Lišejníky pro stromy nepředstavují problém. Nejsou to paraziti, jen oportunisté

Mezi dřevinou a lišejníkem žádná forma komunikace nebo výměna látek neprobíhá. Stromy nemají s lišejníkem bližší vztah, než máte vy se svým svetrem. Lišejníky nevylučují žádné látky, kterými by mohly svůj podklad – ať už je to neživý kámen nebo živý kmen – nějak nahlodat nebo narušit. Dovnitř svého podkladu neposílají nic, zevnitř si nic neberou. Nepotřebují to, protože si vystačí s tím, co vyrobí sami uvnitř sebe. Lišejník si prostě žije nezávisle na stromu.

Oponenturu k tomuto článku najdete ZDE.

Není to škůdce ani parazit, prosím pěkně. Ne, nesnižují výnos žádného ovocného stromu. Jestli se dá jejich charakteru něco zlehka vytknout, tak to, že stromu na kterém se usadí, nijak neprospívají. Ne, neškodí, jen se vezou a strom z toho nemá žádný benefit. Taky se hodí zmínit, že lišejníky jsou tzv. oportunisté. Usadí se tam, kde jsou pro ně zrovna příhodné podmínky. A to je často tam, kde si postává strom, který je letitý, chřadnoucí anebo ve stresu.

Zahradníci – sadaři si to většinou vykládají mylně. Myslí si, že za špatný zdravotní stav stromu může lišejník. Ale ve skutečnosti je to přesně naopak: nejdřív byl strom v nějaké formě stresu, teprve pak přišly lišejníky. Proč lišejníky tedy často preferují právě takové stromy? Inu, v narušených korunách a odhalených kmenech se jim otevírá ideální prostor pro život.

Mohou se tu vystavovat sluníčku a čerstvému povětří, vstřebávat vláhu mnohem snáz, než by šlo v plně zapojené koruně mladého a svěžího stromku. Ale na tom, že strom zrovna není v kondici, nemají žádné osobní zásluhy. Že strom není v pohodě je jim docela ukradené, což možná právě dráždí ty sadaře, kteří se snaží proti lišejníkům zasahovat. Docela zbytečně, protože tam kde se lišejníkům líbí, se budou objevovat pravidelně dál.

Představit si to můžete třeba tak, že strom je něco jako auto s porouchaným motorem, které odstavíte na špalky vedle holubníku. Pochopitelně, že se na kapotě takového vozítka brzy objeví ptačí trus (lišejníky). Výskyt ptačího trusu na karosérii auta množná nevypadá vábně, ale na hybnost vozu nemá vliv. Ten porouchaný motor je pod kapotou. A je jedno, zda takové auto na špalcích zbavíte nánosu trusu – bez řádného servisu kvůli tomu znovu jezdit nezačne.

Navíc - protože stojí v příhodných podmínkách - nejspíš se na jeho povrch ptáci zase podepíšou. I na stromě, který s velkou slávou lišejníku zbavíte, brzy začnou růst nové lišejníky. Ten příměr s autem pokrytým ptačím trusem/kmeny a větvemi stromů porostlých lišejníky je mimochodem docela trefný. Protože pokusy o likvidaci lišejníků obvykle vyústí v ještě větší škody.

Odstraňovat z auta ptačí trus drátěnkou asi neudělá dobře laku. A když letitou hrušeň – která už je ve stresu – pro parádu ostříkáte vysokotlakou wapkou nebo poprášíte měďnatým roztokem (což jsou nejčastěji doporučované metody boje proti lišejníkům), neprospěje to pochopitelně ani stromu. Samozřejmě, že se neúspěch znovu přičte na vrub lišejníkům, ale ty jsou v tom opravdu nevinně.

Sadaři zmiňují, že lišejníky způsobují šupinatost kůry, která nabourává přirozený růst zdravého stromu. A že se kvůli lišejníkům tvoří pukliny v kůře, které je potřeba neustále ošetřovat. Ale ony „pukliny“ jsou odrazem zdravotního stavu stromu a jeho věku. Něco jako vrásky, které s lety prostě přichází. A přirozený vzhled? Ten asi v tomhle vyhraněném pojetí určuje fotka z katalogu, kde jsou ovocnáče jen jakési pastelky, ze kterých si nakládáme do košíků… Je to prostě estetická záležitost.

Plyne z toho, že na lišejníky by se nemělo tolik nadávat. Spíš bychom z jejich „výskytu“ měli mít radost. Protože jsou perfektními ekosystémovými ukazateli. Neuchytí se tam, kde je znečištěné ovzduší. Lišejníky totiž získávají živiny ze vzduchu a nemohou dál filtrovat to, co jednou absorbují. Když je ovzduší znečištěné, zastaví svůj růst. Klidně až do úplného vyhladovění.

Čím pestřejší je sestava lišejníků na vaší zahradě – na kmenech i kamenech, plotech, lišejníky na dlaždicích i střechách – tím čistější pravděpodobně vzduch kolem vás je. A to je dobrá zpráva. Tedy, ne úplně - lišejníkům zvlášť nevoní vzduch znečištěný oxidy síry. Takže po větru od komínů fabriky nebo teplárny neporostou. Ale vzduch prosycený oxidy dusíku, což může být i u močůvkou pohnojeného pole, jim tolik nevadí.

Co dělat, když se opravdu chcete lišejníků na stromech zbavit, ale nechcete přitom nadělat víc škody než užitku? Můžete vyzkoušet zlepšit kondici stromu. Možná pomůže větší zálivka, provzdušnění půdy v celé kořenové zóně, přihnojení. Ale je to spíše bez záruky. Lišejníky ustupují jen nerady, a svým tempem – v řádu milimetrů ročně – dál budou obalovat místo, kde je jim dobře. A protože signalizují jakousi stálost, a jsou dobrým indikátorem kvality ovzduší, není důvod jim v tom bránit jen proto, že pro nás nic nedělají.

Poměrně dlouho byly lišejníky vnímány „trochu divnější forma mechu“. Teprve v roce 1867 jeden učený švýcarský badatel upozornil na to, že lišejník je nejspíš o dost složitější forma koexistence dvou či více biologických druhů. Přesněji, že je to symbiotické propojení mezi houbou a/nebo řasou či sinicí. Další výzkum pak poukázal na to, že nejde o úplně férovou symbiózu dvou organismů, ale spíš hodně specifickou formu oboustranné výpomoci. Která se podle lišejníků nazývá lichenismus. A stačilo si počkat dalších 150 let, aby současný moderní výzkum rozšířil naše poznání ještě o třetí organismus, který v téhle partě taky hraje svou roli. Kvasinky. Takže s nějakým definitivním poznáním lišejníků pořád nemáme hotovo, a budou nás ještě nejspíš nějakou dobu překvapovat.

Zdroj: ZahradkarskaPoradna.cz, NasDum.eu, ČeskéStavby.cz, extension.PSU.edu, TreeHugger.com, APnews.com