Přírodní barvířství představuje fascinující průsečík botaniky, řemesla a alchymie. Než průmyslová revoluce v druhé polovině devatenáctého století přinesla syntetický anilin, spočíval veškerý barevný svět lidstva v rostlinných pigmentech, zeminách a minerálech. Středoevropská flóra přitom nabízí mimořádně pestrou paletu látek schopných trvale obarvit vlnu, len, konopí či kůži; stačilo pouze porozumět zákonitostem jejich sklizně a chemického zpracování.
Chemie mořidel a alchymie v barvířské kádi
Většina rostlinných pigmentů nedrží na textilu přímo a bez cizí pomoci by se po prvním vyprání vymyla nebo na denním světle vybledla. Tyto látky označujeme jako mořidlová barviva. K jejich trvalé fixaci do struktury vlákna bylo nutné použít mořidla, což byly nejčastěji roztoky kovových solí. Kamenec neboli síran hlinito-draselný představoval základní kámen barvířské dílny, protože barvy rozjasňoval a nechával vyniknout jejich čisté tóny, často ve spojení s vinným kamenem, který chránil jemnost vlněného rouna. Pokud barvíř sáhl po zelené skalici, tedy síranu železnatém, odstíny se dramaticky ztmavily a posunuly do zemitých tónů. Modrá skalice zase stáčela barvy do studených, mechově zelených nuancí.
)
Zásadní rozdíl panoval také v materiálu samotném. Živočišná vlákna jako ovčí vlna nebo hedvábí jsou tvořena proteiny, které ochotně vážou mořidla i rostlinné extrakty. Oproti tomu rostlinná celulózová vlákna ze lnu či konopí vyžadovala zdlouhavou přípravu, často za pomoci taninových lázní z dubové kůry, aby pigmenty vůbec přijala.
Sluneční paleta: Žluté a zlaté tóny našich luk
Žlutá barva byla historicky nejdostupnější, protože žluté flavonoidy obsahuje celá řada tuzemských bylin. Nejvýznamnější a nejstálejší byla rezeda barvířská neboli rýt barvířský i její příbuzná rezeda žlutá, jejíž barvivo luteolin nebledlo ani na prudkém slunci a patřilo k nejvíce ceněným exportním artiklům středověkého textilnictví. Podobnou službu odváděla kručinka barvířská, jejíž kvetoucí natě ve spojení s kamencem vytvářely zářivě citronovou barvu.
)
K běžnému, lidovému barvení sloužil hojný rmen barvířský, celík zlatobýl či suché slupky běžné kuchyňské cibule. Cibulové slupky obsahují kvercetin, který dokáže vlnu bez složitých procedur obarvit na bohaté zlatohnědé a měděné odstíny. Žluté pigmenty nabízely také květy měsíčku zahradního nebo aksamitníku, lidově zvaného afrikán.
Od růžové ke královské červeni
Sytě červená barva patřila v minulosti k symbolům moci a vysokého společenského postavení, jelikož získat ji z domácích zdrojů bylo nesmírně obtížné. Klíčovou plodinou se stala mořena barvířská. Přestože původně pochází ze Středomoří, v teplejších oblastech našich zemí se úspěšně pěstovala. Její silné, dřevnatějící kořeny skrývají alizarin a purpurin, které po vykopání, usušení a povaření s kamencem a vinným kamenem vytvořily trvanlivou, sytou červeň.
)
Skromnější alternativu představovaly svízel syřišťový a svízel vonný. Tyto běžné lesní a luční byliny mají kořínky s podobnými barvícími vlastnostmi jako mořena, avšak jejich sběr byl kvůli tenkým kořenům velmi pracný a výsledné odstíny se pohybovaly spíše v nádechu jemné růžové až lososové. Samostatnou kapitolu tvořila světlice barvířská, jejíž květy ukrývají jak žluté barvivo rozpustné ve vodě, tak vysoce ceněný červený pigment karthamin, z něhož se připravovala i luxusní kosmetická líčidla.
)
Modré tajemství kvasných kádí a hledání zeleně
Získání modré barvy z evropských rostlin představovalo vrchol barvířského umění, neboť se neobešlo bez kvašení. Jediným významným zdrojem byl boryt barvířský, dvouletá bylina z čeledi brukvovitých. Ten neobsahuje hotové barvivo, nýbrž bezbarvý glykosid, který se musel z listů uvolnit enzymatickým procesem v silně zásaditém prostředí. Kádě se plnily zkvašenou močí a vápnem a samotná barvicí lázeň byla žlutozelená. Tkanina získala svou typickou modř až v okamžiku, kdy ji barvíř vytáhl z kádě na vzduch a indoxyl zreagoval s kyslíkem. Později boryt doplňovalo rdesno barvířské, které v listech nabízí ještě vyšší koncentraci stejného pigmentu.
