Satelitní městečka jako past na investory. K bydlení a životu vlastně moc nejsou

Že Češi touží po vlastním bydlení, je stará známá vesta, zřejmě půjde o prastaré sedlácké zakořenění. O majetky se konají bitvy, pro tuny zdiva by si někteří nechali kolena vrtat, hlavně když to nevlastní někdo jiný. Jen ne, Bože, abych tam musel někoho trpět. To ať mi to radši spadne na hlavu. Deseti tisíce ruin pak čekají na osvobození od nebožtíků a mladí musí někam utéct. Někde přečkat. Kdekoli. Hlavně však také ve svém. 

A tak se kvůli cenám nemovitostí uchylují za města, často do satelitů. Maličké pozemky, monotónně stejné domky, často laciné, s mizernými dispozicemi, kde je 15 m² na pokoj luxus. To vše za neuvěřitelné milióny. Pořád je to však za ceny o dost menší než ve městech. 

Jenže pak otevřou vstupní dveře a je to podobné, jako by vycházeli do společné chodby v paneláku, akorát mají nad hlavou oblohu a okolo sebe v “chodbě“ trochu zeleně, nějakou tu kytičku, především však asfaltku, v lepším případě chodník a přístup k domu ze zámkové dlažby.

Sociologický výzkum Akademie věd, který se zaměřil na postoje Čechů k bydlení, ukázal, že si 87 % dotázaných přálo vlastnit byt nebo dům. Nájemní bydlení je jaksi znak podřadnosti, méněcennosti. Je pro ostudu. Dokazuje, že dotyční nemají na vlastní bydlení a řadí se proto mezi jakési sociální případy. 

Pro 53 % dotázaných je dokonce ideálem rodinný dům, dalších 31 % by rádo bydlelo v bytovém domě. Česká norma vlastnit bydlení pak vlastně vytváří cenovou bublinu. Nabídka je nižší jak poptávka a ceny nemovitostí jsou extrémně vysoké.

Prostě výzkum potvrdil, že Češi jsou národem vlastníků se silnou preferencí vlastnického bydlení. Dokonce ani propad cen okolo roku 2008 v souvislosti s globální finanční krizí, ani stávající krize finanční dostupnosti bydlení na tom nic nezměnily. 

Tato česká touha však už dávno narazila na cenové stropy, načež je jednou z mála dostupných možností právě bydlení v satelitech. Začíná to logickou kalkulací: „Budeme bydlet ve svém kousek od přírody, ptáčkové budou zpívat, kytičky vonět, všechno bude žůžo… Jenže.“ Často tito lidé vůbec nemají dostatek informací, do čeho vlastně jdou, co je čeká.

Domečky stojí u polí, která zemědělci stříkají chemií, do lesa je to dokonce dál než z města, tam byly aspoň parky, dostupnost služeb žádná, i do školky a školy je třeba děti dovážet. Žádný lékař, žádný obchod. Prostě nic. A dokonce i omezená služebnost, která byla kdysi k dispozici v okolních obcích, už zmizela. Nebýt vietnamských večer, už bychom si leckde na vsi nekoupili ani rohlík. 

Vesnice přestaly žít. Obydlí místních se stala jen soustavou vlastníků a jejich nemovitostí. Starousedlíci vymírají, načež jimi často cloumá závist, novousedlíci mají k sobě ještě dál. Místo chodby v panelákovém bytě je odděluje asfaltka. A místo pár kroků z domu třeba pro snídani až desítky kilometrů autem. 

Už jsou na to natolik zvyklí, že i kdyby ve vedlejší obci někdo otevřel malou pekárničku či cukrárnu, raději si zajedou do obchoďáku na kraji města s obřím parkovištěm. Sociální a kulturní vyžití nula, kéž by fungovaly aspoň stará komunistické kulturáky. Jenže často nefungují a pokud ano, stejně to nikam nevede. 

