Netradiční strategie bydlení. Jak se ještě dobrat střechy nad hlavou?

Když velmi hrubě a v krátkosti shrneme klasiku: pro většinu lidí v Česku začíná předlouhá cesta za bydlení nájmem. Tedy pronájmem malého bytu, garsonky, někde v blízkosti stálého zaměstnání. Po pár letech pak většinou následuje další stěhování, s dalším nájmem, do bytu většího. Už s partnerem či partnerkou. Aby, pokud to těm dvěma spolu všechno dobře šlape, začali snít o bydlení „ve vlastním“.

Tu fázi dalšího společného hnízdění obvykle urychlí blížící se příchod potomstva. Následuje buď hledání pozemku a příprava novostavby, nebo koupě už hotové nemovitosti a následný cirkus přestaveb a rekonstrukcí. Za hotové z vlastní kapsy to ovšem bývá málokdy, našetřené miliony na našich účtech zpravidla neleží. Takže to jde většinou s výpomocí hypotéky.

Alternativou bývá sestěhování se „ke staříčkům“, do již stojícího vícegeneračního bydlení. Se všemi očekávatelnými rodinnými konflikty, které z toho plynou.

Těmito zmíněnými základními osami, přesuny a mezifázemi popíšeme drtivou většinu všech v Česku bydlících lidí. Pár s dítětem například bydlí v nájmu, zatímco někde na zelené louce jim firma staví dům. Nebo žije ve vlastním domě po rodičích, který průběžně přestavují a rekonstruují. Nebo zatím žijí v úsporném režimu v nájmu, kde si z výplaty šetří na pozemek.

Těch, co by si za peníze z vlastní kapsy jen tak sakumprásk bez banky koupili rodinný dům, je naprosté minimum. A byť takové příklady samozřejmě jsou, nemnoho je i těch, kterým by jejich rodiče podarovali nastřádané miliony nebo rovnou celý byt, jen tak, jako věno a počinek do začátku nové rodiny.

Takže vlastně pořád v popisu oscilujeme kolem nájmů, nevýhodných hypoték a ještě nevýhodnějších půjček, a velkého finále v podobě vlastnického bydlení. Vyplatí se na to upozornit, je to takový náš středoevropský český fenomén.

Podíl vlastnického bydlení u nás totiž představuje okolo 78 – 79 procent (a nájemního těch zbývajících asi jednadvacet procent), což je přesně naopak, než má větší část zemí západní Evropy. Dosáhnout na vlastnické bydlení je pro nás v Česku meta, vytyčený cíl. Za kterým se ubíráme jasně vyznačenými cestičkami.

Jde to i jinak? Jinými slovy: „Kde na to vzít a nekrást?“. Ano, jde!

Poměrně atraktivní strategií, jak se ukazuje nejen v Evropě, je takzvaný rentvesting. Který vám sice vlastní střechu nad hlavou nedopřeje, ale může vás jí přiblížit. Podobně jako tiskárna na peníze. Zjednodušeně, jako rentvestor sice pořád stojíte na počátku té dlouhé cesty, protože žijete v nájmu. Ale sami si nájmem vyděláváte.

Řekněme, že žijete v nájmu třeba v Českých Budějovicích, a vaším cílem je koupě vlastního bytu v Praze. Což, už takhle napsané, vypadá jako docela nesplnitelný, respektive neuplatitelný sen. Vy své finanční prostředky ale vezmete a vložíte je do koupě bytu v Brně.

Ne proto, abyste se přestěhovali do jihomoravské metropole. Ale proto, že ten vámi zakoupený brněnský byt vám bude vydělávat. Protože ho budete pronajímat.

A dá se vytušit, že slušná brněnská garsonka v centru vám vytvoří pronájmem zisk, kterým pokryjete nájem 3+1 v Budějovicích, a ještě vám možná zbude. Tím pádem vám zůstane víc prostředků, ze kterých můžete šetřit na svůj vysněný byt v Praze.

Tu trojku České Budějovice – Praha – Brno jsme vypálili jen tak od boku, jako příklad pro ilustraci. Fungovat to klidně může v rámci jednoho města, bez dojíždění. Kde si, ač bydlíte v nájmu, zařídíte nájem jen proto, aby vám pokrýval vaše vlastní výdaje a generoval zisky. Z nichž už můžete časem našetřit na celý dům. Nebo na lacinější a stravitelnější hypotéku. A koneckonců to nemusí být vždy jen o bytech.

Slušný potenciál v sobě - na stejném principu - skrývají i „investiční garáže“. Ty se dají pořídit za nižší statisíce, a po rekonstrukci mohou generovat velmi slušný zisk. I s přidaným obratem z prodeje. Celé to narušuje nelichotivé pojetí, při němž při bydlení v nájmu peníze „jen vydáváte“. Můžete je však i získávat.

Další strategie je spíše netušená než vyloženě překvapivá. Žádat o hypotéku, když si o ni říkáte jen s jedním platem – tedy bez vašeho partnera či partnerky, kteří by k jejímu umoření přispívali též – většinou znamená rychlé a neúspěšné jednání s bankovní institucí. Pokud za vámi nestojí miliony v hotovosti anebo jistiny dalších nemovitostí, moc šancí na získání hypotéky jen sami za sebe nemáte. Což nic nemění na tom, že chcete bydlet ve vlastním, byť tedy třeba bez partnera nebo partnerky.

