Slimáci nejsou jen drobná, slizká pohroma, ale i velký problém pro každého zahrádkáře. Nové výzkumy ukazují, že se tito škůdci nechovají nahodile. Naopak, tvoří stabilní shluky a jejich pohyb nese známky kolektivního chování. Znalost těchto strategií by mohla výrazně změnit způsob, jakým proti nim na zahradě konečně začneme účinně bojovat.
Z hlediska úředního je zcela jasné, které druhy živých organismů patří mezi invazní a jaká omezení a zákazy se na ně váží, jenomže v praxi to tak úplně není. Do hry totiž vstupuje i politika a ekonomické zájmy. Zajímavá je také hra čísel a samotná historie invazí, kterou lze oficiálně datovat k roku 1492, kdy si to Kryštof Kolumbus namířil do Karibiku v domnění, že dopluje kratší cestou do Indie.
21.7. jsme vydali článek na téma lišajů smrtihlavů. Poté, co jsme u nás na zahradě našli housenku, která si právě hledala místo k zavrtání do země a zakuklení. Dali jsme ji do okrasného roští na záhon bohatě zavezený humusem a kvalitní půdou. Housenka se zavrtala a právě vyletěl motýl. Stihne migrovat zpátky na jih? To se už nedozvíme.
Kdyby to nebylo k pláči, bylo by to k smíchu a naopak. Pořídit si domácího mazlíčka, hlavně pejska, nemusí být vůbec dobrý nápad. Proč? Existují i případy, kdy se pejsek stal předmětem rozchodu partnerů, nebo dokonce rozvodu. Nečekejte ale nyní nějakou manželskou nebo dokonce psí psychologickou poradnu, nabízíme pouze drobné postřehy a příběh, který i přes onu pověstnou štěněcí rozkošnost skončil hodně nerozkošně, až téměř tragicky. Pro nešťastníka ze západních Čech určitě.
Dnem 7.8. 2025 vstoupilo v platnost prováděcí nařízení Evropské komise, které aktualizuje seznam invazních nepůvodních živočišných druhů, jež je zakázáno do EU dovážet. Patří mezi ně vybraní ptáci, kopytníci, ryby, korýši, mlži, plži, ostnokožci, ploštěnci a hmyz. O dva roky se ještě odkládá konkrétní druh hlodavce a šelmy. Některé z nich přitom už známe i u nás a na seznamu našich místních invazních druhů jsou, například jelen sika a norek americký. Svoje znalosti druhů, které vnímáme jako silně invazní právě u nás, si můžete vyzkoušet v kvízu pod článkem.
Někdo vnímá prázdniny jako mediální okurkovou sezónu, kterou případně rozčísne třeba zpráva, že v Jaderském moři napadl žralok českou učitelku. Už to dělá 118 let a pokaždé je to ten samý žralok a stejná kantorka. Nebo že si ministr Lavrov oblékl na setkání s americkým prezidentem na Aljašce mikinu s nápisem CCCP. Jenže iniciativa Zákony pro kočku si prázdniny evidentně nevzala, jelikož se právě nyní objevil zásadní článek o tristním stavu toulavých koček v magazínu Ministerstva vnitra Veřejná správa. A článek předkládá i řešení a poukazuje na zkušenosti obcí, které se k problému toulavých, nemocných a stále se množících koček nestavěly zády.
Kolega našel doma štírka a natočil krátké video. Poznamenal přitom, že štírci jsou užiteční, živí se kromě jiného hmyzu roztoči a například chrání včely před kleštíkem včelím. Štírek je v ČR velmi častý zástupce řádu pavoukovců, kteří jsou sice štírům trochu podobní, ale společného s nimi nemají zhola nic. Podoba je patrná pouze ve dvou makadlech zakončených klepítky, na jejichž koncovém článku ústí jedová žláza. Klepítka štírek používá k lovu kořisti, mezi ni však patří roztoči včetně kleštíka včelího, chvostoskokové, pisivky, larvy hmyzu a jiní titěrní živočichové. Je sice štírek jedem ochromí, ale nás nemůže. Je příliš malý, jedu má příliš málo a bariéru lidské pokožky by nepřekonal. A proč by to také dělal, od toho na světě není.
Zhruba je na našem území zaznamenáno 595 nepůvodních druhů živočichů a toto číslo bohužel neklesá, ale stále roste. Za invazní je přitom považováno 113 druhů a vytypovány jsou další, v jejichž případě se očekává jejich brzký příchod. V přírodě to tak bylo odjakživa, svět se stále mění. Za invazní druhy jsou ale považovány ty, které se k nám dostaly a dál se šíří vlivem člověka. Poznáte vybrané invazní výtečníky živočišné říše?
Jedu za soumraku domů autem z Českého Krumlova směrem na Prachatice. Na silnici mezi Křenovým dvorem a Křenovem, která v tomto místě vymezuje hranici CHKO Blanský les, musím náhle prudce zabrzdit. Kousek před reflektory vyskočí na silnici dva mývalové, skotačí, prohání se, prostě jako jakákoli jiná mláďata. Běžně zde potkáte mladé lišky, hned vedle je klikatý meandr Chvalšinského potoka s podemletými břehy. Že se u nás invazní mýval severní v přírodě vyskytuje, to jsem již v minulosti zaznamenal, ale tohle bylo moje první osobní setkání. Asi jsem si ho vysloužil kvízem na téma invazních druhů rostlin a vůbec tím, že o invazních druzích dost často publikuji. Zvířata úmyslně nepřejíždím, myslivec nejsem a pušku s sebou nevozím, mývalové přežili. Ani jsem však nestihl nějakou fotodokumentaci, kameru na palubní desce také nemám. Škoda.
