Zoufalí lidé dělají zoufalé věci. A vojenští inženýři, ve dvouletém předstihu asistující při tvorbě plánů pro Den D, zoufalí skutečně byli. Úspěch Operace Overlord, jak bylo označeno připravované spojenecké vylodění v Normandii, totiž závisel na jednom stavebně-technickém řešení. Řešení, které ovšem dosud ještě neexistovalo.
Na Paříž, na Berlín!
Nejprve trocha snivé vojenské teorie: masivní baráž děl spojeneckých lodí a kobercové bombardování naruší a rozbijí obranné linie Atlantského valu. Pak se do nepřáteli ostřelovaných kotlů několika vybraných pláží statečně z výsadkových člunů vrhnou vojáci, kteří s menšími či většími obtížemi překonají překážky, minová pole i zátarasy z ostnatých drátů. Hrdinně se probijí k betonovým pevnůstkám, zpacifikují jejich obsluhu a postupně propojí dobyté sektory v jedno celé území, jež poslouží jako předmostí pro invazi do nacisty ovládané Evropy.
A pak? „Přeci dál, na Paříž, na Berlín!“ chtělo by se říct. Jenže právě tady zela velká taktická mezera v plánování. I kdyby se nakrásně to vylodění podle teorie vyvedlo, celé křehké předpolí by nebylo možné udržet a další postup zajistit bez zásobování. Logistické počty byly neúprosné a už na papíře zaškrcovaly jakoukoliv naději na průlom.
)
Všechno mohlo ztroskotat na zásobování
Tabulkově sepsaná denní spotřeba proviantu, přepočítaná na jednoho spojeneckého vojáka během vedené ofenzivy, činila 45 kilogramů. A rozpočítáno do tisíců spojeneckých vojáků, nebo rovnou do celých divizí? Bez munice, jídla, techniky, zbraní, zdravotnického materiálu a všemožných pomůcek nebylo možné vést dlouho žádný boj. Tisíce tun proviantu každodenní spotřeby bylo třeba dostat do Normandie efektivně. A to tehdy šlo jen „lodní cestou“.
Což byla podstata celého zádrhelu. Velké přepravní lodě s dostatečnou kapacitou pro přepravu vojenských zásob nemohou zakotvit a vykládat proviant jen tak někde. Potřebují solidní přístav. A nedalo se jednoduše počítat s tím, že se velký přístav podaří Spojencům dobýt hned první den vylodění. Na zásobování se mohla „kousnout“ celá Operace Overlord, jak už dříve názorně a krvavě dokázal pokus s vyloděním u Dieppe.
)
Přístav na počkání
Současně bylo zřejmé, že moře u pláží – na nichž se linkovaly plány na vylodění – nebyla způsobilá ke kotvení a vykládce materiálu. Přepravní loď by musela zakotvit na míle od břehů, přeložit náklad na plavidlo s menším ponorem, a to by se muselo přiblížit, kam by příliv dovolil. A každá bouře, nemluvě o útocích nepřátelského letectva, by takové komplikované, zdlouhavé a riskantní zásobování utnula.
Ti (zoufalí) vojenští inženýři tedy museli vyřešit, jak pro potřeby zásobování vytvořit celý nový přístav tam, kde nikdy žádný neexistoval. A to ještě v čase, který byl ke splnění takového stavebního úkolu naprosto neadekvátní. Stavba, která běžně trvá roky a žádá si docela jiné podmínky, měla být v praxi hotová v řádu dnů. Doslova tedy na počkání. Nedá se však říct, že by při hledání řešení byli tehdejší odborníci úplně bez inspirace.
)
Nápad Winstona Churchilla z roku 1915
V tajných archivech se při troše štěstí dalo narazit na jakýsi návrh „dočasných umělých přístavů“, jež měly vzniknout u německých ostrovů Borkum a Sylt. A pokud byste ten návrh z roku 1915 prostudovali podrobněji, povšimli byste si, že jej tehdy podával jakýsi Winston Churchill. O nápad tehdy čerstvě zneuznaného prvního lorda admirality (po katastrofální bitvě u Gallipoli Churchill rezignoval a vstoupil do armády) nikdo nestál, a tak celý koncept skončil u ledu.
