Největší újma na vlastnických právech přišla tiše. Přinesl ji rozvoj letectví

Asi nejzajímavější na tom je, že výchozí bod je vlastně společný celému světu. Všude se totiž tenhle systém vyvíjel podobně. Začalo to tím, že území, které vám nezadatelně patří – protože jste jej zakoupili, zdědili, dostali, bylo vám uděleno nebo jste k němu přišli jinak - bylo prakticky všude definováno jako plocha. Kterou charakterizovaly stopy nebo yardy čtvereční, sáhy nebo jitra, hektary, akry nebo metry čtvereční celkové výměry. Ať už ty měrné jednotky byly všelijaké, vždy z toho bylo zřejmé, kolik toho máte. Odkud a kam je to vaše.

Vymezeno v terénu to mohlo být zídkami, milníky, sloupky, kůly, ploty, cestami. Nebo starými stromy, skalními výchozy, koryty potoků. Prostě podle chuti. Ale obecně platilo, že ta „placatá“ plocha, ať už to byla úrodná vinice, neúrodný úhor, polnost nebo pozemek k zastavění, byla celá vaše, a mohli jste s ní, v rámci možností, libovolně nakládat. Udělat na ní víceméně cokoliv, co jste uznali za vhodné.

Princip vlastnictví půdy se přitom už od starověku odvíjel od teze, kterou ve 12. století s ilustrativní názorností vystihne latinská fráze Cuius est solum, eius est usque ad coelum et ad inferos. Co to znamená? Volně přeloženo: „Komu patří půda, tomu patří až nahoru do Nebes a dolů až do Pekla.“

Jinými slovy, s vlastnictvím plochy pozemku získáváte vše, co se fyzicky nachází na něm. A znamená to též, že vám patří současně i všechno pod a nad vaším pozemkem.

Letí nad vaší parcelou holub? Čistě právně je to najednou „váš“ holub. Než tedy z vašeho pozemku s třepotáním křídel odletí pryč. Stojí váš pozemek na zlaté žíle? Pak je to nepochybně vaše zlato. Je totiž nedílnou součástí vašeho pozemku. Ale jak velmi správně tušíte, spíše než v případě prolétajících opeřenců tak v případě onoho zlata pod zemí začaly s pojmem pozemkového vlastnictví problémy. Ne nadarmo jsou tzv. Horní zákony, upravující důlní a těžební činnost, jedněmi z nejstarších na světě.

Králové a mocnáři totiž neměli pocit, že byste se vlastnictvím pozemku mohli jen tak spolupodílet na bohatství, ležícím pod zemí. Měli za to, že je to jejich bohatství. A tak začali, nejrůznějšími právními obezličkami, nařízeními a vyhláškami omezovat, do jaké hloubky pod povrchem je váš pozemek pořád ještě váš. Tou latinskou větou z 12. století je vystihována ironická skutečnost, že si mocní vladaři sami „přivlastnili Peklo“, respektive půdu vašeho pozemku, v určité hloubce pod vašima nohama.

Nebylo to jako v pohádce, že byste zasazením brambor získali jen zelenou nať, a jedlé hlízy by byly už krále. Ta hloubka byla specifikována na trochu větší míru, v řádech celých sáhů, stop a metrů. Kdo s tím přišel jako první? Byť se to omezení vlastnických práv na bohatství pod zemí rozvíjelo už od časů starého Říma a možná ještě dříve, tím historicky nejznámějším „loupežníkem práv na půdu“ se stal až Vilém Dobyvatel v roce 1086.

Ten si tu tezi o vlastnictví půdy rozvedl a poupravil dost svérázně. Potvrdil sice, že půda možná náleží šlechticům, ale co už je pod ní, to už patří králi. Takže doly stříbrné, cínové a zlaté? To patří koruně! A není třeba dodávat, že většina aristokratů na celém světě, nezávisle na Vilémovi z Británie, si to zařídila podobně.

Domyšleno do důsledků, byla to opravdu dost zásadní újma na vlastnických právech. Protože z vašeho pozemku, byť by byl velký jen jako psí bouda, si takové nařízení „ukouslo“ 6378 kilometrů hloubky pod ním. Tedy vzdálenost směřující až do samého středu Země.

Přesto to prošlo nad očekávání klidně.

Prostí lidé v těch časech ale houfně věřili na plochou zemi, takže se možná necítili být o tolik okradení. Mysleli si, že panovníkům (téměř) bez boje přenechávali jen „tu spodní část“ svého majetku, na jehož dně beztak leželo Peklo. Což je, v jejich krátkozrakosti, moc netížilo. Jim přeci zůstával samotný povrch pozemku a hlavně ta jeho lepší polovina, tyčící se sloupec směřující až kamsi pod samotné Nebe.

A tak to platilo bezmála dalších devět staletí. Proč? Protože ty výšky byly nedostižné.