Pyramidy, velké zdi a do nebe se tyčící majáky. Ale pozor, nejen lidé se umí předvádět stavebními divy světa. I zvířata jsou schopna vytvořit podivuhodné stavby. A často tak mimořádné, že by na ně ani naše „člověčí“ kapacity nestačily. Vždyť zvířata na to nemají k dispozici stroje, vědu a technologie, luxusní stavební materiály a nejchytřejšími lidskými mozky vymyšlené postupy. Řekněte třeba stavbyvedoucímu, ať svými zuby pokácí stromy a bez jediného nástroje vystaví hráz.
Lišaj smrtihlav je noční motýl, který se u nás sice běžně vyskytuje, klade i vajíčka, ale přes naše území pouze migruje z jihu, zřejmě kvůli hledání potravy a nových lokalit pro páření. Většinou v noci spatříme dospělou můru, jejíž navigační smysly zmateme prudkým světlem. Nebo třeba při kopání brambor najdeme již mumiové kukly, ale potkat nádhernou housenku není až tak časté. Jaká tento noční motýl skrývá tajemství?
Nebývá zvykem informovat o kampani, která se Česka přímo netýká. Ale iniciativa Make a Metre Matter si pozornost přeci jen zaslouží. Přestože je doma ve Velké Británii, může posloužit jako milá inspirace i pro nás.
Záhony plné kočičích exkrementů, které jsou doslova hygienickými časovanými bombami nebo mrtvolky ptáčků. To jsou asi nejčastější důvody, proč někdo nechce, aby se mu kočky ze sousedství toulaly po jeho zahradě. Někomu navíc kočičí výkaly vyloženě odporně páchnou, jiní kočky nenávidí už jen z principu. Není ale důvod způsobovat svým sousedům bolestné okamžiky úspěšnými pokusy kočky zlikvidovat. Existuje jednoduché řešení. Totiž pes. Takový, který kočky nesnáší, a který je stále v zahradě. Pokud vám ale nebude vadit, že vyžene i ježka.
Syn běhal s kamarády po zahradě a křičí: „Nalítával na mě divnej brouk, vypadá to jako sršeň. Včera taky a vzadu lezou po dřevě.“ Máchal rukou okolo hlavy a já viděl jenom, jak kolem něj prolétlo něco velkého. Zdálo se mi, že je to větší než sršeň, ale nebylo. Nesytka sršňová může měřit oproti maximálním 55 mm našich běžných sršňů až 29 mm a rozpětí křídel má až 48 mm. Větší než sršeň tedy rozhodně není, ale velká je přesto dost.
Léto je v plném proudu. V trávě, ve vodě, ve vzduchu nebo třeba v hotelovém pokoji na nás číhají různé kousavé potvory. Některé nás bodnou či štípnou, jiné se přisají a nepustí. Poznáte je všechny? Pojďte si udělat kvíz.
Cestování je dobrodružstvím především pro nás lidi. A to ještě ne pro každého. Pro domácí mazlíčky, tedy na mysli mám hlavně pejsky, se může letní dovolená stát utrpením. Už jen proto, že je vláčíme do exotických končetin, kde se neumí orientovat, nepoznají mnohá nebezpečí a také trpí vysokými teplotami, dokonce v kombinaci s úmornou vzdušnou vlhkostí. Co ale dělat, když se přece jen rozhodnete vzít psíka proti jeho vůli s sebou?
Válet se jen tak v posteli, ležet v trávě a koukat na oblohu? A co třeba procházka stinným lesíkem, běhání po loukách, piknik v parku? Prázdniny po takových líně nevinných kratochvílích přímo volají. Jenže letní čas znamená i to, že si je možná nebudete užívat sami. Řeč pochopitelně bude o bodavě savém hmyzu a dalších prevítech, kteří by rádi prolévali vaši krev.
Nenáviděné plzáky španělské, invazní druh slimáka, který se u nás začal šířit od 90. let 20. století, potkáváme už téměř všude. Jejich výskyt je zaznamenán i v podhůří českých hor. A samozřejmě hlavně tam, kde se něco pěstuje. Co by takový vybíravý jedlík pohledával mezi kosodřevinami, i když na druhou stranu už před ním varuje i KRNAP. Na Šumavě je tento druh všudypřítomný již dávno. Smutnou realitou také je, že přenáší na naše domácí psovité mazlíčky nebezpečné hlístice.
Ti největší z pavouků na světě v naší přírodě nežijí, stejně jako ti nejjedovatější. Uf. Zase tak snadné to ale až není. Třeba taková černá vdova, která patří k nejjedovatějším pavoukům světa, se již zabydlela na jihu Evropy, kam se dostala z Ameriky. A předpokládá se s oteplováním, že bude časem přítomna i u nás. Navíc je u nás spousta chovatelů, kteří si doma hýčkají třeba své sklípkany (nesprávně tarantule), což jsou největší pavouci světa. Takže kdybyste náhodou potkali třeba sklípkana největšího, sice jenom utekl sousedovi, ale to je arachnofobikovi úplně jedno. Zešílí i z takovéto „sousedské návštěvy“.
Odtrhnout se od globálních řetězců, spoléhat jen sami na sebe a veškeré potraviny si vyrábět sami? Zní to zajímavě, a proto má taky teorie o potravinové soběstačnosti nemálo příznivců. Nová „globální“ studie ale ukazuje, že dobrý nápad by to nebyl. Snaha o soběstačnost by naše talíře nechala poloprázdné.
