Představa samičky kudlanky, která s chladnokrevnou elegancí ukusuje hlavu svému milenci přímo během milostného aktu, patří k nejpopulárnějším klišé hmyzí říše. Stala se symbolem toxických vztahů, popkulturní metaforou i zdánlivou učebnicovou pravdou. Skutečnost v divoké přírodě je však podstatně střízlivější a pro samečky daleko nadějnější. Sexuální kanibalismus u kudlanek rozhodně není povinným rituálem každého páření, ale spíše nouzovým řešením z hladu a laboratorním nedorozuměním. Co stojí za představou sexuálního kanibalismu kudlanek a kdo je skutečný kanibal hmyzí říše?
Zrození hororové legendy v laboratorních teráriích
Pověst nemilosrdných vdov si kudlanky vysloužily především vinou vědců z konce devatenáctého a počátku dvacátého století. Rané entomologické studie totiž probíhaly v umělých, stísněných podmínkách. Výzkumníci zavírali samce a samice do skleněných terárií, kde hmyz trpěl chronickým stresem, nedostatkem prostoru k úniku a často také obyčejným hladem.
)
Pod oslňujícími laboratorními lampami a před zraky pozorovatelů reagovaly vystresované samičky jednoduše predátorsky. Cokoliv se pohnulo v jejich dosahu, včetně blížícího se nápadníka, vyhodnotily jako kořist. Když se však moderní vědci ve druhé polovině dvacátého století vydali pozorovat kudlanky do jejich přirozeného prostředí, zjistili, že laboratorní jatka byla spíše anomálií než pravidlem.
Realita divočiny aneb Hlad určuje pravidla hry
V přirozeném prostředí končí milostné dostaveníčko kudlanek nábožných (Mantis religiosa) smrtí samce jen zhruba v deseti až pětadvaceti procentech případů. U některých druhů kudlanek je toto číslo dokonce ještě výrazně nižší. Drtivá většina samečků svou genetickou misi přežije, po aktu se v tichosti vzdálí a může oplodnit další samice.
)
Klíčovým faktorem, který rozhoduje o přežití samce, je nutriční stav samičky. Dobře nasycená kudlanka nemá potřebu riskovat energii bojem se samcem, který se navíc přibližuje s mimořádnou opatrností, často zezadu a v momentě, kdy samička zrovna věnuje pozornost čištění tykadel nebo lovu jiné kořisti. Pokud však samice trpí podvýživou, její hormonální systém upřednostní okamžitý přísun bílkovin nezbytných pro vývoj vajíček. Samec se v takovém okamžiku stává snadno dostupnou nutriční investicí do budoucího potomstva. Dokonce platí, že i v případě, kdy samička samce připraví o hlavu, jeho tělo je díky autonomním nervovým centrům v zadečku schopno kopulaci úspěšně dokončit.
Z jednoduché logiky věci pak plyne, že nutriční zabezpečení budoucího potomstva je realizována na úkor již tak krátkého života samečka, který s příchodem chladných dnů stejně jako samička umírá.
Kde je kanibalismus skutečnou normou: Pavouci jako nekompromisní milenci
Ačkoliv je sexuální kanibalismus u kudlanek relativně vzácným a situačním jevem, v říši členovců existují skupiny, kde jde o pevně zakotvenou a drsnou evoluční strategii. Nejextrémnější příklady však nenajdeme mezi hmyzem, nýbrž u jeho blízkých příbuzných pavoukovců.
)
Ikonickým příkladem jsou snovačky rodu Latrodectus, známé jako černé vdovy. Zejména u australské snovačky Hasseltovy (Latrodectus hasselti) samec při kopulaci doslova provede gymnastický přemet přímo do chelicer samice. Tímto dobrovolným sebeobětováním zajistí, že se samice nasytí jeho tělem, nepáří se s jinými samci a naklade větší počet životaschopných vajíček nesoucích jeho geny. Podobně nekompromisní jsou i někteří křižáci, například křižák pruhovaný (Argiope bruennichi), kde samec po vsunutí sekundárního pohlavního orgánu často zkolabuje a poslouží jako okamžitý zákusek, přičemž úlomek jeho makadla poslouží jako zátka bránící v páření dalším konkurentům.
)
Praví kanibalové hmyzího světa
Pokud se zaměříme výhradně na pravý hmyz, sexuální kanibalismus se prokazatelně vyskytuje také u několika dalších skupin, i když zřídka dosahuje tak masových měřítek jako u pavouků. Příkladem jsou některá dravá sarančata a kobylky, například bezkřídlé kobylky rodu Cyphoderris, kde samička během aktu ohlodává masitá křídla samce a pije jeho hemolymfu, což je pro samce daň za možnost předat spermie.
)
Bizarní formu partnerského obdarování vykazují také někteří zástupci srpic (Mecoptera) nebo roupců (Asilidae). U těchto predátorských skupin hmyzu samci často nosí samičkám ulovenou kořist jako „svatební dar“. Tímto darem zaměstnají její ústní ústrojí po celou dobu páření, čímž eliminují riziko, že by se samička rozhodla sežrat přímo je samotné. Pokud samec přinese dar příliš malý, samička jej rychle dojí a bez váhání obrátí svou pozornost na něj.
)
Kudlanka tedy zůstává fascinujícím a vysoce specializovaným predátorem, její pověst chladnokrevné vražedkyně partnera je však z velké části produktem laboratorního stresu a lidské fascinace morbiditou. V přírodě totiž evoluce preferuje přežití – a to platí vždy pro obě pohlaví.
Zdroj: Birkhead T. R., Lee K. E., & Young P.: Sexual cannibalism in the praying mantid Hierodula membranacea; Schneider J. M. & Elgar M. A.: Sexual cannibalism and sperm competition in the golden orb-web spider Nephila plumipes; Andrade M. C.: Sexual selection for male sacrifice in the Australian redback spider; Maxwell M. R.: The risk of cannibalism in the bushcricket Requena verticalis
