Větou: „To jsme si zase dobře nakradli,“ se mohl pochválit každý obyvatel antického Říma a nemusel přitom myslet nic nezákonného. To proto, že do této loupeživě znějící věty zařadil italské slůvko „spolia“. Což sice původně znamenalo loupež a kořistění, ale postupně se zařadilo do slovníku stavitelů.
Na první pohled nic zvláštního, uvnitř ale překvapení! Byt na Smíchově ukazuje, že i malý prostor může být velkolepý, když dostanou slovo staré kusy nábytku, rodinné vzpomínky a špetka zlatých detailů.
Apokryfní. Neboli též podvržený, nepravý. Takový je popis historie Pink House, donedávna toho nejslavnějšího natruc postaveného domu ve státě Massachusetts. Co jej činilo unikátním? Především to, že si vlastně všichni alespoň trochu informovaní byli vědomi toho, že ona vtipným příběhem popisovaná minulost je pouhou smyšlenkou. K opuštěnému domku ale prostě nádherně seděla.
Nejdražší evropská nemovitost vlastně vypadá jako spousta růžových bublin a ne náhodou se proto jmenuje Palais Bulles (bublinový palác). Původně jej navrhl maďarský architekt Antti Lovaq pro francouzského průmyslníka Pierre Bernarda. Po jeho smrti sídlo koupil v roce 1991 slavný módní návrhář Pierre Cardin jako rekreační nemovitost, ten však zemřel a nyní je dům proslavený třeba spoustou fotek se známými modelkami opět na prodej. Za 305 milionů liber.
Že zdání někdy klame v tomhle případě rozhodně platí. Protože dům zvaný Montlake, stojící na předměstí Seattle, zdaleka není tak malý, jak se o něm tvrdí. Na fotkách je totiž často dokumentován jen svým zadním vchodem, opravdu uzounkým traktem. Takhle titěrný ale ve skutečnosti není. Mezi velikány se počítá legendou vysvětlující jeho původ. A také svou cenou.
Proměna opuštěných průmyslových budov na moderní byty je fenomén, který v posledních desetiletích získává na oblibě po celém světě. Staré sklady, továrny či mlýny často nabízejí jedinečné architektonické kvality – vysoké stropy, masivní konstrukce, velká okna a robustní materiály, které by se dnes stavěly jen těžko. Když se k těmto prvkům přidá citlivý přístup architektů a odvaha k současným zásahům, vznikají domovy, které se vymykají uniformitě novostaveb.
Dovedete si představit život v tak malém domku, že se do něj nevejde koupelna ani záchod? Že v podkroví, kam se dostanete po žebříku, se tísní jenom malá postel a noční stolek? Že půdorys jediné místnosti v přízemí nemá plochu ani 5 metrů čtverečních? Představujeme nejmenší domek v Británii, dnes vlastně docela zbytečnou turistickou atrakci, kterou vás chceme trochu naštvat. Určitě jste si totiž všimli, že se naše byty stále rychleji zmenšují, pokořeny už byly i minimální uznatelné rozměry pro bytovou jednotku. Budeme za pár let bydlet kvůli cenám nemovitostí v něčem podobném?
V marylandském městečku Frederick mají víc než jeden důvod, proč vzpomínat na tamního rodáka, pana Johna Tylera. Kromě toho, co dokázal během svého života, se totiž nesmazatelně zapsal do místní historie jednou nemovitostí. Domem, který sice nikdy neobýval, ale i tak jej nechal postavit natruc místní radnici. Proč?
Líbí se vám moderní nadčasové interiéry, ale bydlíte v historické budově v centru města? K životu potřebujete spíš minimalismus a secesní kudrlinky vám nesedí? Nevadí, i to jde krásně skloubit, když máte šikovného architekta. Inspirujte se dokonale vybalancovaným bytem v centru Kyjeva, ve kterém architekt dokázal propojit staré s novým tak, aby prostor působil nadčasově a zároveň ukotveně.
