Poslední úklid. Jak si při něm podle psychologů uchovat vlastní duševní zdraví

Je normální, že u toho cítíte zármutek, ztrátu, vinu, vyčerpání. Dost možná i zlost, že tahle nevděčná poslední šichta zůstala zrovna na vás. Odborníci vám neporadí, kdy to všechno máte stihnout ani jak to správně roztřídit a zabalit. Ale jejich rady o tom, jak si uchovat duševní zdraví, když se s tímto úkolem potýkáte, si předem přečíst můžete. Třeba vám trochu pomohou.

I když to po formální stránce není fyzicky náročnější úkol, než třeba balit na stěhování (které je samo o sobě dost stresující), je takové balení pozůstalosti mnohem víc vyčerpávající pro emociální zdraví. Že ten poslední úklid není obyčejný úklid, potvrzuje i obsáhlý výzkum. Při přerovnávání věcí zesnulého totiž si totiž souběžně děláte pořádek i v sobě.

Ve svých pocitech, vzpomínkách. A bilancujete u sebe nejen něčí ukončený, ale i vlastní probíhající život. Ještě intenzivnější to může být pro ty, kteří měli napjaté nebo dokonce traumatizující vztahy s osobou, jejíž dům nyní balí. Za pozůstatky existence balené do krabic zůstává spousta nevyřčeného, bez faktické možnosti minulost nějak napravit.

A samozřejmě, jsou tu ještě živí. Pozůstalí, příbuzní. Rozhodování o rozdělení nebo vyřazení věcí může v některých rodinách vyvolat bolestné vzpomínky, otevřít staré rány anebo vést k napjatým vztahům.

Rodinní příslušníci, kteří se o zesnulého starali, mohou při posledním úklidu pociťovat symptomy vyčerpání, přetížení, psychického vyhoření. Mít pocit prohry, že i přes všechny tu vloženou energii a starostlivost péče boj nad smrtí nevyhráli. Mohou mít pocit nespravedlnosti, že musí být i nadále zodpovědní za záležitosti zesnulého blízkého.

Nic z toho není špatně.

Je naprosto v pořádku v takové situaci cítit spoustu různých věcí, často i protichůdných a rychle se střídajících. Zármutek může být umocněn praktickými problémy při rozhodování o tom, jak uložit nebo zlikvidovat věci, jak zařídit pohřeb, vyřídit závěť, jak se třeba vypořádat s pečovatelským domem, hospicem. A všechno to přichází najednou.

Jen namátkou: po zesnulých zůstávají celé krabice naskladněných léků, které je třeba správně odstranit (odevzdat v lékárně). Zůstat po nich mohou domácí zvířata, o která je třeba se teď nějak postarat. Plnou králíkárnu na dvorku ale nejspíš krmit a stěhovat nebudete, budete s nimi muset skoncovat. Představa zabíjení hebkých ušáků v domě, kde někdo zemřel? Hrozné. Nebude lepší rozdat je sousedům?

Po mrtvých zůstat dluhy a půjčky, o kterých jste dosud neměli tušení. A kterým stále někde naskakují úroky a penále za prodlení. Mrtví dál „žijí“ v úředních záznamech, v pozemkových fondech, v listinách katastru. Jejich bydlení je i nadále odběrným místem pro energie, vodu, plyn – za které je třeba ještě chvíli platit.

Mohou za nimi zůstat vpravdě tuny materiálu – oděvů a obuvi, starého nábytku, spotřebičů. Asi by se to dalo protřídit a to použitelné rozvést po charitách, ale má na to někdo čas? A to všechno, vámi nezaviněné a nyní už zbytečné, je teď třeba v lavině sunoucích se starostí řešit najednou.

Balení pozůstalosti je v tom neodbouratelnou položkou. Která však nemusí přinášet jen komplikace. Může být také katarzní, očistné. Je to proces, kterým se dá projít a na jehož konci stanete silnější. Poslední úklid věcí blízké osoby může být pro rodinu příležitostí k rozhovorům, ke sdílení vzpomínek a společnému lepšímu pochopení toho, co se právě stalo.

Nesmírně cenné mohou takové zkušenosti být pro dospívající ratolesti, řekněme odrostlá vnoučata zesnulého. To ony tu budou mít možnost projít si svou vlastní etapou vyrovnání se se ztrátou. A budou se, v pro ně naprosto nové situaci, moci z vašich reakcí učit. Je to pro ně silně formativní zážitek, který poznamená to, jak jednou budou balit a řešit i vaše náležitosti.

Silné emoce, slzy, smutek – to všechno k tomu patří. Je normální truchlit nad něčí smrtí. Pocit viny nemusíte mít ani v případě, že likvidujete náležitosti osoby, která ještě nezemřela, ale je to v očekávání. Třeba proto, že jste ji přestěhovali do hospicu, domu s paliativní péčí. V psychologii se tomu říká anticipační smutek, smutek z očekávání.

Jak se to ale dá řešit v praxi, v rámci onoho posledního úklidu? Obecně jsou nejčastější tři přístupy. Někteří vyklízející se k věcem svých zesnulých blízkých chovají posvátně, uchovávají jich co nejvíce. Vytváří si tak jakési oltáře vzpomínek. Jiní se snaží zmírnit tíhu zármutku tím, že co nejdříve domácnost zesnulého vyklidí.

