Na přelomu října a listopadu jako by se svět na okamžik zastavil v meziprostoru. Zatímco v českých luzích a hájích zapalujeme tiché svíčky na zamlžených hřbitovech, anglosaský svět obléká strašidelné masky a v Latinské Americe se tančí s malovanými lebkami. Ačkoliv se může zdát, že komerční Halloween a tiché křesťanské Dušičky nemají nic společného, vyrůstají ze stejného prastarého kořene. Všichni totiž děláme totéž, co naši předkové před tisíci lety: snažíme se vyrovnat s přicházející tmou, zimou a především se smrtí.
Samhain: Noc, kdy praskaly hranice mezi světy
Všechno začalo u starých Keltů. Ti dělili rok na pouhá dvě období: světla a temnoty. V noci z 31. října na 1. listopadu slavili Samhain, konec sklizně a začátek nového roku. Věřili, že v tuto jedinou noc se závoj mezi světem živých a mrtvých stává tak tenkým, že jím lze projít tam i zpět. Duchové předků přicházeli navštívit své rodiny a živí jim nechávali u dveří jídlo na uvítanou. Zároveň se však po zemi toulaly zlé síly, démoni a neklidné přízraky. Keltové proto hasili domácí krby a zapalovali obrovské posvátné ohně, u kterých se převlékali do zvířecích kůží a masek, aby zlé duchy zmátli nebo vyděsili.
)
Křesťanský kompromis a zrod Dušiček
Když se po Evropě rozšířilo křesťanství, církev stála před dilematem, co udělat s hluboce zakořeněnými pohanskými rituály. Zákazy nezabíraly, a tak přišla osvědčená taktika asimilace. Papež Řehoř III. v osmém století přesunul svátek Všech svatých z května na 1. listopad, čímž Samhain přímo překryl. O dvě stě let později benediktinský opat Odilo z Cluny zavedl 2. listopadu Památku všech věrných zemřelých, tedy dnešní Dušičky. Církev tak dala pohanskému uctívání předků přijatelný teologický kabát. Místo toulajících se duchů a démonů se lidé začali modlit za duše v očistci, kterým měly plameny svící a modlitby pomoci zkrátit posmrtná muka a ukázat cestu k věčnému pokoji.
)
Americká proměna a Jack s tuřínem v ruce
Samotné slovo Halloween vzniklo zkrácením skotského výrazu All Hallows' Eve, tedy Předvečer Všech svatých. Do Spojených států tento zvyk přivezli v 19. století především irští a skotští emigranti prchající před hladomorem. Přivezli s sebou i legendu o lstivém opilci Jackovi, který dvakrát přelstil samotného ďábla, jenže po smrti ho nevzali do nebe ani do pekla. Ďábel mu z milosti hodil žhavý uhlík, který si Jack vložil do vydlabaného tuřínu a od té doby s touto improvizovanou lucernou bloudí světem. V Americe však přistěhovalci narazili na plodinu mnohem praktičtější, měkčí a větší – dýni. Během 20. století se z dříve tajuplného lidového rituálu stala v USA masová zábava plná sladkostí, kostýmů a hororové estetiky, která v posledních dekádách úspěšně expanduje zpět do celého světa.
)
Zkamenělé hlavy a krmení mrtvých v českých světnicích
Ani české země nezůstaly v minulosti u pouhého pokládání věnců. Naši předkové věřili, že duše z očistce se v dušičkovou noc na pár hodin vracejí domů, aby si odpočinuly. Hospodyně proto na noc plnily lampy máslem nebo sádlem místo oleje, aby si nebožtíci mohli potřít popáleniny z očistcových plamenů. Pekávalo se speciální pečivo zvané kosti svatých nebo dušičky, kterým se obdarovávali chudí a koledníci u kostela, aby se za zesnulé modlili. Věřilo se také, že pokud v tuto noc hodíte do ohně kus chleba, vykoupíte tím jednu trpící duši, a že házení nožem či prudké zavírání dveří by mohlo procházejícího předka zranit.
Od vykopávání lebek po oběti drakům: Bizarní perličky ze světa
Kult mrtvých na přelomu podzimu nabývá na různých místech planety fascinujících podob. V Mexiku slaví Día de los Muertos, pestrobarevný festival, kde smrt není strašákem, ale vítaným hostem. Lidé staví doma oltáře s tequilou, cigaretami a oblíbeným jídlem zemřelých a na hřbitovech pořádají pikniky přímo na hrobech za doprovodu mariachi kapel.
