Jak vypadalo bydlení našich předků? Jak se kdysi žilo, pěstovalo, stavělo? Zjistěte více o historii bydlení!
Do širokého povědomí veřejnosti se zpravidla dostanou jen ty plány slavných architektů, které se dočkaly realizace. Plán švýcarsko-francouzského architekta Le Corbusiera na přestavbu centra francouzského hlavního města ale zabodoval tím, že realizován nikdy nebyl. Podobu Paříže přesto ovlivnil.
Chválit katastrofy, které vymažou z mapy celá města, pochopitelně nebudeme. Musí se ale nechat, že v případě německého města Freudenberg zprostředkoval požár sídlu vlastně dobrodiní. Když nenasytné plameny uhasly, na spáleništi bylo vystavěno mnohem hezčí město.
Na pražských Hřebenkách je právě nabízena k prodeji výjimečná historická vila z roku 1914. Tedy ne celá, ale pouze samostatná část dvojvily v ulici Tichá. Přesto ale jde o velmi prostorný a zajímavý objekt s autentickým geniem loci, který se může stát výjimečným rodinným sídlem i firemním zázemím. Od roku 1947 o vilu pečovala rodina, která se snažila o citlivý přístup k údržbě budovy. Nakonec ale došlo v roce 2015 ke kompletní rekonstrukci vily, ovšem opět s respektem k původní architektuře a historii objektu. Vila tak získala současný obytný komfort v kombinaci se zachovanou stylovou elegancí doby, ve které byla postavena.
Slovo „sociální“ bývalo někdejším šéfem jedné české politické strany zakazováno. Nevíme, jestli se za něj tehdy dávaly prsty zlotřilců do palečnice, nebo se pohlavkovalo a fackovalo plácačkou na mouchy, ale soudě podle myšlenkových deformací některých osob se používaly tresty mnohem drakoničtější. O to více asi překvapí, že na západ od nás, přímo v historickém srdci městečka Augsburg, funguje model sociálního bydlení pojmenovaný Fuggerei již 500 let. Dodnes. Za drobné a modlitbu. Jak se to mohlo stát?
Na rohu Sedmé avenue a Christopher Street na Manhattanu leží kousek země, na který se sotva vejde židle. Přesto má hodnotu milionů. Takzvaný Hessův trojúhelník je nejmenší soukromou parcelou v New Yorku. A také pomníkem podivného vzdoru vůči městské radnici.
I tady by příběh zajímavého projektu mohl začít pohádkovým: „Byl jednou jeden dům“. Jde totiž o dům, který si vysloužil neméně pohádkové umístění, na břehu řeky v Sainte-Anne-de-Bellevue v kanadském Montrealu. A rovněž i patřičnou historii.
Tradiční japonská architektura se po katastrofách 20. století musela vyrovnat s přísnými požárními regulacemi a přechodem od dřeva k betonu. Projekt House M od studia Analogue ukazuje, jak lze tento „betonový kompromis“ citlivě rekonstruovat a znovu propojit s archetypem japonského rodinného domu.
Můžeme se holedbat tím, že pokrok neustále uhání kupředu. Ale když přijde na konkrétní pracovní nástroje? U těch vylepšujeme jen designovou stránku věci, ergonomii. Jejich základní funkční uspořádání nikoliv. Dá se to říct i tak, že kladivo vlastně vypadá posledních 30 000 let prakticky stejně.
Elegance, rychlost a víra v lepší zítřky. Streamline Moderne byl stylem, který se zrodil z technického pokroku i z potřeby naděje v časech hospodářské krize. Aerodynamické křivky, horizontální linie a inspirace světem parníků či letadel vtiskly architektuře třicátých let pocit pohybu, i když stála pevně na místě.
Domy mají příběhy. Zpravidla to ale nebývají příběhy cestovatelské, protože budovy se drží pevně svými základy země tam, kde byly postaveny. Tu a tam jim s pohybem z místa na místo může pomoci velká voda nebo zemětřesení, hurikán, ale z toho moc veselá historka nekouká. Co když ale někdo dům rozebere, po dílech přepraví přes oceán a zase smontuje? Právě to činí Virginia House unikátním.
