Potřebuje vaše prosperující metropole pracovní sílu, ale současně nemáte prostor ani chuť vpouštět si do centra špinavé křupany odkudsi z venkova? Zhruba tak nezaobaleně by se dal vystihnout jeden z motivů, které stojí za čtvrtí Farimagsgade v Kodani.
Město ji dnes obestupuje a táhne se kolem ní až k přístavu. Dá se tedy říct, že leží skoro v centru. Dříve to byl ale učiněný vystrkov, kolonie odloučená od města hradbami. Počátky dnes tak malebné Farimagsgade, která svádí z výšky k zasněným pohledům a připomíná pohádkovou vesničku, zkrátka nebyly zrovna radostné. Pojily se s nechutí starousedlíků a dokonce i odporem.
Ta čtvrť, severně od centra Kodaně, v oblasti Østerbro, mezi ulicemi Øster Farimagsgade a Sortedams Sø, tu totiž nikdy stát neměla. Jednak z důvodů řekněme středověkých, obranných. V těsné blízkosti městských hradeb totiž neměla být žádná stavba, kterou by mohli využít obléhatelé k úkrytu. Byla to demarkationslinjen, cíleně demilitarizovaná příměstská zóna. A o něco později se v sousedství žádného opevněného města neměla nacházet žádná vyvýšená stavba, z níž by mohli obléhatelé navádět děla k palbě.
)
)
)
)
Proto se okolí dnešní Farimagsgade udržovalo po dlouhé generace nezastavěné. Byla jedním velmi rozsáhlým bramborovým polem, jež končilo břehy jezera Sortedams Sø. I když se ty středověké obavy časem rozplynuly, vyhláška o nezastavěném území, pásmu bez pevných staveb, platila dál. A to i v době, kdy Kodaň násobila počty svých obyvatel, stávala se velkou metropolí. Měšťané se uvnitř svého sídla docela mačkali, po pozemcích za hradbami toužebně pokukovali. Až do druhé poloviny 19. století.
Tehdy Kodaň zažívala velkou migrační vlnu, do města proudily davy lidí z venkova za prací. Ne že by je měšťané nevítali, poptávka po pracovní síle v průmyslu byla enormní. Ale s lidmi z vesnic do města slavných obchodníků, cestovatelů a umělců přicházel i nepořádek a zápach. Ti, co se tu zabydlovali, se totiž nehodlali vzdát chovu drůbeže a prasat.
Kodaň prý zapáchala jako neudržovaná zoologická zahrada. A místa uvnitř hradeb stejně nebylo pro všechny dost. Proto se, s krajní nelibostí, městská radnice rozhodla uvolnit brambořiště k výstavbě nové dělnické čtvrti Farimagsgade. S tím se pojila řada kontroverzí. Spadeno na ty pozemky měli po léta mnozí bohatí měšťané, a představa, že ostrouhají a místo toho se perspektivní parcely přepíšou nějaké přivandrovalé chudině, jim byla proti srsti.
Další proud kritiky se obecně vymezoval proti zapáchajícím venkovanům, kteří ve městě nemají co pohledávat. Jiní haněli primitivní zvyklosti vesničanů, včetně jejich chovu dobytka, který podle nich neměl v žádném moderním městě místo. A pak tu samozřejmě byli ti, kteří si pochvalovali příchod nových dělníků, ale trvali na tom, aby městskou pokladnici výstavba obydlí pro ně moc nestála. Jinými slovy, Kodaň se nehodlala vzdát bramborového pole za svými hradbami lacino. A když už, tak aby laciné bylo aspoň to budování dělnické kolonie.
)
Jdeme stavět!
Výstavbou byla pověřena Arbejdernes Byggeforening, tedy Dělnická stavební asociace, jmenovitě pak dělníci stavební firmy Burmeister & Wain. Ti zde postupovali podle návrhu architekta Frederika Christiana Bøttgera. A ten se pro změnu inspiroval ve vzoru dělnických kolonií v anglickém Manchesteru. Což o chystané kvalitě provedení napovídá mnohé.
Domy tu podle jednotného plánu rostly tak, aby se jich na jednotku plochy vešlo co nejvíc (což se hezky krylo se záměrem, aby přišedší nemohli chovat zvířata) a hlavně aby to moc nestálo. Mezi lety 1873 až 1889 tu tedy na bývalém bramborovém poli vyvstalo v jedenácti řadách 480 domů. Pokud se to tedy dalo domy nazvat.
)
)
Ta stavení, nalepená jedno na druhé, měla tři podlaží. A obývaly je dvě až tři rodiny. V průměru na 125 metrech čtverečních jednoho domu (tří bytů) devět osob. To nahuštění a překopírovaná podoba všech domů vysázených v řádcích tak, s odkazem na minulost lokality, propůjčila místu i jeho neoficiální název. Říkalo se zde Kartoffelr?kkerne, tedy Bramborové řádky. Ujalo se to.
Svérázem oplývalo i napojení dělnické kolonie na zbytek města. Respektive její ne-napojení. Hradba mezi starousedlíky a dělníky zůstala i nadále, a kdo se chtěl dostat z domu v Bramborovém řádku někam do fabriky, musel si pořádně přivstat a obcházet velký kus města. Snad ještě víc ale zabolela nepřítomnost kanalizace, jejímž následkem byla epidemie cholery na sklonku 19. století. Tehdy se Kartoffelr?kkerne dost tragicky vylidnila.
Hrůza z epidemie ovšem rezonovala celou Kodaní, a tak se Bramborová čtvrť dočkala nejen kanalizace a lékařského domu, ale i výrazné přestavby. Prosvětlení a úprav. Z původně krajně nelichotivého bydlení pro dělníky tak vznikla docela malebná čtvrť. Která se, po demolici hradeb a připojení na silniční síť, stala jedním z nejmalebnějších kousků „nové“ Kodaně. Poskočila i cena nemovitostí, které bytové družstvo odprodávalo a nabízelo formou loterie.
Dnes z hlediska realitní nabídky platí Kartoffelr?kkerne - Farimagsgade za jednu z nejdražších a nejvyhledávanějších čtvrtí v Kodani, díky své centrální poloze, bezpečným ulicím a perfektně dimenzovaným domům s dostatkem soukromého prostoru. A z výšky? Vypadají naprosto kouzelně!
Zdroj: Wikipedia.org, kartoffelraekkerne.dk