Mnohem dál zacházejí v bolivijských Andách během svátku Fiesta de las Natitas. Lidé zde doma celoročně uchovávají skutečné lidské lebky, často rodinných příslušníků nebo neznámých těl ze starých hrobů. Na začátku listopadu je vezmou na hřbitov, ozdobí je květinami, nasadí jim sluneční brýle, vlněné čepice a do úst jim vloží zapálené cigarety, aby si zajistili jejich ochranu a přízeň.
V kambodžském svátku Pchum Ben zase mniši otevírají brány pekel a lidé brzy ráno házejí do polí rýžové kuličky, aby nakrmili takzvané hladové duchy, což jsou bytosti s obrovskými břichy a ústy velkými jako ucho jehly, které neustále trpí neuhasitelným hladem.
Na Madagaskaru berou rodinná setkání se zesnulými doslova. Při rituálu zvaném Famadihana, v překladu obracení kostí, rodiny každých několik let otevřou rodinné hrobky a vynesou ven těla svých předků. Ostatky pečlivě zabalí do nových hedvábných rubášů, postříkají je parfémy nebo alkoholem a za doprovodu živé dechové hudby s nimi tančí v náručí kolem hrobky. Nejde o truchlení, ale o obrovskou oslavu: živí svým mrtvým vyprávějí novinky z uplynulých let, představují jim novorozené děti a žádají je o požehnání, než je uloží zpět k odpočinku.
)
V guatemalských městech Sumpango a Santiago Sacatepéquez slaví 1. listopad festivalem Barriletes Gigantes. Místní staví monumentální papírové draky z bambusu a hedvábného papíru, které měří v průměru až dvacet metrů a hrají všemi barvami mayské symboliky. Draci se pouštějí přímo ze hřbitovů vysoko k obloze. Podle tradice slouží jako duchovní antény: jejich šustění a kmitání zahání zlé duchy, kteří by chtěli rušit klid hřbitova, a zároveň fungují jako vzkazy posílané přímo duším předků k nebesům.
Zatímco ve střední Evropě dnes většina lidí jen položí věnec, v tradičních vesnických oblastech Německa a Rakouska se dodnes drží zvláštní pověra. Během dušičkového týdne lidé před spaním důsledně uklízejí všechny nože, vidličky, nůžky a ostré nářadí hluboko do zásuvek. Věří totiž, že vracející se duše příbuzných se pohybují po domech neviditelně a ve tmě, a neopatrně odložená čepel by mohla jejich jemnou duchovní podstatu zranit nebo způsobit neštěstí celé rodině.
Italská Sicílie má pro 2. listopad tradici, která mísí dojetí s lehkým hororem. Děti věří, že v noci z 1. na 2. listopadu přinášejí dárky a sladkosti právě jejich mrtví prarodiče a příbuzní. Mezi tradiční sladkosti patří marcipánové figurky ovoce (Frutta Martorana) a především křupavé pečivo z bílků, mandlí a cukru zvané Ossa dei Morti – kosti mrtvých. Tyto suchary mají tvar stehenních kostí a lebek a jsou tak tvrdé, že se před kousnutím musí namáčet do sladkého vína. Dětem se tak od malička vštěpuje, že předci na ně stále myslí a nosí jim odměny.
Na Filipínách se svátek Undas proměňuje v několikadenní rodinný kemp. Místní hřbitovy se na přelomu října a listopadu zaplní celými generacemi rodin, které u hrobů rozloží stany, přenosné plynové vařiče a stoly s jídlem. U hrobek se hrají karty, debatuje se a naprosto běžnou součástí piety jsou mobilní karaoke systémy, na kterých příbuzní hlasitě zpívají oblíbené popové písně zesnulých. Smrt zde není důvodem k tiché samotě, ale k nejhlučnější rodinné sešlosti roku.
)
Slavte, jak chcete, nebo vůbec
Ať už tedy letos zapálíte tichou svíčku na hřbitově, vydlabete děsivý obličej do oranžové dýně, nebo si jen pustíte horor v teple obýváku, účastníte se rituálu, který lidstvo provází tisíce let. Způsoby se mění, kulisy také, ale základní potřeba zůstává stejná: pohlédnout do tmy, připomenout si ty, kteří odešli, a oslavit to, že my ještě stále stojíme na straně světla. A pokud vás takové věci vůbec nechytají? Také se nic neděje.
Zdroj: Ronald Hutton: The Stations of the Sun; Nicholas Rogers: Halloween; Philippe Aries: Dějiny smrti; Čeněk Zíbrt: Staročeské výroční obyčeje a pověry lidu; Wikipedie; ČESKÉSTAVBY.cz
