Lanýže rostou i v naší přírodě, sbírat je ale nezkoušejte, pokuty jsou vysoké

Před chvílí mi volala žena, jediný profesionální zahradník v naší rodině, a říká. „Ryla mi tu prasata a koukám, že je pod zemí něco, co vypadá jako brambory.“ „Hele, ty mě ale dneska už pěkně štveš,“ syknu. „Ještě najdi hvězdnatec Archeův, vzácné rosnatky a potkej rysa. To jsou samozřejmě lanýže. Ne sice ty ceněné, drahé, se kterými se obchoduje za velké peníze, ty u nás nerostou, ale jedlé jsou také. Bohužel je sbírat nesmíš, úřady by to ocenily pokutou až 50 tisíc korun.“ Abych doplnil, dopoledne mi poslala fotku takové divné houby, jak říkala, a jestli je má po práci sebrat, že jich na kraji parku potkala spoustu. Marně v okolí roky hledám místo, kde by rostly syrovinky, nejaromatičtější a nejchutnější houby, jaké snad existují (tedy kromě lanýžů), tu a tam nějakou potkám. A ona rovnou nůši. Prostě mě dneska pěkně štve, závidím. A lanýže jsem nenašel ještě nikdy. Moje houbařské ego je silně pochroumáno. Chci tím říct, že září je měsíc výsostně houbařský, tedy když vyjde počasí. A letos vyšlo! Báječně! Ještě ale zpět k lanýžům. Ve skutečnosti našla houbu zvanou kořenovec žlutavý, který je jedlý jen v malém množství jako koření a chráněn není. Střevo básnické bohužel nahrazuje fakta představivostí.

Houbaři jsou zvláštním výkvětem našeho národa zahleděným do svých úlovků. Pravidelně slýcháte třeba „Našel jsem 135 hřibů, mám 68 syrovinek, 220 lišek“. Na rozdíl od rybářů a jejich tááákhle velkým kaprem však jde o naprosto přesnou matematiku, tedy součet. Násobků a dělenců již houbaři obvykle schopni nejsou a ani odečítání jim také příliš nejde. Než z počtu 135 hřibů odečíst jediný červivý, to jej raději donesou domů (aby pak v hospodě nelhali) a až doma vadné hříbky zamíří na kompost. Třeba ve Velké Británii by vám pak na nápad jít na houby řekli, že za války se houbami otrávilo několik jejich předků a nikdy to nevezmou do úst.

Mezi českými houbaři je však jedna kategorie, kterou tak nějak bytostně nesnáším, totiž houbokopové. Slušný houbař nechá na svém místě vždy ty nejmenší houby, aby dorostly (a klidně i pro někoho jiného), načež se nepídí po dalších úlovcích, když naplní s sebou do lesa donesenou nádobu, nejčastěji košík. Zato po houbokopech zůstává v lese spoušť. A nedejbože, aby některý z nich objevil tajná místečka k přírodě i jiným houbařům šetrnějších zaslepenců. Vypálit pelechy a knajpy houbokopů, zatočit s nimi stejně jako se zlatokopkami. Smrt houbokopům! Vydrancovaný les pak prodají za mrzký peníz, úlovky se zabalí, odvezou do zahraničí a zpět se vrátí v podobě super drahých výrobků. Vězte, že když najdete místo, kde lze sklidit třeba stročky trubkovité (černé lišky), za třetinkovou sklenici naloženého stročka, kde je ostatně jen pár houbiček, zaplatíte klidně i několik set korun. Ovšem ve výkupu dostane houbokop jen drobné žebrovné za kilogram. Opravdu v hloubi duše cítím zášť k různým zoufalcům, kteří plundrují lesy, aby měli na pivo.