)
Čistá a stálá zeleň byla z jedné rostliny takřka nedosažitelná, protože zelený chlorofyl se rychle rozpadá a hnědne. Obyčejná kopřiva dvoudomá nebo listy černého bezu sice ve spojení s měďnatou skalicí vytvořily pěkné olivové a mechové tóny, avšak zářivá smaragdová zeleň vznikala téměř výhradně dvoustupňovým barvením. Látka se nejprve ponořila do modré lázně z borytu a následně se přebarvila žlutým odvarem z rezedy nebo kručinky.
)
Pevné základy: Zemitá hněď a hluboká čerň
Tmavé odstíny měly v historii nezastupitelnou roli při výrobě oděvů pro každodenní nošení. Výsadní postavení měl ořešák vlašský, jehož zelené dužnaté oplodí i čerstvé listí obsahují juglon a vysoký podíl tříslovin. Ořešák funguje jako přímočinné barvivo, což znamená, že nepotřebuje vůbec žádné mořidlo a barví vlnu do hlubokých, nesmývatelných tónů hnědé a tabákové.
)
Nejtrvalejší černou barvu na sukno i základ pro historický inkoust poskytoval dub letní, přesněji řečeno duběnky, což jsou kulovité hálky vznikající na listech po nakladení vajíček žlabatkou. Tyto útvary jsou doslova napěchované taniny. Když se silný výluh z duběnek spojil se zelenou skalicí, došlo k okamžité chemické reakci, která zrodila nerozpustný černý komplex tanátu železa.
)
Tajné recepty starých mistrů: Alchymie z malířských ateliérů
Zatímco cechovní barvíři připravovali lázně na látky, renesanční a barokní malíři čelili jinému úkolu. Potřebovali syté, jemně utřené pigmenty, které by šlo suspendovat v oleji nebo vaječném žloutku, a které by nestékaly ani neztrácely intenzitu. Malířské ateliéry proto fungovaly spíše jako alchymistické laboratoře s přísně střeženými rodinnými recepturami.
Jedním z největších triků pro získání sytých lazurních barev byl vynález lakových pigmentů. Malíři věděli, že vodní odvar z kořene mořeny barvířské se v oleji okamžitě srazí a znehodnotí. Vymysleli proto postup, při kterém uvařili silný rostlinný extrakt, smíchali jej s kamencem a následně prudce přilili roztok potaše neboli uhličitanu draselného. Došlo k divoké šumivé reakci a barvivo se chemicky vysráželo na miniaturní částečky hydroxidu hlinitého. Vzniklá sedlina se přefiltrovala a usušila na jemný prášek zvaný mořenový lak, který v olejových lazurách propouštěl světlo a vytvářel hluboké záhyby sametových a brokátových rouch.
)
Zvláštní kapitolou byla příprava legendární šťavnaté zeleně známé jako Sap Green, bez níž se neobešel Rembrandt ani nizozemští krajináři. Tento pigment se nevyráběl mletím suchých částí, ale vymačkáváním a louhováním zralých bobulí řešetláku počistivého za přítomnosti kamence. Vzniklý hustý, sirupovitý extrakt se nevysoušel na prach, nýbrž se ještě tekutý naléval do prasečích močových měchýřů, v nichž pomalu želíroval a uchovával si vláčnost po celá léta.
)
S pojivy a sušením geniálně experimentoval Leonardo da Vinci. Trápila ho příliš dlouhá doba schnutí ořechového a lněného oleje, a tak do nich začal přidávat oxid olovnatý a směs dlouze zahříval. Olej předem zbavoval nažloutlého kalu několikanásobným filtrováním přes jemný říční písek a čerstvý sníh, čímž získal neobyčejně čiré médium pro své slavné sfumato.
)
Fascinaci materiálem dokládá i Johannes Vermeer a jeho posedlost přírodním ultramarinem z drceného polodrahokamu lapis lazuli. Tento pigment byl dražší než zlato, protože se musel složitě hníst v těstě ze včelího vosku, pryskyřice a oleje pod tekoucí vodou, aby se oddělily nečistoty. Vermeer kvůli němu neváhal zadlužit celou rodinu a míchal jej do šedých i hnědých podmaleb, aby i temným stínům vtiskl svůj nenapodobitelný chladný jas.
)
V ateliérech nechyběly ani bizarní ingredience jako dračí krev, což byla tmavě rudá pryskyřice ze stromu Dracaena cinnabari, nebo pigment Mummy Brown, vyráběný drcením skutečných balzamovaných těl z egyptských hrobek smíchaných s asfaltem. Staré obrazy tak v sobě nenesou pouze uměleckou myšlenku, ale také pozoruhodný záznam o odvaze experimentovat s každým kouskem živé i neživé přírody.
Zdroj: Český rozhlas – Hobby magazín; Natural Dyes: Sources, Tradition, Technology and Science; Handbuch der Naturfarbstoffe: Vorkommen, Verwendung, Nachweis; Cennino Cennini: Il libro dell'arte; Slánský, Bohuslav: Technika malby; Color: A Natural History of the Palette
)