Že by jako někdo z novousedlíků zašel na hasičský ples? To si už místní radši narazí sud na zahradě, aby se nemuseli potkávat s těmi “zbohatlíky“. Ono to tak samozřejmě není, většinou jde jen o lidi zatížené enormně vysokými hypotékami a leasingy, kteří doufají, že do důchodu všechno splatí. 

Ale česká závist je nekonečná. Navíc si nově nastěhovavší myslí, že budou bydlet na vsi poblíž přírodě, ale v městském komfortu. Nebudou. Satelity jsou prostě pastí pro investory i pro stárnoucí a vymírající obyvatelstvo vesnic. Nemohou si navzájem rozumět. Oddělené světy. Satelit u vsi je vlastně obdobou nového paneláku na návsi.

Bydlení v satelitech okolo velkých měst navíc přináší ještě jeden nešvar. Každodenní dopravní peklo. Skoro všichni se totiž každý den potřebují dostat do města a původní potřeba vesničanů je násobena lidmi, kteří by jinak bydleli ve městě, kde by vlastně ani nepotřebovali usednout do automobilu. 

Škola, školka, zaměstnání, lékař, nákupy, úřady, vše je ve městě. Někteří musí dokonce vzdálenost ze svého bydliště do civilizace občanské vybavenosti uskutečnit i vícekrát za den. Výsledek? Nekonečné dopravní zácpy. Jako by nestačilo, že už tak jsou města dopravně předimenzovaná. Vlastně by bylo nejlepší, kdyby to všechno někdo zboural a postavil znova, praktičtěji, lépe dimenzované. To by však dokázala jedině válka a bomby.

Stavět nestačí, legislativní zádrhele jsou velké, vyřízení stavby bytového domu či ještě většího developerského projektu trvá roky, nejsou parcely atd.. Zdlouhavý bývá i inženýring okolo domů rodinných, tedy novostaveb. 

Poslední dvě novely stavebního zákona sice měly ambice toto změnit, jenže jedna přebila druhou, takzvaná digitalizace, která by měla být spuštěna k 1.7. letošního roku, je teprve v plenkách, a pak přijdou další volby a je zde obrovské riziko, že se všechno bude zase opakovat. Stavení zákon je poslední roky tím prvním, do čeho se nová vláda pustí. Bezhlavě, nesmyslně, marně.

Stará zástavba navíc už dávno nevyhovuje a dotační program Oprav dům po babičce to nemá absolutně šanci vyřešit. Je to jako vyplivnout hořkou pecku. Lidem už je vlastně tak nějak jedno, kde bydlí a jak, hlavně že někde a nějak. A hlavně za rozumné peníze. Běžný Čech nemá absolutně žádné povědomí o tom, co je to dobré bydlení a co znamená pojem urbanismus. Nedovedeme uvažovat strategicky, jelikož v tomto směru nejenže neexistuje žádná motivace, ale vlastně pouze “bereme, co je k dispozici“. 

A výsledek? Mizící občanská vybavenost, kde byla, přitom je neexistující, kde by měla vzniknout. Všude pustá, mrtvá a špinavá veřejná prostranství. Domy jsou uspořádány neefektivně, parcely jsou tak velké, jaké si můžeme dovolit koupit.

Satelity přitom stále lákají a teprve až se lidé nastěhují, poznají skutečný stav věcí. Dobrou zprávou je, že jsou takové nemovitosti stále ještě prodejné, počet obyvatel v satelitech dokonce stále roste. Kdo si to tedy nakonec rozmyslí, má šanci se problému zbavit i bez větší finanční ztráty. Ve skutečnosti je to ale pro investory past. 

A aby toho nebylo málo, často jsou mateni samotnými developery a realitními makléři. Ti naslibují, co se dá. Běžným argumentem je třeba “lékař v sousední obci“, nebo dokonce “noví obyvatelé zdvojnásobí počet obyvatel přilehlé obce a mají tak šanci ovlivnit místní dění“. Myšleno politicky, jako by se každý z novousedlíků měl stát starostou či zastupitelem. 