Ale co se týká lanýžů, klidně houbokopům nakukávejte, jakou mají hodnotu, jen ať je přinesou do výkupu. A pak dostanou tučnou pokutu. Zaslouží si ji! Vy to však nedělejte. Tedy alespoň ne u nás. Kdybyste chtěli zbohatnout sběrem lanýžů, potřebujete nejprve psa, ale ne ledajakého. Psa na sběr lanýžů vycvičeného, což není vůbec levná záležitost. Předně potřebujete k jeho výcviku lanýže a také místo, kde rostou. Navíc i zemi kde je smíte sbírat. Každý si snadno spočítá, na kolik by ho přišel rok výcviku vlastního psa třeba v Itálii. Italové dokonce využívají vlastní plemeno, italského vodního psa neboli romaňského vodního psa či lagotto romagnolo. Jedinci tohoto plemene jsou doslova přeborníky ve vyhledávání lanýžů, bez výcviku to ale nejde ani v jejich případě. Napadá mě odvážná myšlenka, že ideálním hledačem lanýžů by vlastně byl bývalý policejní psovod, který cvičil pejsky na vyhledávání drog, případně záchranář cvičící své hafany na vyhledávání lidí z trosek.

Dříve se k vyhledávání lanýžů využívala prasata, mělo to ale háček. Psi lanýže neradi, zato prasátka tuze ráda. Nalezený lanýž přitom nesmí být jakkoli poškozen ani psem. Lanýže se přenáší velmi opatrně z místa nálezu ve speciálním váčku v mošně a poté se čistí speciálním štětečkem. Kilogram nejvzácnějších bílých lanýžů (jsou mnohonásobně dražší než běžné černé lanýže) může stát dokonce až 100 tisíc korun, cena navíc roste s velikostí lanýže. Lanýže jsou vlastně jakýmsi kaviárem mezi houbami.

Druhů hub je po celém světě takové množství, že nemůže všechny znát žádný mykolog, natož český houbař s kudličkou, košíkem a pro jistotu ještě velkou plátěnou taškou, kdyby se náhodou konala velkosklizeň. Lanýže jsou však unikát, fenomén a ceněná obchodní komodita. Co na tom, že lanýže na vlastní oči většina lidí nikdy nespatří. Dokonce ani v luxusní restauraci je často neuvidíte, pouze ochutnáte miniaturní množství tohoto krasavce. Navíc vlastně lanýže vůbec nevypadají pěkně. Taková muchomůrka červená je oproti těmto v hlíně si lebedícím zemědělcům vesmírnou královnou krásy. Bílé lanýže (tedy ty nejcennější) vypadají na první pohled jako zašpiněné brambory. A ani s vůní to není kdovíjaké. Jsou cítit vlhkým zahnívajícím listím, ostatně rostou v listnatých lesích. Navíc prý voní také potem kromě vůně česneku a medu. Ovšem po očištění a rozříznutí je to jiná…

O dosti atraktivněji vypadají hnědé až černé letní lanýže s vrásčitým povrchem. Oproti tomu bílé zimní lanýže mají povrch dosti hladký a bramborovitý, zato jsou kvalitnější, chutnější, aromatičtější a ceněnější. Sezóna lanýžů začíná na konci července až začátku srpna. Někdy lze lanýže nalézt i částečně na povrchu, jelikož je vyhrabou divoká prasata. Chuť lanýžů je prý jedinečná a zcela nezaměnitelná s čímkoli jiným. K Nejcennějším lanýžům patří například francouzské či italské, obecně pak jde o houby z jižních částí Evropy, tedy zemí okolo Středozemního moře. Zde nalezené velké exempláře končí nejčastěji v dražbách. V roce 2007 byl v italském Toskánsku nalezen bílý zimní lanýž o hmotnosti 1,5 kg, který byl vydražen na neuvěřitelných 330 tisíc amerických dolarů. Říká se mu lanýž století, kopačák mezi lanýži, Ronaldův sen.

