Plan Voisin vyděsil celou Francii. A tím přinutil Pařížany konečně jednat

Je o zvláštní, ale můžeme skoro plynule navázat tam, kde skončil náš poslední „pařížský“ článek o zinkových střechách a neústupném Baronu Haussmanovi. Jeho plán na proměnu podoby Paříže, její proměny ze středověkého uspořádání do něčeho hodného moderní evropské metropole, byl v roce 1870 víceméně hotový. A dá se říct, že docela úspěšně. Střed města se prosvětlil, prohlédl a na svou dobu získal charakteristický vzhled.

Ovšem ta uznalá chvála se týkala jen srdce města nad Seinou, jejího historického centra a k němu těsně přiléhajících arrondissementů. Dál už to tak vzhledné a hezké rozhodně nebylo. Nebylo to chybou pana Haussmanna. On nějaké „vesnice“ na předměstí Paříže řešit ani neměl. Jenže právě tyhle „vesnice“ za dávnými hradbami Paříže, například dnes tolik proslavený Montmartre, k městu postupně přirůstaly a stávaly se jeho součástí. A to součástí ne zrovna hezkou.

Spletité uličky, na sebe nalepené domky z přístaveb, spousty domků, bytečků a apartmánů vytvářejících labyrinty ne nepodobné ghettu, v němž panovaly katastrofální hygienické podmínky, převládala bída a probouzel se zločin. Jak k něčemu takovému mohlo dojít?

Vinit z toho Barona Haussmanna úplně nemůžeme, byť určitou zásluhu na tom měl. Jeho velkolepá přestavba centra totiž překreslila mapu i někdejší sociální rozvrstvení obyvatel.

Takže za prvé: jím navržená přestavba v podstatě postupně vytlačila chudáky ze středu města za okraj „té krásné“ Paříže, do těch vesnic na předměstí, které s městem srůstaly. A za druhé? Ta krásná jádrová haussmannovská Paříž byla designovaná na řekněme londýnské parametry, tedy necelý milion obyvatel. Což bylo postačující v roce 1860. Ale ne už v roce 1910.

Za padesát let se počet obyvatel Paříže (bohatší nejen o nově příchozí ale i přírůstky z vesnic na okraji) vyšplhal ke 2,5 milionům. A pro ně už nebylo v krásné Paříži s pětipatrovými činžáky se zinkovými střechami od pana Haussmanna místo. Proto se tlačili na oněch nehezkých předměstích, která se rozrůstala na pravém břehu Seiny. A s každou další sezónou víc a víc připomínala chudinské slumy.

Vypadalo to, jako by existovaly dvě Paříže vedle sebe. Jedna hezká, upravená. S historickými památkami, s kostely a katedrálami, muzei. Načančaná pro zahraniční turisty, státníky a bohaté měšťáky. A druhá? Chaotická změť, černá díra, která kontrastně proti té hezké Paříži pořád stála někde mezi středověkem a vesnicí, co se přes noc stala součástí metropole.

Moderní kanalizaci, teplou vodu, tramvaje a elektrické osvětlení na širokých bulvárech měla jen jedna z nich. Ta druhá měla špínu, odpadky, potkany rejdící v ulicích a narůstající paušál sociálních a hygienických problémů. Problémů, které dohromady nikdo nechtěl a nepotřeboval řešit.

Jak to? Můžete to klidně pojmout jako logickou hádanku.

Francie má v roce 1910 okolo čtyřiceti milionů obyvatel. A všichni mimo-pařížští mají docela jiné starosti, než to, že půlka Paříže vypadá jako děsivé ghetto a hřiště pro Jacka Rozparovače. Ostatně, když se chystají na cestu do hlavního města, navštěvují jen tu jeho vzhlednou polovinu. Tato skutečnost však netrápí ani milion spokojených obyvatel „té hezké Paříže“.

Katastrofální situace na předměstích metropole ve skutečnosti trápí jen ty, kdo tam žijí. A ti se zastání nedoberou.