Co se tedy nabízí? Forma spoluvlastnictví. Která může fungovat například mezi sourozenci, nebo dokonce mezi přáteli. Banka zase až tak moc nekouká na to, jestli si o hypotéku žádají dva manželé s dvěma příjmy – nebo dva nesezdaní lidé v páru, se dvěma příjmy. A dotaženo do důsledků, je jim úplně jedno, jak je to partnerství o hypotéku žádajících osob uspořádáno. Směrodatné jsou pro ně ty dva příjmy.

Které do rovnice s výsledkem schválené hypotéky může dodat vlastně téměř kdokoliv. Třeba váš bratr nebo sestra. Nebo Fanda, se kterým se znáte od první třídy. Zní to zvláštně, ale je to – pro bankovní instituci – docela schůdný model. Prostě tu nemovitost kupujete spolu. Samozřejmě je třeba předem dobře definovat a smluvně ošetřit, kdo má jaká práva a povinnosti, jaké je vypořádání, správa a smluvní výstup. Ale můžete.

V hypotetickém příkladu není zase tak těžké představit si třeba dva sourozence, kteří si nezávisle na sobě prošli neúspěšným manželstvím zakončeným rozvodem, a rozhodli se, že si propříště pořídí nemovitost spolu, kde každý bude obývat jedno podlaží – a kde spolu budou vycházet lépe, než kdysi se svými partnery.

Jít do hypotéky na pořízení rodinného domu s vlastní sestrou se tak nějak příčí obecnému smýšlení, ale je to vlastně jen o tom smýšlení. Fungovat to může. A pokud se v případě sourozence bojíte sporů o nesplácení, nebo snahy vyvlastnit vás a vystěhovat z vašeho podílu, je to spíše těžké s vámi. Protože komu jste ještě ochotni věřit, když ne vlastní sestře nebo bratrovi, že?

Podstatné je, že hypotéku nemusíte financovat jen s partnerem, ale i se spoluvlastníkem. A v menších lokalitách mohou nemovitosti být levnější, takže rozdělení nákladů rozhodně pomůže. 

A třetí finta?

Ta je v našich podmínkách zatím skutečně hodně nezvyklá a netradiční. Přitom je „naprosto logická“. Když se odpíchneme od statistiky: z celkového počtu rodinných domů, které v Česku existují, jich 34,8 procent je obydleno maximálně dvěma osobami. Anebo ještě ostřeji, případů, kdy celý rodinný dům obývá jen jedna osoba, je u nás 18,3 procent.

Aniž bychom tu zbytečně připomínali excesy komunistů, kteří by nejspíš velice rádi vyvlastňovali takové „nedostatečně vyplněné“ domy, a bouchnutím razítka v nich přidělovali místnosti docela cizím nájemníkům, můžeme navázat jinou strategií. A to takzvaným Homeshare. Je to model, při němž dochází k výměně péče za bydlení.

Představte si například čiperného seniora, který bydlí v nějaké prvorepublikové vilce. I přes svou čipernost se už ale nezvládá postarat o zahradu, výměnu oken, úklid celé domácnosti, sekání trávy nebo nákupy. Nu, a na vás by bylo tyto služby zajistit. Vše náležitě smluvně ošetřeno, se specifikovanými povinnostmi, kde by bylo jasně řečeno, co máte a nemáte zařizovat. A za to? Bydlíte, klidně i s celou svou rodinou. A třeba s příslibem předkupního práva na celou nemovitost.

Že je to zvláštní? Inu, je. Ale je to skutečně jen o zvyku. O komunikaci, o dohodě. Nemusí to vypadat tak, že se nastěhujete do domu protivného dědka, kterému pak budete až nadosmrti sloužit (což je asi ta nejčastější představa, která v případu Homeshare na mysli vytane). Ono to může být velmi perspektivní a produktivní sousedství pro všechny zúčastněné. Klidně i s pohádkovým dědečkem, které si i s nemovitostí „adoptujete“. Anebo babičkou.

Děsí vás představa, že byste se měli starat o nějakého důchodce? Že byste mu dvakrát týdně měli přinést nákup, jednou týdně jej vyvézt k lékaři a podruhé pak na sedánek s kamarády? Že byste se mu měli starat o zahradu? Že byste mu měli věnovat svou pozornost, zdravit ho a bavit se s ním? Pak mi je vás líto.

Silně tu záleží na lidském rozměru situace, kterou je nesnadné popsat paragrafy a smluvními dodatky. Ale že u nás žije nemálo seniorů v nápadně velkých domácnostech, které sžírá samota a to, že co kdy vybudovali, už zarůstá plevelem – a že by nejspíš docenili pomocnou ruku výměnou za prostor, který stejně nevyužívají, pořád platí? Že by byli rádi za to, kdyby jim druhá rodina pomohla splácet energie?

Inu, je to takový výminek naruby.

Ale je to další funkční model, strategie, kterou se též můžete dobrat střechy nad hlavou, bydlení. Aniž byste byli uvězněni v nájmu nebo existovali kdesi v presu nesplatitelných hypoték.

Zdroj: remaxalfa.cz, ČeskéStavby.cz, Wikipedia.org