Když už vás jednou cesty zavedou do rovin stepí Astrachaňské oblasti, zpravidla tou poslední věcí, kterou očekáváte, je zjevení v podobě dvacetipatrového majáku. Už proto, že nikde široko daleko, kam jen dohlédnete, není po vodě ani stopy. Jen vyprahlá krajina pouště. Co je to za vtip?
Následek působení lidí na životní prostředí
Není to ani tak vtip, jako spíš velmi názorná ukázka toho, jak dalekosáhlý dopad mohou mít lidé na své životní prostředí. Ta anomálie majáku na souši, kterému se podle nejbližší vesnice říká Vyška – anebo podle zadavatele stavby Petrovský – má vlastně docela prosté vysvětlení. Ačkoliv ho teď od vody skutečně dělí dobrých třicet kilometrů, vznikl v době, kdy kolem ještě byla voda.
První maják ve Vyšce začal být stavěn v roce 1721, na základě dekretu cara Petra Velikého. Šlo o stavbu dřevěnou, dohotovenou roku 1722. Jednalo se o zařízení usazené nikoliv na souši (která je dnes všude kolem), ale na ostrově Četyre Bugra, tedy Čtyři kopce. A ve své nejpůvodnější podobě vlastně stálo u samého ústí řeky Volhy do Kaspického moře.
)
)
Posvícení na dalekou cestu
Z toho starého majáku jste mohli sledovat čilou obchodní přepravu a též vojenské transporty, během probíhajícího perského tažení. Maják měl tehdy klíčovou roli. Ústí totiž bylo mělké a plné nebezpečných písčin. Stavba pomáhala s navigací v místech, kde se kvůli jen třímetrové hloubce musel překládat náklad. Fungovalo to vcelku dobře.
Časem se ale ukázalo, že dřevěná konstrukce je poměrně zranitelná vůči častým kaspickým bouřím a divokým větrům, což si vyžádalo opakované opravy a rekonstrukce v průběhu 18. a na začátku 19. století. Historii starého dřevěného majáku pak velmi rázně ukončila ničivá bouře – prý snad dokonce hurikán – v roce 1852. A protože byl maják veden v administrativních záznamech jako „stavba strategická“, přistoupilo se hned k plánování obnovy.
)
Plánování, nikoli však realizaci. Na tu došlo až po četných průtazích, v roce 1872. A dokončena pak byla o čtyři léta později, pod vedením Ředitelství majáků Kaspické pánve. Nový maják se vyznačoval robustní osmibokou cihlovou věží, štíhle se zužující směrem nahoru. A tyčila se od bílého kamenného soklu až k mohutné kovové lucerně, usazené za ochozem na vrcholu. Až nahoru pak do výšky 60 metrů vedlo točité litinové schodiště.
Maják je, ale kam se poděla voda?
Zmínky se k tomu vyplatí dvě. Ta první je spíše technická: o světlo se tu staral tzv. Fresnelův optický přístroj, poháněný ropným olejem, produkující jasné bílé světlo viditelné až do vzdálenosti třinácti námořních mil (tedy asi čtyřiadvaceti kilometrů). A druhá zmínka? Inženýři už tehdy museli tušit, že tahle masivní stavba nikomu moc velký užitek nepřinese.
Vody Kaspického moře totiž už dlouho ustupovaly. V době dohotovení majáku už nebyly Vyšky na pobřeží a Čtyři kopce nebyly ostrovem. A ano, maják už měl k pobřežní linii taky docela daleko. Na počátku 19. století pak bylo zřejmé, že voda je tu natolik mělká, že se stala pro dosavadní říční přepravu nezpůsobilou. Přístav, určený pro překládku proviantu, byl několikrát posunut a nakonec uzavřen.
Jednou postavený maják se musí provozovat dál
Jednou postavený maják samozřejmě Rusko provozovalo dál. Ale vody Kaspického moře ustupovaly takovým tempem, že prakticky každé léto se posunuly o půl kilometru dál od majáku. V roce 1930 už neměl maják pro koho svítit – lodě z Kaspického moře by už k němu nedohlédly. A stavba, která byla vystavěna k tomu účelu, aby odolávala vlnobití a dravým větrům, se ocitla uprostřed pouště.
V 90. letech se malinko připomněla světu, protože začala být využívána jako vysílač rozhlasové stanice. Ale tahle renesance neměla dlouhého trvání. Maják Vyšky – či Maják Petrovský - od té doby stojí uprostřed ničeho. Dnes je národní technickou památkou a slouží jako památka rané kaspické plavby a též jako neobvyklá turistická atrakce.
Zdroj: random-times.com, vietnam.vn, odditycentral.com