Nejlepší aroma mají lanýže v době nejvyšší zralosti a najdeme je nejčastěji v hloubce 15 až 30 cm pod povrchem půdy. Samozřejmě i lanýže žijí v symbióze s kořeny některých stromů (mykorhize), nejčastěji jde o duby, buky, habry, lísky, topoly a smrky.

Lanýž (Tuber) je rodem vřeckovýtrusných hub, který se vyskytuje především ve Středomoří, třeba v italských regionech Piemonte, Marche, Umbria, Abruzzo a Molise, ve francouzském Périgordu a na Istrijském poloostrově. Zde lanýže rostou nejčastěji v dubových a jiných listnatých lesích, většinou ve vápenité půdě s mírně zásaditou reakcí půdního roztoku.

Plodnice jsou typu tuberothecia, což je druhotně uzavřené apothecium. Tvar mívají nepravidelně kulovitý až bramborovitý, hrbolatý až bradavičnatý, barvu bělavou, žlutohnědou nebo šedočernou. Nacházejí se pod zemí v hloubce přibližně 15 až 30 cm. Psi identifikují lanýže v půdě tak, že cítí chemickou látku dimethylsulfid, která je produkována v plodnicích lanýžů. Kromě zavrhnutých divokých prasat a dnes oblíbených psů lze k vyhledávání lanýžů využít také mušky rodu Suillia. Ty totiž tvoří roje nad místy s výskytem plodnic lanýžů.

Lanýž černovýtrusý neboli zimní (Tuber melanosporum) roste v mykorhize s dubem (hlavně s dubem pýřitým), habrem, lískou a lípou. Konzumuje se také méně aromatický a méně ceněný lanýž letní (Tuber aestivum) a lanýž piemontský (Tuber magnatum), jehož aroma je naopak ostřejší. A právě lanýž letní (tedy ten černý) se vzácně vyskytuje i na našem území. Lanýže jsou v některých zemích také pěstovány, k čemuž je využíváno lesíků nebo sadů, kde je tato houba očkována, hovoříme o takzvaných lanýžárnách. Pěstován je především lanýž černovýtrusý čili zimní, v případě lanýže letního by se to tolik nevyplácelo. V kultuře lanýže zimního je lanýž letní považován za plevel. Okolo hostitelského stromu lanýže vytváří kruh s omezenou vegetací, francouzsky se mu říká br?lé, italsky pianello.

Bílý lanýž je konzumován výhradně za syrova, protože tepelnou přípravou slábne jeho výrazná chuť. Například lanýže nastrouhané na topince se nazývají bruschetta. Staří Římané lanýže pekli, vařili v červeném víně a jedli s olivovým olejem. Přidávali je do polévek a paštik. Později se lanýži začala kořenit kuřata, zapékaná husí játra, pečená masa, paštiky a salámy. Vyrábí se lanýžový kečup a prodávají se lanýžové konzervy.

A zmíněný kořenovec žlutavý (Rhizopogon luteolus)? Roste u nás v červnu až říjnu, nejčastěji po silných deštích. V malém množství lze houbu použít jako koření. Vykytuje se dosti vzácně ve skupinách v písčitých borech těsně pod povrchem půdy. Po silných deštích mohou plodnice vyčnívat nad povrch, případně mohou být vyhrabány divokými prasaty. Plodnice jsou velké až cca 8 cm, tvaru nepravidelně hlízovitého, bramborovitého, mladé plodnice jsou špinavě žluté, staré olivově hnědé a síťovaně obalené hnědými až černými myceliovými provazci. Na bázi mají plodnice kořínky. Zaměnit lze tyto houby za pestřce, ty ovšem nerostou pod zemí. Taktéž je ale můžeme pouze v malém množství využít jako koření. Zaměnit lze kořenovec žlutavý i s jinými druhy kořenovců. Dojmu, že by mohlo jít o bílý lanýž, se rychle zbavíte, když houbu rozříznete. O vůni nemluvě.

Zdroj: Wikipedia.org, magazinzahrada.cz