Na mapě Spojených států byste Vernal v Utahu snadno přehlédli. Nenápadné město bez velkých památek, řeklo by se. Přesto ukrývá jednu z nejbizarnějších stavebních historek v amerických dějinách.
Odsouzen k průměrnosti
Město Vernal byste při cestě do Spojených států amerických nejspíš do svého itineráře nezařadili. A ne nutně proto, že leží v Utahu. Bylo by to spíš tím, že na první a vlastně ani druhý pohled nemá cestovatelům co nabídnout. Tedy kromě obřího reklamního poutače v podobě dinosaura. Ale i tím jen láká na senzaci paleontologického naleziště, jež leží poměrně daleko od něj.
Desetitisícový Vernal by tak měl být po právu odsouzen k průměrnosti, nezajímavosti. Jenže on jednu takovou mimořádnou atrakci, dobře maskovanou, přeci jen má. A navíc ta atrakce zanedlouho oslaví výročí 110 let své existence, takže jí pár slov věnujeme. Najdeme jí na adrese West Main Street č. 3, a má podobu nárožní stavby u křižovatky. Jak vypadá? Dvoupodlažní objekt, rovná střecha, prosklené výlohy a fasáda z červených režných cihel. Fádnost sama.
)
Banka byla cihlu po cihle poslána poštou
Ten objekt je, aby to vypadalo ještě o něco průměrněji, docela obyčejnou bankou. Aktuálně pak pobočkou místní bankovní společnosti Zions Bank. A tohle celé, to je ono. Tohle je ta největší (dobře utajená) senzace utažského města Vernal. Vaše nechápavé pohledy, dojem, zdali jsme se náhodou nezbláznili, jsou docela na místě. Někoho takovou stavbou skutečně zaujmout možné není.
Jenže ona budova banky se může pochlubit něčím, co pravděpodobně žádná jiná banka (a tím jiná myslím nejen bankovní instituce) zkrátka nemá. Budova Bank of Vernal, vystavěná v roce 1916, totiž byla na místo, kde dnes stojí, doručena poštou. A to doslova cihlu po cihle. Vidíte, ta chvilka napínání vaší pozornosti se vyplatila. A to vám ještě vysvětlíme, jak k téhle podivnosti tenkrát došlo.
)
Na dlouhé trati
To, co městečku Vernal odnepaměti komplikovalo život, byla jeho geografická poloha.
Ono sice leží vzdušnou čarou nějakých 200 kilometrů od Salt Lake City, hlavního města státu Utah. Ale jako z udělání mezi ním a hlavním městem leží obří pouštní údolí s velmi členitým terénem. V tom přímém směru ještě z kraje 20. století žádná přímá dopravní spojka mezi Vernal a Salt Lake City neexistovala.
)
Nekonečná cesta zásilek
Pokud jste tenkrát chtěli z Vernal poslat do hlavního města balík, museli by jej poštovní zřízenci nejprve naložit na náklaďák a dokodrcat se s ním po pětaosmdesáti kilometrech prašných cest do města Watson. Tady by se balík musel naložit do vagónů místní úzkorozchodné trati, kterou by se přepravil na území jiného státu, Colorada. Kde by jej přeložili na normální železniční trať, po které by dojel do coloradského města Mack.
Kde by jej zase znovu museli přeložit do jiného vagónu, ve vlaku na trase železnice Denver-Rio Grande Railroad. A teprve tou by dorazil do cíle v Salt Lake City. I když to do hlavního města státu Utah z Vernalu bylo vzdušnou čarou jen nějakých 200 kilometrů, reálná trasa poslaného balíku by měřila víc než trojnásobek. 634 kilometrů. Šílené, že?
)
Krev, pot a slzy
Však také poštovní úřad v městečku Vernal tratil v provozních ztrátách na posílání balíkových zásilek mezi 25 – 30 000 dolary měsíčně. Obyvatelé Vernalu, živící se na počátku minulého století převážně zemědělstvím, totiž do hlavního města posílali kolem dvou tun zásilek denně. Vesměs v podobě výpěstků ze svých polí.
