Projekt je to docela malý, ale zajímavý svým dosahem. Hloubkou, chcete-li. Jde totiž o studnu, na kterou se zapomnělo. A dílo slovinských architektů ji dokázalo velmi sympatickým způsobem znovu připomenout.
Hlubina paměti
V srdci Bohinjského údolí, ve vesnici jménem Stara Fužina, se díky architektům ze studia OFIS vrátila do života místní komunity dávno zapomenutá studna. Už ne tedy jako zdroj vody, ale spíš jako připomínka minulosti, hlubina paměti. To proto, že ona sedm metrů hluboká šachta, kdysi pečlivě vyskládaná kamenem, už patřila k dávno zapomenutým. Nevědělo se o ní dobře pět století. Tedy tak dlouho, že už si žádný z vesničanů vlastně ani nepamatoval její existenci.
)
)
)
)
To, co kdysi dávno udržovalo vesnici při životě, tedy dávno zmizelo z paměti. Ta paměť se ale nedávno opět připomněla, když se přes náměstí ve Staré Fužině budovala nová silnice. A během skrývek zeminy a zarovnávání terénu vykouklo zpod radlice bagru ono pravidelné kamenné okruží. Minulost zamžourala do světla přítomnosti. A co teď s tím? Pár betonových překladů by to nejspíš vyřešilo rychle, ale ves v horách na příliš snadná a příliš rychlá řešení nikdy stavěná nebyla.
Historicky byly vesnické studny ústředními body komunity
I proto, že tu mají k minulosti velmi jímavý vztah. Historicky totiž byly vesnické studny více než jen infrastrukturou, kusem nějakého mobiliáře. Byly ústředními body komunity, místy výměny, vyprávění příběhů a rituálů. Tady se přeci setkávali lidé. Architekti z OFIS viděli v objevu velký potenciál, a proto se rozhodli starou studnu „oživit“. Ne tedy ve smyslu rekonstrukce minulosti, ve Stara Fužina studnu kvůli vodě nepotřebovali, ale spíše se ji rozhodli reinterpretovat pro současnost.
)
Projekt s přesahem
Projekt nazvaný Studna paměti tak transformuje znovuobjevenou šachtu na symbolický veřejný prostor, kde se setkávání již netýká vody, ale reflexe, kultury a kontinuity. Nový zásah je přitom záměrně minimalistický. Téměř meditativní. Nad staticky zakotveným otvorem se vznáší tenká černá kruhová plocha, jako připomínka dávného vědra, které se kdysi spouštělo dolů pro načerpání vody. Její reflexní povrch zachycuje proměnlivou oblohu, mlhu údolí, prchavé změny světla.
Z jejího středu sestupuje štíhlá zářící tyč, která se táhne do původní kamenné šachty a evokuje jak rytmus padajících kapek, tak hloubku plynoucího času. Instalace prostoru nedominuje, spíše zve ke zvědavému nahlédnutí. Pohledu do minulosti. Instalace zajímavým způsobem rámuje prázdnotu prostoru. V němž vytváří novou náplň veřejného prostranství.
)
)
Iniciováno čistě vesnickou komunitou
Jistě potěšující je, že celý projekt nebyl iniciován institucemi, ale čistě vesnickou komunitou. Farmáři a obyvateli, kteří se rozhodli ji nechat znovu postavit a dál udržovat jako součást svého společného dědictví. Ve spolupráci s místním umělcem taky nechali vložit do nové dlažby kolem studny otisky kravských kopyt. Takový hollywoodský chodník slávy, uzpůsobený místním podmínkám.
Studna paměti ukazuje, že veřejný prostor nemusí být nějak monumentální, aby byl smysluplný. Tak, aby se s ním lidé dokázali ztotožnit. Tím malým a přesným gestem architektů se tu znovu aktivuje zapomenutá hloubka, i vzpomínky na minulost.
Zdroj: OFIS architekti
Foto: Tomaz Gregoric