Že čas jsou peníze? To vypadá jako heslo, které se zrodilo až v našem uspěchaném 21. století. Jak ale názorně dokládá příklad z francouzského Lyonu, šetřit kvůli pohodlí a zisku každou vteřinku, to uměli lidé i před 1900 lety. A nevšedním způsobem se to promítlo do tamní architektury.
Architektura může mít hluboký smysl pro humor, stejně jako archeologie. Někdy je to až jako nůž, který se vám zabodne mezi žebra a pořádně dloubne. Proboha, kde to vlastně žijeme? A co tady bylo před námi? Kdo zde žil, kdo tohle vytvořil? A proč? Záhadologové mají náhle prostřeno, jako by někdo rozložil prázdný pohádkový ubrousek a poručil mu čarovat. Co má pak teprve říkat obyčejný farmář, který tráví večery u svého jezírka a pořád mu vrtá hlavou, proč se generacemi jeho předků a sousedů nese pověst, že místní jezírka nemají žádné dno?
Rekonstrukce starších bytů často balancuje mezi zachováním původního charakteru a potřebou moderního bydlení. Projekt studia Weinbenami ukazuje, že tyto dva přístupy se nemusí vylučovat – naopak mohou společně vytvořit harmonický, funkční a nadčasový interiér, který reaguje na současné nároky, aniž by zapomínal na svou minulost.
Říkat tomu můžete shánčlivost, šetřílkovství anebo škudlivost. Můžete to opisovat dnes už nekorektním úslovím o hospodyňkách, které pro pírko i přes plot skočí. Anebo třeba zvoláním, že kdo šetří, má za tři. V Japonsku tomu ale říkají Mottainai. A je to nádherná poezie udržitelnosti v praxi.
Běžný byt 3+1, který je u nás vzhledem k cenám nemovitostí a nájmů pro mnoho rodin nedosažitelný, evropskému vnímání přelidněnosti obydlí často nevyhovuje. Tedy pokud se například kvůli jednomu či dvěma z potomků nevzdáte obýváku. Obzvláště v panelových bytových domech ale nebývají podobné úpravy dispozic vlastně ani příliš možné. Jak se v Evropě počítá přelidněnost bytů?
Co bylo možné, zůstalo v roubence se zachovalými roubenými prvky z přelomu 18. a 19. století na svém místě. Staré dřevo napadené tesaříkem bylo repasováno, zachovány však byly nejen původní dřevěné prvky, ale třeba i pec. Jediným, co se zásadně změnilo, bylo vložení dvou bezrámových oken, která vyřešila věčný problém roubenek s nedostatkem denního světla. Pomohla také bílá barva, která byla použita, kde to jen bylo možné. A interiér byl nakonec doplněn unikátně jednoduchým a čistým nábytkem.
Některé mýty se rády vracejí jako bumerang. Třeba ten o tom, že bytovou krizi lze vyřešit znárodňováním, vyvlastňováním a unifikovanou výstavbou. Jenže historie nabízí i jiné, méně zavrženíhodné příklady. Jeden z nich pochází ze Spojených států, z časů první světové války. A ukazuje, že i masivní bytovou krizi lze řešit bez králíkáren a nátlaku. A překvapivě elegantně.
V časech, kdy se tahle metropole ještě hřála na výsluní, v časech slavné Benátské republiky, byly zdejší ostrovní uličky o dost méně bezpečné, než je tomu dnes. Jen tak si ve večerních hodinách vyrazit z jednoho ostrůvku na druhý, na návštěvu z paláce do paláce, to bylo doslova o život.
Kam v noci složit hlavu, když venku prší anebo mrzne, a domov je tím, co nemáte? Ve staré dobré Anglii na to měli svérázné řešení. Ve slumech viktoriánského Londýna dokázali zpoplatnit i komfort spánku. A tomu receptu se u nich přiučili i ve světě.
Dvacet měsíců práce. A to se bavíme o „práci v terénu“, přímo na stavbě. Protože o tom, jak by měl projekt ve výsledku vypadat, se v ateliéru architektů Mattinson Associates rozhodlo docela rychle. Tou skutečnou dřinou ale bylo uvést onu hezkou myšlenku v život. Ze staré sýpky se totiž měl stát dům.
Všechno nejdůležitější z oblasti stavby a bydlení v jednom emailu. Chcete odebírat pravidelné měsíční infomaily?