Až v 19. století se ukázalo, že ve městech se dá stavět do skutečně pořádných pater, a že budovy mohou překonávat horizonty. A že takový padesátipatrový věžák v centru metropole umí být jako nemovitost ještě výnosnější, než zlatý důl.

Proto také ve století dvacátém se začíná připravovat scéna pro další, ještě troufalejší krádež, újmu na vlastnických právech.

Dochází totiž k prvnímu oddělování vlastnických práv na pozemek od práv ke „vzdušnému prostoru“ nad takovým pozemkem. To, co bylo dříve neomezeně vztaženo vzhůru, dostalo svůj limit. Kdysi jste si mohli nárokovat mrak nad svým pozemkem. Sloupec své vlastní planetární atmosféry. Ale rázem už to nešlo. Tam nahoře už to nebylo vaše.

To základní zpochybnění „prostoru nad pozemkem“ pak dostalo nejtěžší ránu s rozvojem letecké dopravy.

Právě kvůli ní zákonodárci zřídili veřejné věcné břemeno pro průjezd ve velkých výškách, bez ohledu na vlastnictví nemovitostí. Za to, že teď v mnohakilometrové výšce nad vaším pozemkem prolétá Boeing 747, si zkrátka poplatky účtovat nemůžete.

Ta „krádež“ vlastnických práv měla rozmanitou podobu. Ve Státech se loupežníky stala organizace FAA, tedy Federální úřad pro letectví. Ten si pro sebe osobuje výhradní pravomoc regulovat veškerý „navigovatelný vzdušný prostor“ a výhradně stanovit pravidla a požadavky pro jeho používání. A ta pravidla jdou jednoznačně na ruku letovému provozu, prostoru potřebnému pro průlet, vzlet nebo přistání. V praxi to znamená, že cokoliv 150 metrů nad nejvyšší střechou ve městě (anebo 110 metrů nad nejvyšší střechou na vesnici) už patří do gesce FAA, a nikoliv vám.

Britové to mají trochu jinak, vzdušný prostor kolem nemovitosti dělí na „dolní vrstvu“ a „horní vrstvu“. Spodní vrstva je prostor kolem nemovitosti a nad ní, který může vlastník přiměřeně užívat - jinými slovy, zásah jiných osob do tohoto prostoru je obvykle považován za protiprávní jednání.

Může jít o převislé stromy, nebo třeba o pohyb stavebního jeřábu. Právo užívat tento vzdušný prostor však ještě neznamená automatické právo stavět v tomto prostoru bez stavebního povolení. A ano, je tu ještě ta horní vrstva, k níž už vlastníci pozemků práva nemají. Začíná obvykle 300 metrů nad střechou jejich nemovitosti nebo povrchem půdy.

Když se tyto zákony začaly na počátku 20. století sepisovat, odrážely – s docela velkým předstihem – stavební realitu.

Nikdo nepředpokládal, že by se dalo stavět výš než 150 nebo dokonce výš než 300 metrů. Ale doba se posunula, a stavby jako Burdž Chalífa (se 163 patry a výškou 828 metrů) už dokazují, že kdysi vytýčená hranice přestává funkčně postačovat.

Nové technologie k tomu vydatně napomáhají. Vyvolávají totiž otázky týkající se vlastnictví „prostoru nad pozemkem“ a vzestupných hranic národní suverenity. S příchodem cestování vesmírem nad zemskou atmosférou se často diskutuje o tom, kam vlastně až sahá národní suverenita, a tedy jak mohou státy regulovat takový vesmírný tranzit.

Jediní, kdo jsou na tom biti, jsou samozřejmě zase jen ti obyčejní a normální lidé. Kteří tím utrpěli druhou – a mnohem výraznější – křivdu.

Jen si to představte v běhu tisíciletí. Měli jste nárok na jeden metr čtvereční půdy „na povrchu“, ale král vám vyfoukl 6 378 000 metrů krychlových půdy pod ním. Tím jste historicky přišli o možnost vlastnit spolu s povrchem svého pozemku i kus Pekla pod ním.

A teď? Teď vám sebrali i nárok na parcelu těsně pod nebem. Což vzhledem k tomu, že těžko říct, kde přesně nad vaší hlavou království nebeské leží, mohlo být dalece mimo naši planetu. Pozbyli jste možná miliardy metrů krychlových prostoru nad svou psí boudou! K dokonalosti to pak dovedli komunisté, kteří spolu s vírou vyškrtli pojem nebe a pekla, a zrušili i přežitek soukromých vlastnických práv k pozemkům. 
Ta stará věta, „Komu patří půda, tomu patří až nahoru do Nebes a dolů až do Pekla.“ už dnes zkrátka neplatí. Vlastně už více jak 1000 let.

Zdroj: Wikipedia.org, law.cornell.edu, stoplusjednicka.cz, BurjKhalifa.ae