Kdo na ní ovšem velmi nevšedním způsobem upozorní, bude Le Corbusier.

Kdo? Génius i démon architektury, profesionál světové úrovně. Švýcarsko-francouzský architekt, designér, malíř, urbanista. Člověk, který se ponejvíc zasadil o to, že něco jako „moderní architektura“ existuje.

Vlastním jménem se jmenoval Charles-Édouard Jeanneret, a ve 20. letech minulého století mu Le Corbusier říkali jen přátelé. To, že se jeho jméno brzy stane pojmem, značkou, už ale začíná být patrné. Navrhovat bude stavby v Evropě, Japonsku, Indii a také v Severní a Jižní Americe. Pro Brazílii navrhne komplexní plán jejich hlavního města. A jeho projekty, sedmnáct z nich je dnes zapsáno na Seznam světového dědictví UNESCO. To uvádíme jen proto, abychom jeho legendárnost náležitě podtrhli.

A právě tenhle Le Corbusier se rozhodne „řešit“ problém oné druhé nehezké Paříže. Jak? Radikálně. Ono se vlastně i slůvko radikálně míjí s realitou, protože jím navržený přístup k předměstí Paříže byl ještě méně šetrný, než kobercový nálet. V krátkosti, chtěl srovnat přinejmenším dva kilometry té nehezké zástavby se zemí. Kompletně. Co je na pravém břehu Seiny od centra Paříže na sever, to musí zmizet.

Kam že se ale vejde cirka 1,5 milionu stávajících obyvatel? Do paneláků. Tedy, do obřích věžáků, mrakodrapů. Těch mrakodrapů bude osmnáct, budou mít výrazný křížový půdorys, budou z betonu a bude to brutalistická perla. Ano, každý z nich bude identický, každý z nich bude mít 200 metrů na výšku. Každý z nich vlastně bude takovým malým městem ve městě.

Další perla? Obří rozsah demoličních prací byl ostře v rozporu s tím, že většina z té uvolněné plochy nebude využit k nové zástavbě jako takové. Zastavěno by mělo být jen asi 12 procent plochy, právě těmi mrakodrapy. Na uvolněných místech ale vyrostou parky, zeleň, hřiště – a hlavně silnice.

Spousty mnohoproudých silnic, dálnic, chodníků, nadjezdů, koridorů. Le Corbusier byl na dopravní stránku věci hodně vysazený.

Celý ten návrh - nazvaný podle jeho přítele a sponzora Gabriela Voisina – Plan Voisin – byl nanečisto představen v roce 1922 a oficiálně pak v roce 1925. A setkal se, docela podle očekávání, s ohromnou vlnou nepochopení a odporu. Když si to rozebereme, nejsilnější byl asi šok a odmítnutí veřejnosti.

Pro většinu Pařížanů byl plán nepředstavitelný. Označovali jej za naprosto „barbarský“ a obviňovali autora, že chce zničit urbanistického ducha i staletou historii města. Architekti a urbanisté mu vyčítali přílišnou mechanickou strohost, monotónnost a naprostou absenci lidského měřítka. Tradiční čtvrti s jejich organickým šarmem měly být nahrazeny rigidní mřížkou, která by působila sterilně. Byl tu i odpor politický, sociální.

Jen tak zbourat půlku nehezkého města a přebudovat jej na nějakou futuristickou vizi nějakého šílence? To prostě byla divočina se vším všudy. Plan Voisin si pochvalovali někteří avantgardní umělci (jejich nadšení pak ještě víc popudilo veřejnost) a líbil se i průmyslníkům (hlavně těm, co by se starali o demolice a dodávali beton na stavbu). Cirkus a dohadování kolem toho bylo nekonečné a silně vyhrocené.

Laicky můžeme podotknout jen asi tolik, že v případě Plánu Voisin šlo dobře vidět, že Le Corbusier byl opravdu skvělý architekt, ale pramizerný plánovač. Protože v širších souvislostech vlastní realizace vůbec nedávala smysl.