Sousedské vztahy, tedy spíše sousedské spory, jsou nevyčerpatelnou studnicí námětů na příběhy. Které se porůznu přenáší i do rezidenční architektury. Krásně to ilustruje stavba v sicilském Petralia Sottana. Na to, jak pozoruhodně úzká vlastně je, byla našlapaná záští až po samý okraj.
Nikdo není rád, když jeho zahrádku u domu používají sousedé jako průchozí chodník. Nebo ještě hůř, jako venkovní toaletu. Těch důvodů, které měl John Hollensbury k výstavbě miniaturního domku, ale bylo víc. Na to, že vytváří stavební kuriozitu, která bude jednou lákat turisty, tehdy určitě nepomyslel.
Domy postarší a historické, které se nachází na nápadně úzkých parcelách, nejsou v Bostonu ničím neobvyklým. Ovšem i z toho, co je v Bostonu běžně k vidění, se tzv. Skinny House silně vymyká. Tenhle hubeňour je totiž rekordní svou minimální šířkou.
Obnova opuštěného domu v historickém centru Méridy přinesla nejen nový život staré stavbě, ale i poctu jejímu minulému příběhu, který je dnes vyprávěn současným architektonickým jazykem.
Do svého okolí příliš nezapadá, jeho historická podoba je v kontrastu s novější zástavbou. Je to dáno tím, že tu původně nestál. Jeho místo bylo až za řekou, na starém náměstí. Sem, na nábřeží, byl přenesen a znovu postaven. Doslova cihlu po cihle. Proč?
Po celém západě Evropy, na Islandu, v Norsku. A nakonec nejvíc asi na americkém venkově. Tady všude je zvykem, aby stodoly a hospodářská stavení byly vybarveny do červené. Proč? Vysvětlení překvapí.
V angličtině se jim říká spite house a funkčnost u nich nebývá na první místě. Tyhle domky vznikají proto, aby jimi jejich majitelé někomu pořádně hnuli žlučí. Staví se proto, aby naštvaly městské úředníky nebo zastínily výhled nebo slunce, zakryly dvůr protivnému sousedovi apod. Jsou nehezké, ale krása u nich na seznamu priorit nehraje roli. Mají jen někoho pořádně vytočit. Jako právě tento domek za 23 miliónů.
Villa Dom Carli sice vznikla jako investice, to jí však na osobitosti nic neubírá. Představuje malý únik do Toskánska, který nemusíte hledat za hranicemi, ale který najdete přímo v české kotlině. Najdete ji pouhých 50 minut autem od Prahy, v poklidné krajině nedaleko Kutné Hory a Kolína.
Během prázdninových výletů a cest do zahraničí možná okem zavadíte o pamětihodnosti, stavební památky a divy architektury. U nichž vás nejednou napadne, jak dlouho je asi trvalo vystavět. Ta čísla budí obdiv a zároveň neklid. Dostavba Temelína nebo dálnic nám totiž dnes trvá déle, než třeba ve starém Egyptě budování Velké pyramidy.
Že jsou televizní věže někdy zároveň rozhlednami, to se ví. Například asi nejikoničtější věž na Žižkově, po které již tradičně šplhají batolata výtvarníka Černého, je opravdu zároveň i rozhlednou. Stejně tak věž na Ještědu a Pradědu. Ovšem naše krajina je doslova protkána rozhlednami, které žádnou jinou funkci neměly a nemají. Rozhlížet se, vyšlápnout si po schodech na vyhlídku. Rozhledny jsou všude, na kdejakém vyšším kopci a nižší hoře. Již více jak před sto padesáti lety si u nás lidé oblíbili lezení do kopců, načež vylezli ještě výš – na rozhlednu. A rozhlédli se po krajině.
V architektonické soutěži Stavba roku hlavního města Prahy 2024 zaujal veřejnost nový bytový dům na Malé Straně ze všech přihlášených pražských realizací nejvíce. S počtem hlasů 48577 tak získal Cenu veřejnosti a rozhodně to není náhoda. Jak výjimečná lokalita, tak architektonický návrh včetně slovutného jména autora spolu s originálním a precizním způsobem provedení šetrným k historii dávají tušit, že nejde o jen tak ledajakou budovu.