Zbavují se všech věcí uvnitř, rozdávají, prodávají je nebo po hromadách vyhazují. A ano, existuje též kombinace těchto situací – některých věcí se ochotně zbavujete, zatímco jiné si zoufale chcete ponechat. Psychologové mají k těm třem přístupům své zhodnocení: všechny tři jsou naprosto v pořádku.

Při všech těch variantách si totiž projdete čtyřmi klíčovými fázemi psychického vývoje.

Tou první je fáze ohromení, zavalení a přetížení, vedoucí k otupělosti. Je to reakce na náročnost úkolu, toho posledního úklidu, který před vámi stojí. Druhou fází je až nutkavá touha, potřeba udržet si spojení s blízkými prostřednictvím jejich věcí. Třetí je zpracování zármutku, hněvu a pocitu viny v souvislosti s milovanou osobou a úkolem spravovat její věci. Čtvrtou je vnitřní uzdravení a pochopení vztahu k zemřelému a jeho věcem.

Odborníci psychologie ale smířlivě poukazují na to, že byť se ony čtyři fáze týkají každého, kdo srovnává pozůstalost po někom drahém, nejsou nějak časově nalinkované. Může to trvat týden i půlku vašeho vlastního života. Ty hluboké emoce s posledním úklidem spojené totiž prožíváme individuálně.

Není žádná jediná a univerzální správná cesta, jak to udělat. Není jedna jediná univerzální sada pocitů, které máte v takové situaci cítit. Nemusíte se tedy obávat, že to uděláte špatně anebo že se vaše pocity rozchází se situací. Je dobře, že poslední úklid děláte a že při tom něco cítíte. To ostatní přijde samo.

Domácnost zesnulého je formálně jen další obyčejnou domácností, až ta výplň věcí z ní činí místo příběhů a vzpomínek. Je užitečné vyprázdnit z prostoru ty věci a vzpomínky si ponechat. Jak u toho ale pečovat o své vlastní duševní zdraví? Odborníci doporučují několik možností, kterými se můžete inspirovat.

Předně, udělejte si místo na své vlastní pocity. Je jedno, jestli jde o smutek, ztrátu, zášť, vztek, úlevu nebo všechny ostatní. Neexistuje žádný správný nebo špatný způsob, jak se v takové situaci cítit. Ale přijmout své emoce je zdravější než je potlačovat. Přiznejte si, že jste zasaženi a že něco cítíte.

O zátěž spojenou s posledním úklidem se můžete podělit. Praktická podpora ze strany rodiny vám může při truchlení velmi pomoci. Přibírat do úklidu další osoby se vám může zdát protimyslné – dělají vám v tom zmatek, mají jiný systém – ale jde tu nejen o úklid prostoru, ale i své vlastní mysli. Při tom se další osoby, s nimiž můžete rozprávět, hodí.

Za každou maličkostí ve vyklízené domácnosti stojí příběh, a vy jej možná neznáte. Další příbuzní ano. Nechejte je vyprávět, naslouchejte. Je hezké, aby ten příběh alespoň naposledy zazněl. Neodmítejte nabízenou pomoc při balení, plánování.

Nebojte se delegovat část povinností na přátele, kteří vám chtějí „nějak“ pomoci ale sami moc neví, jak. Mohou přeci odvézt nábytek do bazaru, probrané oblečení zavézt do charity. Tím, že část úkolů necháte na nich, si můžete pomoci navzájem. Nikdo vlastně nechce stát stranou, a jim tím pomůžete pomáhat vám.

Úkoly úklidu, které před vámi stojí, si rozdělte na co nejmenší dílky. Nenastupujte s tím, že uklidíte celou kuchyni. Ukliďte třeba jen ledničku, spíž. Dělejte to postupně. Nevyklízejte celou ložnici najednou, proberte třeba jen šatník. Po malých dílcích je to psychicky i fyzicky víc ke zvládnutí, a uvidíte průběžné výsledky své práce. Pomáhá to, vážně.

Ne každá maličkost, předmět, fotka nebo obrázek, je pro vás smysluplným odkazem, spojením na zesnulé. Pro jiné by ale být mohla. Nebojte se o tom s nimi hovořit. Výzkumy také naznačují, že se se ztrátou lépe vyrovnáváme, když si přátelé a příbuzní udělají čas a vyslechnou naše pocity.

K požáru se nestydíte zavolat hasiče, k právním sporům se nestydíme volat advokáta, nemocní zajdeme bez ostychu za lékařem – a zrovna tak byste se neměli stydět vyhledat, pokud to tak budete cítit, psychologickou pomoc. Nedělá to z vás blázny, ale odborník na duševní zdraví vám může pomoci zpracovat vaše pocity, jejichž tlak může být při tom posledním úklidu k neunesení.

Zdroj: Death, Dying and Surviving Journal of Business Research, Journal of Death and Dying, Journal of Family Communication, ncbi.nlm.com, Journal of Social and Clinical Psychology, onlinelibrary.wiley.com, TheConversation.com