Bylo sice hezké, že jeho návrh by umožnil vytvořit „Paříž pro tři miliony obyvatel“, ale například nebylo myslitelné, kam zatím ubytovat ten 1,5 milionu obyvatel, než by se zázračné mrakodrapy vystavěly. Ostatně, takové obří rezidenční věžáky svět ještě pořádně neznal, řada konstrukčních řešení by teprve musela být vynalezena. A náklady spojené s výstavbou? Ty se nedaly ani pořádně spočítat.

Jinak můžeme vyznění plánu aplikovat na místní podmínky asi tak, jako kdybychom vyhodnotili špatnou dopravní situaci v Praze, a rozhodli se jí řešit tím, že od Hradčan dolů to všechno srovnáme se zemí a pak tam postavíme mrakodrapy a vzdušné dálnice na pylonech. Asi by to taky neprošlo.

Plan Voisin se bude, v mnoha obměnách, řešit ještě v 60. letech, už bez účasti Le Corbusiera. A byť se pro mnohá řešení stane inspirací, sám jako takový neprojde.

To ale úplně podstatné není. Důležitější je, že francouzská národní mentalita té naší české zase tak vzdálená není. A jak sami dobře víte, stačí jen přetočit jedním kolečkem, a průměrný Čech se u televizní obrazovky dokáže proměnit na slovutného odborníka na nejrůznější témata.

Například během ligového šampionátu se stane hokejovým trenérem, který ví, koho nasadit do útoku. Pootočením kolečka se změní v odborníka na mezinárodní geopolitickou situaci; porozumí klimatickým vědám, aby hned následně dokázal vyhodnotit efektivitu stíhaček 5. generace. Přerozdělí státní rozpočet a to ještě z gauče zvládne poradit silničářům, co se sněhovou kalamitou.

Není to, jak si často myslíme, jen naše ryze česká super-schopnost. Disponují jí i Francouzi. A díky ní (a samozřejmě díky Le Corbusierovi) začala celá Francie řešit to, k čemu se dosud neměla. Problém dosud všem vzdálený, tu neradostnou podobu druhé a nehezké poloviny Paříže. Téma, které bylo všem v podstatě lhostejné, se stalo celonárodním. Díky šílenému Plánu Voisin.

Každý k němu měl najednou co říct. Ale každý se tím pádem taky dozvěděl, jak že to v té druhé polovině Paříže vypadá.

Plán Voisin vyvedl zapomenutou polovinu Paříže z absolutního nezájmu a udělal z ní prvořadé téma společenské diskuze. Což nakonec přispělo k hledání skutečných řešení. Která se, částečně, opírala o principy naznačené géniem architektury.

Začala se prosazovat stavební rehabilitace budov nad jejich demolicemi. Rozjely se nové modely rekonstrukcí podle normovaných měřítek. Z chudinských čtvrtí jako Marais se postupně staly luxusní adresy, protože si dokázaly uchovat svůj starosvětský charakter. K pročištění ulic a ostrovů na Seině došlo též, ale v mnohem menších měřítcích a spíše v souladu s hygienickými a památkovými kritérii. A lidé? Pro ně začala vznikat Grand Ensembles, velká sídliště na (ještě vzdálenějších) předměstích.

Musí se ale nechat, že k ničemu z toho by nejspíš nedošlo, kdyby Le Corbusier neprezentoval svůj Plan Voisin. Ten plán byl totiž „tak příšerný“, že se celá Francie chtěla zasadit o jiná řešení, jen aby na jeho realizaci nikdy nedošlo. S nadsázkou řečeno: Plan Voisin je asi jediným architektonicko-urbanistickým plánem, který nebyl realizován, a přesto pro své město učinil nejvíc.

Zdroj: Wikipedia.org, ČeskéStavby.cz, journlas.vgtu.it, noma.org, UrbanVisions, Architectuul.com, re-thinkingthefuture.com, Parisology.net