Zatímco turisté obdivují tajemné obrazce vyryté do peruánské planiny Nazca, skutečný technický zázrak se skrývá přímo pod jejich nohama. Důmyslný systém šachet, tunelů a kanálů přiváděl vodu z podzemních toků na pole a umožnil rozvoj zemědělství tam, kde ročně spadne jen minimum srážek.
Zapomeňte na ptačí perspektivu, další poklady jsou pod zemí
Planiny v peruánské Nazce dnes turisté obdivují hlavně z výšky, protože jen z „výšky ptačího letu“ pořádně vyniknou ony magicky působící obrazce, obrovské geoglyfy. Obrázky a mnohdy komplikované geometrické tvary, které tu do země nakreslili a vyskládali příslušníci místní domorodé kultury.
Méně už se ví o tom, že celá náhorní planina Nazca chová ještě jeden pozoruhodný unikát. Takový malý velký zázrak architektury, který svou stavební náročností dost možná překonává záhadology fascinující čmáranice na povrchu. Jde o zavlažovací systém, který se skrývá v podzemí a na povrch vystupuje vlastně jen na několika málo místech. Jmenuje se puquios. Vznikal v době, kdy ještě planina Nazca tolik nepřipomínala poušť, ale úrodnou a obdělávanou krajinu. Dílem právě díky tomuto propracovanému zavlažovacímu systému.
)
Jak se sbírá voda?
Ten fungoval tak, že na místech „přirozeně zavodnělých“ – například na svazích hor, na kterých každé jaro odtávaly masy sněhu – byly vyhloubeny hluboké vertikální šachty, vlastně takové sběrné studny, které tu tající a z úbočí hor stékající vodu jímaly, a které vedly až na úroveň spodní (podzemní) vody.
Pod těmi šachtami pak vedla v mírně svažité linii vykopaná štola, kanál, který vedl vodu pod zemí až k místům, kde bylo vody zapotřebí. A někde u toho cíle pak kanál vystupoval na povrch, jako otevřené řečiště. Odkud se voda dál rozváděla systémem zavlažovacích rýh. Takhle na papíře to zní jednoduše a nenáročně, ale ve své podstatě jde o systém nesmírně propracovaný.
)
Téměř bez údržby
Jednak proto, že domorodí obyvatelé, indiáni, celý ten systém budovali tak, aby jeho údržba byla minimální. Stavěli ho tak dobře, aby nevyžadoval další zásadní úpravy a dodatečné zásahy. Tunely a štoly – vysoké jeden až dva metry - byly velmi důmyslně zpevněny kamennými deskami, a jejich výdřevu zajišťovaly otesané kmeny odolné dřeviny huarango. Česky se jí říká naditec bledý (Prosopis pallida).
Asi nejnápadnější součástí takového puquios jsou přístupové šachty, ojos. Jsou přibližně 12 metrů hluboké a mají podobu zakroužené spirály. Tou se dalo pohodlně dostat k vodě – podobně jako u studny – a současně sloužily jako vodosběrný a přístupový prvek. V oblasti Cantalloc, vlastně jen pár kilometrů od turisty obdivovaných obrazců na planině Nazca, jsou takových zemních spirál desítky. Tam, kde vodovodní systém vystupoval na povrch – ať už v ústí takzvaných kochas, rozvodech či nádržích – byla koryta pečlivě vyskládána kameny, které bránily sesuvům půdy a zanášení.
)
Stavění zídek nasucho a skládání kamenů do korýtek nezní jako kdovíjak náročná práce, ale rozhodující tu jsou inženýrské a hydrologické mechanismy, které za touto prací stojí. Obyvatelé planiny sice tyto své akvadukty dělali jen ve vzdálenosti stovek metrů (zatímco třeba kanáty v Íránu mají desítky kilometrů), ale indiáni jimi řešili komplexní hydrologickou situaci v odlišných podmínkách.
Komplexní hydrologické řešení
V regionu Nazca totiž stéká voda z andských ledovců a hor dolů do údolí, kde se kvůli extrémně poréznímu, štěrkovitému podloží téměř okamžitě vsákne a teče dál jako podzemní tok. Nazcánci tak nemuseli kopat kilometry hluboko do nitra hor. Voda už v jejich údolích byla, jen tekla kdesi pod jejich nohama. Indiáni „hledali“ vodu pod zemí a svými puquios pak přesměrovávali celé podzemní řeky, které sváděli do propracovaného a komplexního kanalizačního systému.
Primárním cílem puquios nebylo transportovat vodu na obrovskou vzdálenost – jako tomu bylo u íránských quanátů anebo římských akvaduktů - ale vyzvednout ji a přiblížit povrchu dříve, než odteče hlouběji do podloží anebo do oceánu. Podzemní galerie fungovaly jako obří drenážní potrubí, které „nasávalo“ prosakující podzemní vodu z okolního štěrku a pomocí mírného sklonu ji vyvedlo ven do otevřených zavlažovacích kanálů a nádrží.
)
Peruánské puquios pak nepřímo doprovází ještě jeden prvek, který dráždí záhadology. Jsou to zdánlivě nekonečné pásy a pruhy povrchových zahloubení, linie jamek, táhnoucí se po okolí. I to je ale součást vodovodního systému. Protože tato pásma nehlubokých pravidelných děr „přizvedávají“ vzlínáním podzemní vodu tak, aby neklesla podložím příliš hluboko, a dostala se k drenážním vrstvám kanálů puquios.
)
Pro život v pustině
Celé je to nesmírně chytré, vzhledem k tomu, že tento systém dávali dohromady v 5. století našeho letopočtu. Znalosti tehdejších stavitelů o regionální hydrologii, bez nějakých geologických radarů, dálkového satelitního mapování a hydrologických průzkumů musely být pozoruhodné. Puquios nejsou jen jakýmsi potrubím, ale komplexním vodosběrným, drenážním a rozvodným mechanismem, díky němuž ale indiáni dokázali v končinách, kde se průměrné srážky pohybují (dříve to bylo o něco více) na 10 milimetrech ročně, provozovat setrvalé zemědělské hospodaření i na „planině připomínající dnes poušť“. Vyžili z toho, co odtálo z hor, protože to dokázali velmi sofistikovaným způsobem stáhnout a akumulovat v systémech puquios.
Vedle takového architektonicko-inženýrsko-hydrologického počinu se už nějaké obrazce na planině Nazca nezdají být nějak mimořádné a zásadní. K tvorbě „obrázků“ stačilo jen odkrýt svrchní vrstvu tmavého kameniva, pod nímž se nacházel zerodovaný světlejší povrch. Zato přesvědčit všechny hory v okolí, aby sváděly vodu na pole? To už je mnohem větší kumšt.
Zdroj: Botany.cz, Wikipedia.org, Archeology.org, Yahoo.com
)
