Rady zaznamenané na zažloutlých stránkách receptářů, útržcích z novin a papírcích vložených do knih a deníků, ručně psané poznámky na okraji kalendářů. To byl internet vědomostí našich babiček. Jejich tradiční doporučení, týkající se domácí výroby hnojiv, se hodí brát s rezervou. Ale některé určitě fungují. Chce to jen vyzkoušet.
Máte chuť na sladké? Tak si dejte vodu s cukrem, zní typicky babičkovsky-úsporná rada. A pokud vám takový sirup nezachutná, určitě jej nevylévejte do odpadu. I sladká voda se totiž hodí k zálivce, a pokojovky v květináčích ji cca 1-2x do měsíce ocení. Určitá logika by v tom být mohla. Opravdu slabě sladký, silně zředěný roztok sacharidů by mohl vyživit bakterie v substrátu, a snad jim dopomoci k lepšímu fungování. A z toho by snad, možná, mohly benefitovat i pěstované rostliny. Jako u všech rad babiček je ale třeba i tuhle brát s rezervou, a být připraveni na nehody, jako zahnívající hlínu nebo intenzivněji zapáchající vodu vytékající z květináčů.
Hrátky se substrátem na kofeinu
Klasikou babičkovského hnojení je kávová sedlina, lógr po kafi. Aplikace se přitom nabízí hned dvě. 4-6 do roka můžete větší špetkou suchého lógru „osolit“ povrch květináčů. Zázrak v podobě fosforu, dusíku a dalších minerálů bychom v tom ale neviděli. Přeci jen, mletá káva už prošla varem. To druhá aplikace dává víc smyslu: lógr smíchaný přímo se substrátem použít při přesazování kytek. Zvyšuje se tím podíl organické hmoty v substrátu, zlepšuje se drenážní schopnost půdy. To smysl určitě dává. Jinak hrneček po turkovi můžete dle babičkovských rad směle vyklepat do záhonků s azalkami a oleandry.
)
Do substrátu, respektive jako podklad na dno květináče, můžete prý zužitkovat i slupky z jablek. Že se budou postupně rozkládat? To jistě ano. A tím prý budou stimulovat mikrobiální procesy v květináči. Dost dobře ale mohou blokovat odvod vody, přispívat ke hnití. Je to rada, která si asi zaslouží opatrně prozkoumat. Jistější výsledky pak přináší doplňování fosforu. Do domácích květináčů můžete zahrabávat vlastní ostříhané nehty, na záhonky pak nasekané peří. Nadrobno, protože se rozkládá jen velmi, velmi pomalu.
Rybaření je bezvadný koníček, učiněný balzám na nervy. Určitým problémem je, že úspěšní rybáři domů nosí spoustu ryb. Nemyslete si, problém to může být, když je ryba třikrát do týdne na talíři a všechno je načichlé rybníkem. A navíc to množství biologických odpadů… určité řešení nabízí fermentovaný rybí kompost. Prohnilý a ušlechtile prokvašený mix vody a rybích ostatků: šupin, kostí, vnitřností. Když vzniká, smrdí opravdu pekelně. A je třeba jej držet na místě dobře větraném, s nekolísající teplotou. K čemu tolik námahy? Po třech měsících se stává tahle nevábná směs perfektním fosforečným hnojivem. Babička povídala.
Šetřit je třeba, za každou cenu
Šetřit se pochopitelně musí se vším, a voda není výjimkou. A platí to pro vodu jakoukoliv, včetně té z kuchyně, po vaření. Chrstnout ji do odpadu je trestuhodné mrhání, protože po zchladnutí se dá využít jako vynikající přilepšení rostlinám. Znovu se musí nechat, že na tom nejspíš něco bude. Během vaření zeleniny nebo luštěnin se do vody ledacos organického (i anorganického) uvolní. Podmínkou ovšem je, aby voda na vaření nebyla slaná. To by rostlinu instantně zahubilo. Ale jinak? Voda po vařených bramborách je prý „pecka“ pro afrikány, rýžová voda pomáhá kolopejkám, čočková voda prospívá listoví okrasných palmiček a dracén.
)
Vaječné skořápky se v úsporné domácnosti obvykle „točí“ zpět jako příkrm slepicím, aby neztrácely vápník. Ale když se jich sejde doma, takhle před svátky s velkým pečením cukroví, víc? Pak není důvod s nadrcenými vaječnými skořápkami nepřilepšit rostlinám doma i na zahradě. Smysl to dává: z nadrcených skořápek se do půdy biologickým rozkladem a zvětráváním bude uvolňovat vápník. A ten zlepšuje dostupnost živin pro kořeny rostlin. Tedy, jen těch, kterým vápenatá a zásaditá půda vyhovuje.
