromný stres, pokud jsme mu vystavováni, to je již naprostý nesmysl a vlastně zlozvyk podobně jako třeba kouření cigaret. 

Kofein nás navíc připraví o kvalitní spánek, naruší cirkadiální rytmus a uvolňování hormonů, jež nás uklidňují a připravují naše tělo na hluboký spánek. Teprve za hlubokého spánku regenerujeme a naše tělo se detoxikuje, přičemž se zkvalitňuje jeho výživa (anabolické procesy). Časté pití kávy také narušuje žaludeční sliznici, která je kávou drážděna nežádoucím způsobem.

Čekanka je vlastně v podobě kávovinového nápoje náhražkou v mnoha ohledech. Nahradila totiž nejen pravou kávu, ale také mnoho set let starou tradici popíjení nápojů z obilovin. Obilné nápoje přitom nefungovaly pouze jako takzvané životabudiče, ale hlavně jako lektvary léčivé. Ječmen, žito a různé druhy semen a kořenů byly využívány již ve středověku a mezi nimi se používal právě i kořen čekanky.

V dnešní době známe sušený a dále zpracovávaný kořen čekanky pod mnoha různými názvy. A hlavním důvodem, proč se vrací na naše stoly a stolky, do šálků, hrnečků, konvic a skleniček, jsou zdraví prospěšné účinky. A také fakt, že čekanka prostě neobsahuje kofein. To nejlepší z čekanky si dokonce můžeme zakoupit i v podobě kapslí. Navíc se využívá i poddruh čekanka listová.

Zásadní je především vysoký obsah vlákniny inulinu, který způsobuje až nebesky modré zbarvení květů. A právě květy jsou spolu s listy léčivé v podobě výluhů a čajů. Čekanka přitom kvete dosti dlouho, zhruba od června až do října a v přírodě na ní narazíme doslova všude, od luk až po pole, okraje cest, zahrady a rumiště. Do čajů a výluhů se navíc využívají nejen květy a listy, ale právě i kořeny čekanky. A třeba blašírované listy čekanky se používají i k přípravě či dochucování salátů (čekanka listová).

Dokonce lze pojídat i vařený kořen čekanky jakožto významný zdroj sacharidů, ale právě i již zmíněného inulinu, což je druh škrobu, který není tráven trávicí soustavou jako běžný sacharid a proto nezvyšuje hladinu krevního cukru. Diabetici to určitě znají, zbystřit by však měli i lidé s chronicky zvýšenou hladinou krevního cukru (třeba při chronickém stresu).

Inulin je navíc přirozeným prebiotikem, což znamená, že prospívá střevním bakteriím, pro které je přirozenou potravou. A právě dobrý stav a množství střevních baterií ovlivňuje i snižování tělesné váhy (významně ovlivňuje ukládání tělesného tuku) a usnadňuje trávení potravin. Doporučené denní množství vlákniny kolem 30 gramů při současné dietě zvládne opravdu málokdo. V jednom šálku čekankové kávy máte hned 2 gramy vlákniny!

Svou sladkou chutí přitom inulin chutně oslazuje pokrmy, aniž by byla zvyšována nežádoucím způsobem jejich energetická hodnota. A to v konečném důsledku pomáhá udržovat zdravé hladiny LDL (čili tzv. špatného cholesterolu). V konečném důsledku pak snížení hladiny LDL snižuje i krevní tlak. Pro lidi trpící hypertenzí je čekanka doslova zázrak. Navíc v tomto směru pomáhají i rostlinné polyfenoly. Ty jsou navíc i antioxidanty a bojují s řadou chorob (diabetes, osteoporóza, rakovina, srdeční onemocnění apod.). Ovlivňují přitom řadu metabolických procesů v těle.

Snižovat tělesnou hmotnost pomáhají také olygofruktosacharidy, látky s podobnými vlastnostmi, jaké má inulin. Společně ovlivňují hladinu hormonu grelinu, který dává lidskému mozku informace o pocitech hladu. V neposlední řadě je významný i obsah vitamínů a minerálů v čekance (hlavně zinku, magnesia, manganu, vápníku, draslíku, vitamínu A, B-6, C a K). Čekanka též detoxikuje játra, žlučník a slezinu a posiluje funkce ledvin, snižuje zánětlivé procesy v těle, pomáhá se zácpou a jinými střevními potížemi, podporuje kvalitu a růst vlasů, hojí záněty očních spojivek (stačí vyplachovat nálevem z čekanky), podporuje imunitu a správnou funkci tlustého střeva a ulevuje při artritických bolestech. Čekanka je prostě bylinný zázrak.

Čekanka obecná (Cichorium intybus) pochází ze Středomoří, zdomácněla však v mnoha oblastech Evropy, Austrálie a Ameriky. Je to bylinka s jemnými světle modrými (až nebesky modrými) květy. Kvete od července do října a za vegetační období může vyrůst až do 1,5 metru a pokrýt plochu cca až 60 centimetrů. Listy má podlouhlé, rostoucí ve spodní části rostliny. Květy rostou naopak z květních úborů, které raší v horní polovině rostliny. Čekanku řadíme mezi trvalky.