A tak se stále noví a noví obyvatelé satelitů vynořují ze svých unifikovaných domečků s mizernými dispozicemi, pár kroky překonají vzdálenost od domu přes zahrádku k silnici, užijí si ranní hodinku v zácpě, rozvezou děti, zahučí v klimatizované kanceláři, večer se po další hodině v zácpě svalí na pohovku, pustí televizi. A druhý den znova. Betonová sídliště se nám přestěhovala do polí.

Řešení se sice stále hledá, vítězí však finance. Staví se to, co lidé koupí a za ceny, za jaké to koupí. Bohužel šancí začít znova, pokud by se stávající řešení ukázala býti slepými cestami, mnoho není. Jsme malá země, kde není možné vysídlit a zlikvidovat celá města třeba krachy místních podnikatelských aktivit. Kdyby se u nás objevila jediná obdoba amerického Detroitu, znamenalo by to signál o krachu celé společnosti. Místa je málo. 

A tak pokukujeme po sousedech, jak řeší své problémy a kopírujeme, jak to jen jde. Najde se ale nějaké ryze české a zároveň smysluplné řešení? Je vůbec ještě možné navázat na historické souvislosti? Jde o velmi závažnou otázku. O to více, že satelity vznikaly už před rokem 1990. 

Třeba obec Kájov u Českého Krumlova je toho důkazem. Kromě nádherného a vzácného kostela s farou “dlouhé desítky let se rozrůstající satelit“! Zajeďte se na více jak půl století rostoucí satelit podívat. Nová zástavba se nyní pyšně tlačí podél silnice až k Boleticím.

Velmi mě v této souvislosti zaujal článek pojmenovaný “10 důvodů, proč je bydlení v satelitech absolutní opruz“. Článek začíná větami: “Stejnou chybu udělala spousta dalších lidí. A teď tlučou hlavou do identických zdí. Proč?“

Rychlý souhrn z článku:

1. Uniformita: Člověk potřebuje pestrost a nejen vizuální! V satelitu však neexistuje.

2. Chybí přirozená infrastruktura: V satelitech není obvykle nic! A co bylo v okolních obcích, to často mizí. Leckde už není ani hospoda, která stejně nestála za nic.

3. Frustrace z dopravy: Neustálé dopravní zácpy, neexistující hromadná doprava.

4. Asociálnost ruku v ruce s nudou: Nuda, nikdo, prázdno, nic. Zajímavý postřeh: Mnoho žen je zde stále samo a řemeslníci prý nikdy dříve nesouložili tak často. Sociální bahno, kterému podlehnou i vzdělaní a citliví lidé.

5. Evoluční zásek: Satelit je těžký průměr! Slepá cesta evoluce.

6. Pole, pole, pole: Chtěli jste bydlet blízko lesa? Omyl, všechny satelity jsou v nudných polích. A když je ještě Agročert oseje řepkou…

7. Nevraživí starousedlíci: Ano, starousedlíci satelity nenávidí, ve skutečnosti však nenávidí všechno nové. Je to pro ně nebezpečné.

8. Králíkárny naležato: Paneláky v ležaté podobě. Tečka!

9. Utrácíte zbytečně peníze i čas: Levnější pořizovací náklady domku s pozemkem v satelitu bohatě vykompenzují dopravní a jiné náklady. Navíc utrácíme i spoustu času a čas jsou, jak známo, peníze.

10. Estetické hledisko: Estetika je nakonec tím nejhorším. Pozemky i domky uniformní, hnusné. Doslova. Urbanistická řešení satelitů KATASTROFA! Doslova asociální, nekulturní prostředí.

Zdroj: idnes.cz, avcr.cz, soc.cas.cz, Wikipedia, zivotvsatelitu.cz. g.cz, zvedejkotvy.cz