Ale vida, kdo je britským premiérem v roce 1942? Ten samý Winston Churchill!
Který byl přirozeně nadmíru polichocen tím, když mu byl k vyjádření předložen jeho někdejší zamítnutý plán. Pochopitelně, že ho schválil. A zvláštním memorandem mu taky přiřknul nejvyšší stavební prioritu. Zadání bylo až typicky churchillovské: „Mola pro použití na plážích se musí umět pohybovat nahoru a dolů s přílivem. Problém s kotvením je očekávatelný, ale musí být zvládnut. Vypracujete jeho nejlepší možné řešení. Nehádejte se o tom. Problémy se ukážou samy.“
Hotovo, vymalováno.
)
Obří betonová skládačka
Pokud jde o konkrétní stavební plány, ty v zásadě vznikly ze dvou různých – ale prý stejně dobrých - prováděcích návrhů. Připravili je civilní stavební inženýři, pánové Guy Maunsell a Hugh Lorys Hughes. Dohromady je pak „sešil a přepracoval“ tým odborníků pod vedením brigádního generála Bruce Whitea. Ale i když byl nápad schválený, charakter staveb jen potvrzoval počáteční zoufalství inženýrů. Šlo totiž o stavby z betonu, které měly být na místo vznikajícího přístavu dotaženy.
)
Ale aby to nevyznělo příliš zkratkovitě: Systém přístavu, nazvaného Mulberry, se skládal z mnoha komponent. Nejprve byla vytvořena řada vlnolamů, a to tak, že se na místo nejprve dopravily staré lodě a řízeně se potopily. Poté následovalo několik obrovských betonových kesonů. Šestipatrových dutých kolosů, z nichž každý vážil 6000 tun. Jejich kódové označení znělo „Phoenix“, a byly na místo dotaženy, zapuštěny, aby zpevnily potopené lodě.
Dalším konstrukčním prvkem byl masivní vlnolam, který chránil břeh. A též přibyla ukotvená mola, vytvořená z pontonů. Na nich pak byla položena flexibilní silnice. Celkem bylo k vytvoření dvou přístavů Mulberry – jednoho u pláže Omaha pro americké síly, druhého u Arromanches pro britské a kanadské invazní síly - použito přes 400 tažených komponentů, z nichž každý obsahoval několik mol.
)
Jeden byl zničen bouří, druhý vydržel
Po praktické stránce tento systém umožňoval to, co se prve nezdálo být možné. Tedy přímou vykládku proviantu z „velkých“ lodí, ovšem bez dalších transportních mezistupňů. Skoro jako v normálním přístavu. Americký Mulberry neměl dlouhého trvání. V polovině června ho zasáhla bouře, prý ta nejhorší za posledních 40 let. A docela ho poničila, vyřadila z provozu. To britsko-kanadský (lehce podlézavě pojmenovaný Port Winston) ale sloužil dál, a postupně byl využit k přepravě 2,5 milionu mužů, půl milionu vozidel a přes 4 milionu tun proviantu.
)
Pozůstatky přístavu Mulberry jsou viditelné dosud
Hodí se asi zmínit, že Německo „nechalo“ v Atlantském valu od Španělska po Norsko nějakých 45 milionů tun betonu a 2 miliony tun oceli. A celou tu obrannou linii překonaly „plovoucí“ betonové segmenty, dosahující hmotnosti asi 600 000 tun.
Když dnes zavítáte k plážím v Arromanches v době odlivu, pořád jsou tu pozůstatky přístavu Mulberry viditelné. Jako jasně patrná připomínka inženýrsko-stavebních dovedností. A skutečnosti, že i když zoufalí lidé někdy dělají zoufalé věci, může to být to nejlepší, co se dá dělat.
Zdroj: Wikipedia.org, xman.cz Paisley.is, TheTelegraph.co.uk
)
)