Ve světě známý poddruh čekanka listová je pěstována jako zelenina a právě tento poddruh má vynikající detoxikační účinky. Svým vzhledem připomíná hlávky zelí a pěstuje se pod zemí podobně jako chřest (a nebo ve vodě či živném roztoku, ale vždy ve tmě).

Čekanka je křehká bylinka, která osvěží a ozdraví náš jídelníček po celý rok. Z kořenů si přitom můžeme snadno rychlit puky i v zimě. A má to jednu přednost, venku pěstovaná čekanka je nahořklé chuti, zatímco puky rychlené ve tmě mají chuť velice jemnou. Čekanka je přitom tradiční tuzemskou polní plodinou. Známo je ale více druhů čekanek: čekanka určená k rychlení (Witloof), čekanka hlávková zvaná Zuckerhut a endivie (Cichorium endivia) letní a zimní neboli eskariol.

Jednotlivé druhy čekanky tvoří přízemní růžici listů nebo pevnou listovou hlávku, všechny se přitom navzájem ochotně kříží a to dokonce i s čekankou plevelnou a léčivou bylinou čekankou obecnou.

Všem čekankám je vlastní lehce nahořklá chuť, kterou nesou právě látky prospěšné pro trávení a funkci žlučníku, ovšem i chladuvzdornost a vůbec odolnost k méně příznivým podmínkám pěstování a také k chorobám. Právě čekanka určená k rychlení (Witloof) pak vítězí v zemích, kde odmítají nahořklou chuť. Odrůdy této čekanky s protáhlou hlávkou (pukem) totiž ztrácejí příliš ostrou nahořklou chuť takzvaným bělením (etiolizací). Jde o proces, při kterém se puky nechávají vyvíjet v naprosté tmě, kde nemohou vytvářet chlorofyl. Hořká chuť mizí a konzistence je křehká. Zároveň se dosahuje vysokého obsahu vitamínu C a provitamínu A.

Díky rychlení navíc lze puky sklízet v zimě (od listopadu do dubna), navíc je můžeme pěstovat i v chladu, čili bez energetických nároků a přitom zaberou minimum prostoru. Odpadá i nebezpečí zvýšeného obsahu dusičnanů, rostliny totiž využívají své vlastní zásoby živin, které byly v létě uloženy v kořenech. A právě z těchto důvodu nabylo rychlené pěstování čekanky doslova průmyslových rozměrů. Čekanka je pěstována v ohromných halách, kde jsou kořeny čekanky umístěné ve vanách v několika patrech a vany jsou naplněné živným roztokem. Nic víc není třeba. A toho samého můžeme doma dosáhnout i ve svém sklepě, komoře apod., přičemž stačí nádoby s rašelinným substrátem. Jednodušší a dokonalejší je však pěstování ve kbelících s vodou, do které kořeny postavíme ve svislé poloze těsně vedle sebe. Navrch pak natáhneme černou neprůsvitnou fólii a to je vše. Hladinu vody udržujeme do cca 2/3 výšky nádoby a optimální teplota je 18 °C, při ní nám puky dorostou do sklizňové kvality za 3 až 4 týdny. Při nižších teplotách to trvá déle. Puky vybereme a odřízneme i s patkou hlavy kořene (aby se nám nerozpadly). Kořeny pak zkompostujeme a nebo zkrmíme domácím býložravcům.

Čekankové puky též získáme ze semínek, která vysejeme na venkovní záhony později na jaře (květen až červen), jelikož dřívější výsevy vybíhají do květu. Řádky volíme 30 cm od sebe a vzešlé rostlinky jednotíme na vzdálenost 10 cm, čímž dosáhneme dostatečně silných kořenů čekanky, ale ne zase příliš. Příliš silné kořeny totiž tvoří při rychlení nežádoucí rozvětvené puky. Kořeny pak sklízíme v říjnu (vyryjeme vidlemi), necháme je pár dní na záhoně chráněné před mrazem (bílou netkanou textilií) a poté odřežeme nať cca 3 cm nad hlavou tak, abychom nepoškodili vegetační srdéčko. Před uložením sklizených kořenů do sklepa vytřídíme ty, které jsou tenčí jak 3 cm v průměru, vytvořily by se z nich podřadné puky. Ideální jsou kořeny silné 4 cm a dlouhé 25 až 30 cm. Velmi dobře se dokonce skladují v polyetylenových pytlích. Před rychlením uřízneme dlouhé špičky kořenů (zarovnáme je na stejnou délku), načež kořeny vyčnívají nad hladinu vody stejně. A pozor, pravidelně přilévaná voda nesmí nikdy zatopit hlavy kořenů.

Sklizené puky dál skladujeme v naprosté tmě, ideálně v obalu z černé fólie. Prostě nesmí zezelenat, čímž by zhořkly. A pozor, křehká struktura vyžaduje jemné zacházení, jinak se nám budou na pucích tvořit otlaky.

Zdroj použitých fotografií: Shutterstock