Ochránit rostliny před škůdci je pochopitelné, ale babičky za postřiky neutrácí. Proti mšicím by tak měl zabírat zředěný odvar z tabáku, anebo výluh z cibulových slupek. První varianta – jako postřik na listy a svěží části rostlinky - skutečně funguje, jen si často žádá víc než jednu aplikaci, aby zabrala. Cibulový výluh? Po 2-4 dnech luhování jej máte přefiltrovat a zalít s ním přímo substrát. Jestli by mšicím snad měl vadit cibulový odér anebo by touhle nažloutle podivnou zálivkou měla rostlina získat nějaké obranné látky? Těžko říct. Můžete to ale vyzkoušet a dát vědět, jak vám to zabralo.
)
Černé a zelené hnojení
Popel z ohniště nemusí skončit jen na zledovatělém chodníku (anebo dokonce v popelnici), ale najde zužitkování i při hnojení. Jen to chce vzít rozum do hrsti. Pozitivní zprávy o vynikajícím účinku popela, hnojiva obsahující kromě uhlíku spoustu vápníku, draslíku, hořčíku a fosforu, jsou vztaženy k dřevěnému popelu. Vymetat tedy na zahradu popel z kamen, kde se zatápí uhlím (to už se dnes taky stává minulostí) v pořádku není. Moc síry a dalších nevhodných, toxických spalin. Jinak dřevěný popel docení celá zahrada, ale zvlášť si na něm „pochutná“ třeba česnek.
)
Zelené hnojení? Většina z nás si pod tímhle pojmem představí zarytí/zaorání nějakého vzrostlejšího plevele, k ozdravění půdy. Babičky jsou ale o krok dál, a zužitkovávají vyluhované a nakvašené zelené části plevelných rostlin. Vychvalovaný v tomhle ohledu je zejména draslíkem našlapaný kostival, ale funguje to i se starčkem nebo jeteli. Natrhané (a nasekané) listí necháte v nádobě/uzavřeném barelu s vodou „zrát“ přibližně dva měsíce, a vzniklou kašovitou hmotu, naředěnou v poměru 1:10 s vodou můžete využít jako hnojící zálivku. Funguje to? Dá se říct, že až na ten zápach při výrobě si nikdo nestěžoval…
Úplně to samé se dá realizovat i s nasekanými kopřivami, kde se ale „výrobní postup“ trochu liší. Procesní vodou by tu ideálně měla být jen měkká dešťovka, zrání probíhá kratší dobu (cca. 3 týdny) a ředění pro zálivku se doporučuje v poměru 1:50, protože je koncentrát silnější a výraznější. Co by to mělo na zahradě dokázat? Kopřivové tekuté hnojivo by mělo obnovovat a doplňovat rovnováhu živin v půdě.
V zaprášených receptech babiček se taky zmiňují podobné „uzrálé“ výluhy z kapradin (hasivka orličí), květů a natě řebříčku, z listí jahodníku. K čemu konkrétně by ale měly půdě prospívat, už je trochu nejisté. U nasekané a překvašené trávy by měla být logika asi taková, že ideální výživové látky pro růst trávy obsahuje nejspíš jen další tráva.
)
Co stojí za krásou muškátů? To radši nechtějte vědět…
I o banánech je v receptářích babiček nejedna zmínka. Když přijde na hnojení, hodí se sáhnout po banánových slupkách. Luhování nastudeno, ve tmě, po 2-3 dnech, má přinést výsledek v podobě vody nasycené minerály. Možné to klidně je. Vodu, v níž si poležely banánové slupky, pak můžete (až zase získá pokojovou teplotu) využít k zálivce pokojovek v domácnosti. Měla by obsahovat vápník, draslík i fosfor, což může rostlinkám lahodit.
Slepičí voda, nebo ještě jednoznačněji, voda ze slepičinců. Už sám název nenechá nikoho na pochybách o tom, co a kam. Aby to doopravdy fungovalo, je zapotřebí nepřecenit dávku, a na zhruba jednu PET láhev (2l) použít jeden maximálně dva slepičince. Druhou podmínkou je, že vodou zalitý slepičí trus musí projít zkvašením. Proto se láhev drží na sluníčku. A dál? Nesmíte zapomenout na správné ředění (1:15), protože jinak umí být slepičince dost agresivním hnojivem. A k čemu je tahle nechutnost dobrá? Zalévejte s nimi muškáty na oknech, a uvidíte. I takhle vypadá tajemství pěstitelského úspěchu babiček.
)
A na muškáty je tu ještě jedna finta z receptáře vynalézavých a spořivých důchodkyň. Voda, ve které si zabublalo droždí. Problém je, že téhle receptuře chybí přesné dávkování. Každý má svůj vlastní recept. Teoreticky by měla dobře fungovat jedna kostka kvasnic (droždí) v litru vody. A ono zakalení a biologická aktivita by uvnitř nepevně uzavřené nádoby (aby to nebouchlo) měla probíhat 2-3 týdny. Zažloutlá a ne zrovna voňavá tekutina se pak musí před vlastní aplikací ještě v poměru 1:2 s čistou vodou zředit. Je to sázka na jistou nejistotu, kterou to chce vyzkoušet. Babičky se to taky musely někde naučit.