Zřízenci toho prokletého poštovního úřadu ve Vernalu denně sloužily patnáctihodinové směny, jen aby všechny ty spěšné zásilky pro super-dlouhou trať mohli odbavit. Zatímco jinde v Americe byla práce u pošty „úctyhodnou úřednickou prací za přepážkou“, tady to byl jen pot, krev a slzy; polykání prachu cest na dlouhých trasách a dřina podobná jako na trestanecké farmě.
A zjevně mělo být ještě hůř.
)
Tady máte balíček
Z kraje roku 1916 totiž jistý William Horace Coltharp, podnikatel, pojal myšlenku na vystavění banky ve Vernal. Všechno si to do nejmenších podrobností rozplánoval. Jen mu do těch plánů házeli vidle dodavatelé stavebního materiálu. Kteří by si přepravu cihel z cihlárny v Salt Lake City na místo stavby nechali náležitě zaplatit. Tak náležitě, že by doprava jedné cihly od výrobce stála čtyřnásobek tržní ceny.
Coltharp se pustil znovu do počítání, až jeho pátravý zrak zálibně spočinul na zmožených úřednících místní pošty. Americká pošta měla danou pevnou cenu za balíkové zásilky, bez ohledu na vzdálenost zboží do cíle. Spočítal si, že kusová přeprava cihel jako balíků poštou ho vyjde mnohem laciněji. A tak se do toho se svými lidmi pustil.
Každá cihla od výrobce tedy byla Coltharpovými lidmi v Salt Lake City jednotlivě zabalena do papíru, a nabalena do bedny po deseti kusech. To aby splnila maximální povolený limit 50 liber (22,6 kilogramů) pro oficiální balíky. A pak ty bedny nechaly poštovní zřízence v Salt Lake City vyzvednout, odbavit a poslat do světa. Po trase dlouhé 634 kilometrů, se všemi těmi překládkami, se s nimi museli mořit zaměstnanci americké pošty.
)
Těch cihel bylo dohromady 88 000 kusů. Což si snadno můžete rozpočítat na 8800 balíků, které se začaly hrnout a naprosto zavalovat provozní kapacitu na poštovní spojce. Pravda, jiné zdroje ten počet cihel uvádí nižší (prý „jen“ 15 000), ale to ve výsledku zase tolik nepomáhá.
William Horace Coltharp poštu vůbec nešetřil, ze Salt Lake City si nechal posílat okenní rámy, dveře, mříže, střešní krytinu, části přepážek, nábytek. Počet balíků, které pošta ve Vernal v rozmezí velmi krátkého času přijala, tak přesáhl deset tisíc.
Naštěstí se v poštovním skladu ve Vernal dlouho nehromadily. Průběžně je totiž odebírali nosiči, dodávající materiál stavitelům. Banka na nároží West Main Street vyrostla v rekordně krátkém čase. Dodávky materiálu dostavbu nezpomalily. A místní se velmi těšili a těší z toho, že celou tuhle banku si do města nechali poslat poštou. Kus po kuse, cihlu po cihle.
)
Poštu tady milují
Úřad poštovní správy v Salt Lake City po tomhle nepředstavitelném balíkovém šílenství okamžitě zavedl nové nařízení, kterým se omezovala povolená velikost zásilek a stanovoval se nový limit pro počet balíků a váhy, který může v jeden den u jedné pošty odesílatel podat. Na osmdesát kilogramů. Na protrpěné příkoří pošťáků z Vernal už to ale zpětně vliv nemělo.
K jejich škodě pak, po dostavění banky, vzrostla nebývale důvěra obyvatel města Vernal v kvalitu poštovních služeb. Jestli před rokem 1916 odbavovali v potu tváře dvě tuny zásilek denně, po dostavbě poštou zaslané banky to bývaly i tři tuny za den.
V utažském městě Vernal skutečně pamětihodnosti, které by přitahovaly cestovní ruch, nemají. Ale lidé poučení historií vědí, že budova banky na West Main Street č. 3 je klenotem, který nikde jinde k vidění není. Místní si tu fádní stavbu považují kvůli jejímu vzniku. A pro zaměstnance všech poštovních úřadů ve Státech je něco jako pomník jedné prohrané bitvy.
Zdroj: Postlamuseum.si.edu, Deseret.com, Wikipedia.org
